Příběh smečky Elloris

Už už jsem chtěla jít na sever a téže přiložit pomocnou tlapu a začít s úklidem po bouři, ale zastavil mě pozdrav bílé vlčky s červenou čupřinou a dračími křídly. "Zdravím, mohu vám nějak pomoc?" Zeptala jsem se dobrosrdečně při pohledu na ni a na vlka u ní. Neznala jsem je, ale nejspíše byli vetřelci soudě podle jejich pachu. Ta vlčka mi však někoho připomínala, ty dračí rysy a pak jsem se pousmála. "Určitě je to dcera Haru, ale je to už dlouho, kdy jsem její matku naposled viděla," byla jsem potěšená, že mi hlava ještě dobře slouží a ráda jsem viděla její dcerku. Když jsem spatřila první vločky, tak jsem byla nadšená. Milovala jsem sníh a zimu celkově, ale mrzelo mě, že v táboře to byla vždycky jen nechutná břečka. Cítila jsem se dobře a docela šťastně, nechávala jsem vločky na sebe dopadat, ikdyž jsem to mohla lehce zvrátit. Za chvíli můj plášť byl celý bílý, když se na něm konečně přestaly vločky rozpouštět. Vstřícně jsem pohlédla do očí těch dvou a čekala trpělivě na jejich slova.

Vzdychl jsem a sklopil smutně hlavu, nad slovy Alfy o mé nezvěstné rodině. Nevěděla o nich a mé srdce zaplavilo obavy, protože možná jsem byl mladý hlupák, co neví o životě nic, tak o svoji rodinu jsem dokázal mít starost. Chyběla mi, matku mi nahrazovala skoro Asuka, ta nejhodnější vlčice na světě a tak ji mohu brát za nevlastní tetu. Její dobrosrdečné srdce mě vychovalo a nikdy nezlomilo nade mnou hůl. Zatřepal jsem hlavou, abych z ní vypudil myšlenky na matku, otce, sestřičku i bratry. Myslel jsem na to, že o nich bude vědět Alfa Orfeon, protože se smečky teprve před pár dny spojily a on bude mít větší přehled o bývalých členech Fénixe. Tahle myšlenka mi vlévala novou naději do žil, kterou jsem potřeboval k bytí. Zvedl jsem hlavu a zastříhal ušima, abych si vyslechl svoji zkoušku od samotné Alfy elloriské. Ta, která dokázala ve svém životě mnoha a já ji byl vděčný, že ikdyž jsem ji dokázala do pár vteřin zklamat, tak ani ona nebyla ta, která by nade mnou zanevřela. Sice nebyla tak laskavá jak Asuka, ale na své postavení až moc, ale jiným způsobem. Byla přísná, dominatní, ale to těd bylo jedno. Musel jsem teď se soustředit na svůj úkol a to najít magickou bytůstku. Sebejistě jsem přikývnul a mlčky s úklonou jsem se rozběhl do nejbližšího lesíka. Neměl jsem ani tušení jak vypadá taková magická bytost, ale tahle bude drobná a možná bude vypadat jako lasička, když má takové ťapky. Při běhu, kdy mi duhová hříva vlála, jsem nad tím přemýšlel. Byl jsem rád, že jsem na druhé části území byl už podruhé a tak jsem našel lesík, který možná Alfa měla na mysli. Už několikrát jsem ho viděl, když jsem kolem něj běžel a teďka jsem neváhal a překročil jeho pomyslnou hranici a můj stín zakryly koruny stromů. Zpomalil jsem, sklonil hlavu k zemi a nasál okolní pachy. Moc jich tady už nebylo, protože se ochladilo a já ani nevěděl moc proč. Nikdo se to neobtěžoval vysvětlit mladému vlčkovi s duhovou čupřinou a fialkovýma očima jako jsem byl já, co se děje, kdy se ochladí a kdy bude zase sychravo, jako když jsem si hrál v barevném listí. Znal jsem převážně les plný barev, převážně rudé, červené, žluté, zlaté, oranžové i hnědé a to bylo mé děctví. Při vzpomínkách jsem se pousmál, ale dál tiše kráčel a hledal ten správný pach. Na pár vteřin jsem se i zhrozil, že možná tady žádná bytůstka není, ale pak zachytil pach. Tiše jsem se rozběhl a dopady tlapek na zem tlumil všude přítomný mech. Spatřil jsem drobné otisky v bahnité louži a za mával ocasem. Za keřem, který už dávno odložil kabát z listí, jsem spatřil zelenou lasici. Měla zelené oči a dobře se maskovala v okolní. Mé srdce se rozbušilo jako při lovu, ale problém byl v tom, že to já neznal, nenáviděl jsem lov. "Ahoj, neboj se," zašeptal jsem do zvuku větru a udělal pár kroků k bytůstce, aby mě spatřila. Vypadala vyděšeně, ale pak se uklidnila. Hlavní bylo však, že neutekla, protože jsem netušil, jak ji donést Alfě. Určitě mi nemohla věřit a možná nebyla tak slabá, jak vypadala a proto neutekla, jako by to udělalo jiné zvíře. Vycenilo to na mě zoubky a já zvědavě nahnul hlavu, protože jsem netušil, co čekat. Nikdy jsem nic podobného nespatřil. Začalo se stmívat a když bylo větší šero, tak jsem přešlápl a zanechal za sebou barevnou stopu. To bytůstku zaujalo a mě došlo, že si budu muset získat její důvěru. "Mám tě dovést za Alfou Jessie," má slova byla tichá, ale laskavá zároveň. Doufal jsem, že tón mého hlasu tohle prapodivné zvířátko přesvědčí, protože jsem neovládal jeho řeč. Protože jsem uměl, co se něčeho magického týče, jenom v noci zanechávat tyhle barevné stopy, což moc užitečné nebylo, ale možná to těď tak k ničemu nebude. Musím ji přesvědčit, že mi může věřit...

//pak dopíšu, teď nestíhám... (děj je teď v minulé noci a pak dopíšu do součastnosti)