Příběh smečky Elloris

Južný tábor
Niekoľko krát žmurknem, než sa mi pod čumákom zjaví úškrn. Hej, zo svojimi ponukami, ktoré sú možno ráz za desaťročie je schopná si získať náklonnosť mnohých. Pomyslím si, než sa mi začne môj patrón rehotať v hlave. Ja by som ju prijal, len ty si blázon, že tu ostávaš, prehovorí ku mne, než si povzdychnem. "Mlč, Feve," zahrmím si po pod čumák, než prebodnem Reela pohľadom.
"Mal by si sa už konečne schopiť Reele, ináč ťa k tomu prinútim, ale tento krát nie slovami," poviem mu. Nehorázne ma rozčuľovala táto jeho stránka, keď sa niečo pokazí. V tomto jeho stave, nie som schopný sa na neho ani hnevať, teda skorej nenávidieť. Na to začujem jeho myšlienky čo spôsobilo, že som prudko švihol chvostom: "Môže tam robiť napríklad špeha, nie?" prehovorím potichu. Môj synovec tam tak isto ostal a nerobím z toho drama, zamračím sa.

//Moc prosím, aby se Eita někdo, kdokoli, chopil. Moc děkuji!
Aralský les - Jižní tábor
Do spárů jej uchopil velký fialový plaz. Eito se snažil nedávat najevo své zděšení, ač neměl ponětí, kde se tu ono stvoření vzalo. Dle Orfeonových slov usoudil, že je to možná nějaká jeho podivná stará známá, takže ho to trošičku uklidnilo, avšak stále se cítil nejistě. Ostatně se nezmohl ani na sebemenší pohyb, neboť jím vždy projela jako blesk prudká bolest, bezvládně tedy visel, odevzdán svému osudu. Nezbývalo mu nic jiného, než dračici důvěřovat, nyní měla jeho život doslova ve svých obřích prackách. Avšak vcelku paradoxně se mu v hlavě nehonily pouze myšlenky týkající se jeho současného handicapu, ale děsilo ho i pomyšlení, jak si nyní bude moci počínat ve smečce, neboť pokud se jeho tlapy neuzdraví, což se pravděpodobně skutečně neuděje, nebude mít téměř žádnou šanci, jak se ve smečce prokázat. Čím více přemýšlel, tím více se samozřejmě stresoval. Hlavou se mu míhaly všemožné scénáře, jak by toto všechno mohlo skončit. Žádný z nich nebyl pozitivní, však za to z velké části mohl pravděpodobně i Eitův obecný pesimismus a neschopnost nadhledu.
Ocitl ve vzduchu. Už zase! pomyslil si zděšeně. Cítil poryvy větru vznikající s každým mávnutím křídel dračice. Několikrát, ať už tiše či nahlas, zaúpěl bolestí. Nejednou šlo i o bolest psychickou. Měl sto chutí se vzdát a odevzdat se svému utrpení, skutečně uvažoval nad tím, jestli by se třeba neuškrtil pomocí svého pláště, ač neměl úplně představu, jak by na něm mohl uvázat jakýmkoli způsobem smyčku. Nějakou chvíli pozoroval cestu, ale vyčerpání ho zmohlo, takže si dovolil zavřít oči. Neusnul, avšak nechtěl vidět, jak se jeho tlapy houpou pár metrů nad zemí, zatímco měl pocit, že ani nejsou součástí jeho těla.
Stvoření ho opatrně položilo na zem. Slyšel kolem sebe šum, který byl s největší pravděpodobností způsobem mnohými hovory vlků. Dorazili na místo a Eito s vysílením a únavou pootevřel oči. Nedokázal už ani pootočit hlavou, aby se lépe zorientoval, tudíž nevěděl, u koho leží. Tušil, že by mu dotyčný, případně dotyčná, mohl pomoci. Ačkoli ho zatím nepoznal, i jemu v tomto ohledu důvěřoval, i když ne zcela. Tak či onak tu byly pouze dvě možnosti - buďto uhyne a nebo se jej někdo ujme, ať už mu pomůže jakkoli.

Aralský les
Musela zaspať, netušila kedy. Vstala. Pes a jedna vlčica chýbali, Hexy sa práve rozprávala s nejakou dvojicou vlkov. Otriasla sa, v snahe dostať z kožucha vodu a podišla k nim. ,,Nemali by sme ísť do toho tábora radšej aj my?" opýtala sa. Tento les sa jej veľmi nepozdával, hlavne nie po búrke. Všade samé blato a popadané stromy. A navyše, možno by sa mohla dostať do svorky. Teda, ešte nebola dospelá, ale aj tak. A možno bude v tom tábore Klee. Dúfam, že ju nezastihla búrka, pomyslela si. To ona bola teraz zmáčaná od dažďa a krídla mala takmer nefunkčné- jedna z nevýhod krídel z peria. Zostávalo jej len dúfať, že sa stihnú vysušiť skoro.

H.Dávnověku-Indiánská l.-Moonina l.-Řeka vlčice MoonKonečně jsem se dostala z hor....dlouhé úmorněé dny a bezesné noci jsem bloudila horami, nemohla najít potravu a většina nalezené vody byla zamrzlá a z olizování sněhu a ledu mám sedřený jazyk.Nedostatek vody a potravy ze mě dělá zesláblou skořápku bez života, sotva šoupu nohama a smysly mám výrazné otupělé, ale i přesto zvládnu zavětřit že nejsem na neobsazeném území. Na území smečky se mi v tuto situaci vstupovat nechce, ale nemám na výběr. Ještě pár dní bloudění horami a lesy severu by mne zabilo. Chci se napít, něco ulovit a odpočinout si. Musím se vydet na cestu skrz cizí území! Šela jsem kusem indiánské louky, skrz celou Mooninu louku, až jsem se dostala k řece vlčice moon.Znaveně jsem padla ke korytu řeky a stěží jsem byla schopna si dát pár doušků říční vody. Chtě nechtě jsem vyčerpaná usnula. Po několika dlouhých dnech chvilka uspokojivého odpočinku u vodního toku plného vody.

Doupě

Všechna tři vlčátka jsou krásná. Vymýšlím jméno pro toho prvního vlčka. P... P... Nebo ne. O... Snažím se něco vymyslet, když vtom se mi v hlavě samovolně seskupí písmena do slova. Azrael. Napadne mne. Azrael Virentem. To by šlo. Napadne mne. Vlastně mi to přijde hezký. "Azrael." Řeknu a olíznu toho prvního, teď už Azraela. Druhou holčičku pojmenuje Orfeon. "A co kdyby se ten třetí jmenoval Arfael?" Zeptám se Orfeona. Arfael už jsem ale vymýšlela od A a napadlo mě to prakticky okamžitě. Potom olíznu všechna tři vlčátka.

RITERU
Doupě - Řeka vlčice Moon
Už několik dní se povaloval v doupěti, možná doufal, že se dočká příchodu Jessie, možná protože neměl úplně nejlepší náladu a protože tehdy kolem zuřila bouře, věděl, že by riskoval, kdyby se pokusil sestoupit z hor. Snažil se věřit tomu, že jeho partnerka je někde ukrytá před prudkým deštěm, hromy a blesky, případně že se nachází na místě, kde je počasí poklidné. Cítil se ale provinile, že pokud se nachází někde uprostřed hukotu deště, tak není s ní. Ona byla v mnoha ohledech silnější než on, avšak i přesto tiše litoval toho, že jí nemůže ochránit. 
Jednoho dne, když už uběhl nějaký čas od bouře, která nadělala mnoho škod, konečně vykoukl z doupěte. Bylo vysoko položené, tudíž Riteru zhlížel pod sebe i do daleké krajiny. I po dlouhém odpočinku se cítil vyčerpaně, prázdně. S výrazem, ze kterého se nedalo vyčíst mnoho pozitivního, se vydal na sestup. Scházel po úzké stezce, která skalami vedla. Po mokrém povrchu se mu smekaly tlapy, tudíž kráčel pomalu, opatrně kladl nohy a jakmile mu nějaká sklouzla po hladkém kamenném povrchu, automaticky snížil zadek, aby zabránil případnému pádu. Zdálo se, že nikdo není v jeho blízkosti, tudíž nebyla malá šance, že kdyby si nějak ublížil, pomalu by tu uhynul.
Když dorazil dolů, konečně povolil čelisti. Po téměř celou dobu cesty měl zaťaté zuby a hlavu plnou obav. Samozřejmě si neodpustil hlasitý povzdech na znamení, že se mu ulevilo, že už má to peklo za sebou. Doufal, že žádné další překážky ho nečekají, a pokud ano, tak ne takovýchto rozměrů. A v tu ránu si vzpomněl na pírko pegase, které u sebe nosil, zamotané v kožichu. Tiše sykl a ohlédl se za sebe na skály. Zavrtěl hlavou. Proč jsem si na něj nevzpomněl?! pomyslel si. Vyčítal si to, ale i přesto se čenichem jemně dotkl jemného pírka a v tu ránu se mu na hřbetě zjevila velká křídla. Již dlouho neletěl, doufal tedy, že nezapomněl techniku. Dvakrát mohutnými křídly mávl, ale jen lehce, aby si je protáhl. Napotřetí máchl silněji a odrazil se od země. Mával jimi co nejrychleji, aby opět neklesl. Za chvíli se rozpomněl, jak křídla co nejefektivněji používat, a vyletěl vysoko k oblakům. Byla tu zima. Mráz překonal i jeho hustý kožich a on na kůži ucítil chlad. Ne nijak silný, srst měl hustou, ale i přesto se necítil úplně nejkomfortněji. Tady z oblohy měl ale samozřejmě ještě lepší výhled na území, než z doupěte. Shlížel na zem pod sebou, zatímco se nechával unášet větrem. Dlouhou dobu mohl jenom plachtit, vítr mu pískal okolo uší. Území  Elloris v tuto dobu ovšem nevypadalo zrovna vzhledně, všude viděl jen blátem a břečkou zamořené oblasti a to i přesto, že letěl v noci, tudíž neviděl úplně nejlépe a o to hůře se mu rozpoznávaly barvy. Čas tady nahoře ubíhal rychle. Za nějakou chvíli spatřil řeku. Nejprve si myslel, že je to řeka Jasu, přeci nemohl uletět tak daleko, ale poté si uvědomil, že mířil na sever, neboť několik minut se nacházel nedaleko hor a ty se všechny rozkládaly v severní části území. Takže řeka Moon. Za normálních okolností by pokračoval dál v bezcílném letu, ale začal pomalu klesat, neboť se mu zdálo, že tu zahlédl siluetu. Neměl ponětí, o koho šlo, ale zajímalo ho to, tudíž se rozhodl situaci obhlédnout. 
Jeho tlapy se opět setkaly s pevným povrchem země. No, pevným, dopadl do mazlavého bahna. Opodál ležela vlčice (Narawa), jak očekával, neznámá. Chtě nechtě se posadil nedaleko ní a nespouštěl ji z očí. Nechtěl ji budit, tudíž vyčkával, až se sama probudí. Párkrát se napil z rychle tekoucí řeky trochy vody, rychle mu vysychalo v ústech.

Diego byl vždy dochvilným vlkem a tak jen za její slova děkovně kývl  na Hilařiny slova. Když přišla zelená bytost, Diego se na ní přátelsky usmál. "Těší mě, Kat." Pověděl, sic ji nerozumněl, když zřejmě odpovídala něčím Hilary. Už-už se chystal nabídnout Kat, že ji po době cestě do severní části území, vezme na hřbet. Však přiblížil se velký stín a přistál tu drak. Diego už zacítil ve vzduchu silné zranění. Drak zde položil dost zraněného psa, po pachu člena smečky. Kývl na následující slova Hilary.
Přiblížil se k němu a dost si ho prohlížel, jakoby ho skenoval rengenem. No skoro. Jen prostě cítil kde všude ke zraněn. Normálně by asi 'pracoval' potichu, ale teď byl i ve zkoušce. "Povrchově má výhradně lehce zraněné, lehko vylečitelné rány, stačí vytáhnout třísky, což udělám až za chvíli. Budu se teď soustředit na vnitřní zranění. Má poměrně dost zlomenin. Bohužel energie na to vyložím spoustu. U levé zadní tlapky je možné, že se nedolečí úplně, protože ji má rozdrcenou, ne klasicky zlomenou." Promluvil a zvedl svou mohutnou bílou tlamu a opravdu lehce se dotkl rozdrcené tlapy a okolo ní se rozvítilo silně ostré rudé světlo. "Bude to trošku bolet, budu se snažit, aby to bylo bolestivé co nejméně." Zašeptal k psovi. Už jen proto, že bolest se přenese výhradně na mě. Budu se snažit, aby to bolelo spíše mě, než jeho.  Pomyslel si, ale bylo to riziko na záchranu něčího života, dá se říct a to Diego byl vždy ochotný plně přijmout. Bohužel se v rudém světle, objevovalo oranžové světlo, což je zranění, jenž nepůjde plně vyléčit. Ti co byly blízko, lehké křupání mohli slyšet. Když se kost spojovala na jejich správné místa, pokroucenost tlapy mizela. Po chvíli Diego silně, však tlumeně sykl bolestí a svou tlapu bolestivě odtáhl. Pár sekund ji držel ve vzduchu a když bolest odezněla, vrátil se zpět k práci. U tlapy už to svítilo pouze oranžových světlem. Zklamaně si povzdychl. "Pro tuto tlapu jsem udělal co jsem mohl." Vzdychl si. Možná kdyby byl ve své magii ještě zkušenější, tak by to i zvládl celé, ale pro teď tohle byla jeho meze v léčení zlomenin. Dotkl se teď pravé zadní tlapy a opět se objevilo rudé světlo. Však už zářilo mnohem slaběji, než poprvé. Kost se spojila a už zbývalo, vnitřně jen kyčel. U té to trošku prasklo, ale přesto taky nakonec skončila v celku. Kdyby Diego nebyl schopný za i sebemenší zranění nasadit svůj život, přestal by po první tlapě. Následně když skončil, podlamovali se mu tlapky. Kolaboval a ztrácel vědomí. Ještě ne, ještě ne, ještě ne... Opakoval si a začal opatrně svými zuby, vytahovat třísky a téměř neviditelně, skoro vůbec bylo kolem toho zlaté světlo. Jindy by tam asi nezůstala ani zmínka, ale tentokrát dokázal jen zastavil krvácení. Ztratil rovnováhu a ztěžka zvedal jenom hlavu a podíval se na Eita. "Až ti bude lépe, přijdeš za mnou a já dodělám ještě ty povrchová zranění." Pověděl k němu a ztěžka otočil hlavu na Hilary. Bohužel nic už neřekl. Teď se v něm vířilo tolik emocí a hlavně strach, že to nebude dost dobré a že je bezohledný, co se týká sebe, když pokračuje i s energií na nule, což ho může zabít, ale životy ostatních jsou pro něj cenější, než jeho samotný. Tuto profesy chce dělat i s rizikem vlastní smrti. Miluje, když může někomu pomoci a prodloužit mu dny radostí o spoustu dnů, nejlépe rovnou let.

Jižní tábor
Slyšel kolem sebe dunivé kroky, které ve skutečnosti tak dunivé asi nebyly, avšak on je tak nyní vnímal. Na zrak se plně spoléhat nemohl, měl jej zakalený a ztmavený, možná vyčerpáním, a tak se rozhodl, že se bude spoléhat na sluch. Nejprve se v tom všem zmatku moc neorientoval, ale brzy pochopil, jaké zvuky co značí. Uslyšel hlas, musel patřit nějaké feně nebo vlčici. Očekával, že je spíše z vlčího rodu, avšak jelikož byl sám psem a znal Traureho, který byl zřejmě čistokrevný dobrman, nepřekvapilo by ho, kdyby šlo o psí samici. Měl pocit, že na něj někdo hledí a probodává ho pohledem, přejel mu mráz po zádech. Plášť mu již po dopadu sklouzl ze hřbetu, samozřejmě si ho nemohl srovnat, a protože už na něj byl zvyklý, cítil se podivně odhaleně. Zaslechl někoho dalšího. Když si uvědomil, o čem hovoří, mysl mu zaplavil děs a tělem mu proběhl nepříjemný pocit. Ztuhl. Chtěl polknout, potřeboval to, ale v tlamě měl absolutní sucho. Na jeho vkus se mu toho dělo moc. Rozdrcená tlapa...? zopakoval sám sobě v myšlenkách, toužil věřit tomu, že se ten někdo, kdo jeho tělo zkoumal, mýlí. Jelikož ale necítil nic, kromě náhodných návalů palčivé bolesti, byl přesvědčený, že dotyčný musí mít pravdu. Představa, že už by nikdy nemohl normálně chodit, ho děsila. Ucítil lehký tlak na té více zraněné noze. Nelíbilo se mu, že se ho někdo dotýká, velice tiše zavrčel, ale znělo to asi tak, jako kdyby se pokoušelo vrčet malé štěně, které začíná pracovat se svým hlasem. Zastyděl se, ale v ten moment byl takový pocit zcela zbytečný. Cítil v noze, jíž se cizinec dotkl, bolest, ale již menší, než předtím. Zaslechl myšlenky svého léčitele a nechápal. ,,Proč... to děláš?" procedil slabým hlasem mezi zuby. ,,Proč se tak obětuješ?" Věděl, že by se tu mohl dočkat pomoci, ale nechápal, proč by pro něj někdo obětoval vlastní pohodlí. Nevěřil tomu, že by ona obětavost mohla být upřímná. Přec jen byl na postu omegy. Copak nebyly omegy obětními beránky? Netušil, stále se v zákonech této smečky tolik nevyznal, na vše postupně přicházel sám. Snažil se nevěnovat pozornost křupání. Moc dobře věděl, odkud pochází, přeci jen jej i cítil. Jakmile byla práce u konce, cítil potřebu vznést tiché 'díky', ale nechtěl se připravovat o další síly, rozhodl se, že vyřčení díků ještě chvíli počká. Přeci jen tu byla ještě jeho druhá zadní končetina, která na tom ale byla prý naštěstí o něco lépe. Léčitel se ho zase dotkl a Eito měl co dělat, aby opět nevydal nějaký varovný zvuk. Před tím, aby agresivně zareagoval, ho klidnila myšlenka, že to dopadne dobře, přestože si tím nebyl zcela jist. Přišlo další nepříjemné křupnutí, nevěděl přesně, jaká část jeho zadní končetiny onen zvuk vydala. A poté bolest, kterou pociťoval, téměř pominula. ,,Děkuji," zasípal. Byl vyčerpaný, přestože po dobu celé 'operace' jen ležel na břiše a doufal v lepší zítřky. Rozhodl se, že až mu bude lépe, vyjádří mu svůj dík nějak více, zatím ovšem neměl ponětí jakým způsobem. ,,Ta povrchová zranění nebudou potřeba," odvětil skuhravým hlasem, ale nebyl si jistý, jestli ho vlk ještě slyší. Pootevřel oči. Sice už byl víceméně uzdravený, vnitřní zranění, která utrpěl, byla zacelena, ale neměl dostatek sil, aby se nyní zvedl a po svých odešel do nějakého z volných doupat, která v táboře byla, natož aby se dostavil do svého vlastního úkrytu v lese, který se nacházel mnoho kilometrů daleko.

Otevřel své zelené oči, protože ho probudilo, olíznutí maminky. Když zaslechl své jméno, sladce se uculil. Moc se mu to jméno líbilo. "Azarel. Azarel!" Opakoval nadšeně a přitiskl se k břiše Půlnoc a zavrněl skoro jako kočka. Poté se ztěžka postavil a cupital k tatínkovi, ale to si nakonec rozmyslel a vrátil se k Půlnoc. "Mamí!" Zapištěl a skočil ji po čumáku, který ve svých nalinkých tlapkách objal. A v objetí ho držel a hlavičku otočil na sestričku. "Aňe!" Vykřikl opět nadšeně.

Jižní tábor
Eito se probudil, připadal si být prapodivně rozlámaný, ale skoro nic už ho nebolelo, rozhodně ne tak intenzivně, jak tomu bylo zpočátku. Ležel na zemi tábora, tam, kde včera pronesl svá prozatímní poslední slova. Kolem něj se shlukovali vlci. Připadal si trapně, takže se poměrně neobratně překulil a posadil se, aby se tu dále nepovaloval. Rozespalýma očima hledal toho, kdo jej vyrušil ze spánku a dovolil si ho vytrhnout ze sna hlasitým zavytím. Když spatřil autoritativně vyhlížející vlčici stojící na vyvýšeném balvanu, byl si jist, že našel viníka. Povzdechl si. Nevěděl, o koho jde, ale dle jejího postoje si velice rychle domyslel, že to musí být někdo s vysokým postavením. Jak dlouho musí bejt vlci v týhle smečce, aby se jim dostalo nějakýho vysokýho postu? napadlo ho. On byl pouze omega a zoufale si přál se této nálepky zbavit, neboť věděl, že se mu kvůli období, kdy byl poměrně vážně zraněný, výrazně zkrátila dvouměsíční lhůta, kdy měl možnost vyšplhat se alespoň na post obyčejné kappy. V tom ovšem hnědá vlčice promluvila. Měla na někoho svého pohlaví docela silný hlas a Eitovi neuniklo jedno jediné slovo. Zablýsklo se mu v očích a neubránil se lehkému úsměvu, který mohli nyní všichni vidět, protože přes hlavu neměl pro jednou kapuci. Jo! Jo! jásal v duchu. Třeba se timhle dostatečně prokážu a Orfeon uzná, že jsem hoden toho, abych se stal právoplatnym členem smečky... jejíž jméno jsem zapomněl, ale to je fuk! Doufal, že něco zmůže, protože ten neznámý vlk ho vyléčil teprve včera a drobnější zranění mu zatím i ponechal. Byl ale ochotný alespoň se zaťatými zuby chvíli přetrvat a s přiložit tlapu k dílu, i kdyby neměl podniknout nic velkého. Především ale potřeboval získat svůj nový post. Odvrátil oči od neznámé vlčice a skenoval pohledem ostatní přítomné vlky. Měl v plánu se k někomu připojit, pokud to bude možné, potřeboval nabrat nové známosti, ačkoli se mu to moc nezamlouvalo, neseznamoval se zrovna rád. 



RITERU
Řeka Moon - Jižní tábor
Vlčice se neprobouzela. Riteru se topil ve svých vlastních myšlenkách, tudíž ani nevěnoval pozornost tomu, kolik času už tady strávil. Překvapily ho až sluneční paprsky, které začínaly ozařovat ospalou krajinu. Ticho, které doprovázelo pouze zurčení řeky, proťalo zavytí. Rozléhalo se, tudíž nejdříve nevěděl, odkud přichází, ale nakonec vydedukoval, že musel zavýt někdo v táboře. Nevěděl v jakém, ale jelikož v Severním nikdy dříve nebyl, tak doufal, že když se vydá do toho, který ležel na jihu, nic tím nezkazí. Věnoval poslední pohled poklidně podřimující vlčce a na malinkou chvíli se pousmál. Poodstoupil o ní o něco dál, aby jí poryvy větru způsobené máváním jeho křídel, neprobudily. Poté se odrazil a vznesl do výše. Už nevyletěl tak vysoko jako předtím, nechtěl se zbytečně vyčerpávat. Letěl přibližně pět metrů nad zemí, občas vyletěl ještě o pár metrů výše, ale ne víc. Ignoroval chladný vzduch, který ho sekal přes tvář, i přesto se směrem k táboru hnal, jak nejrychleji dokázal. Cestu měl již perfektně zmapovanou, na tomto území přeci jen vyrůstal již odmala, tudíž to tu dobře znal. Byl vděčný, že pírko pegase vlastnil, v cestování mu to ostatně docela napomáhalo. Konečně před sebou spatřil svůj cíl. Těsně před táborem složil křídla a rozklusal se do jeho nitra. Ihned spatřil Jessie. Neslyšel již, co k vlkům pronesla, nestihl to, o několik minut se zpozdil, takže přejížděl pohledem po vlcích, zda třeba nezaslechne něco od nich. Štěstí mu ale nepřálo. Zároveň jím cloumaly pocity a on se rozmýšlel, zda se má za alfou vydat a nebo ne. Zdráhal se prvního kroku, v těchto situacích obzvlášť, vymýšlení počátečních slov mu dělalo potíže.  Nevěděl, jestli si ho jeho partnerka všimla, když přišel takto pozdě, takže si k ní co nejnenápadněji začal hledat cestu a pomalu se k ní přibližoval. No, k ní, on ji spíše obcházel. Když se dostal do vhodné pozice, přišel rovnou k ní a jemně ji olízl za uchem. Poté se trochu odtáhl a sklopil pohled. ,,Prosím, promiň mi, že jsem už zase nebyl s Tebou," vzdychl, zatímco přední tlapou se přehraboval ve vlhké hlíně, na níž stál. ,,A... o co jde, proč to svolání?" Již se na ni díval tázavým pohledem.

Dix de Mal
---> Jižní tábor
Dál jsem se culil Mitrilliným svěrem když v tom jsem zpozorněl. "Něco se děje v táboře." šeptl jsem lehce vyděšeně, to vití mě vylekalo. Rychle jsem vyskočil na nohy, a udělal pár kroků směrem od kterého jsme přišly. "Asi bychom měly jít." usmál jsem se na Mutrill přez rameno a lehce ocasem naznačil aby za mnou šla. Pak už jsem se rozklusal směrem k táboru a hlavou mi vrtalo co se děje.

Tario de Ornet
Jižní tábor
Nějakou dobu jsem nedával pozor ani na vlčici ani na okolí, tedy dokud se mi zase neozval pisklaví hlas v hlavě. "Hej! Seš hluchej? Alfa svolává! zapískala moje patronka naštvaně. Jo dobře! Už du! Nemusíš kvuli tomu křičet. odsekl jsem vduchu. "Očividně jo, když ani neslyšíš to vytí." odfrkla si. Vlídně jsem se uklonil sněrem šedé vlčice na rozloučení a doklusal k alfě. Magie přirody? Pche! Bude hračka! pomyslel jsem si a uslišel naštvané zabručení patronky.

Jižní tábor
Zatím se nic moc nedělo. Vzpomněl si na včerejší noc a vlka, který mu pomohl od jeho bolestí. Cítil se trochu provinile, že mu nepoděkoval nijak výrazněji, přitom mu ten neznámý vlček asi i zachránil život. Nevěděl, kam se poděl, zda jemu samotnému někdo poskytl pomoc, protože po léčení Eitových zranění musel být velice vyčerpaný. Sklopil zrak a hleděl na své bílé tlapy, které vyčuhovaly zpod hraničářské pláštěnky. Chtěl se za tím léčitelem vydat, nemohl se nacházet daleko, ale pochyboval, že teď je vhodná chvíle. Jestliže je léčitelem týhle smečky, někdo se ho určitě musel ujmout, doufal.

Tábor

Dlouho jsem odpočíval, přemýšlel, přehodnocoval svůj život. Kladné bylo to, že jsem ve smečce, jsem tu snad užitečný, mám přátelé, dceru. Ale záporů bylo dosti. Možná i více. Povzdechl jsem si a usnul.
Ze spánku mě vyrušila Alfa Jessie. Svolávala smečku. Přišel jsem k ostatním vlkům a vyslechl si ji. Zamračil jsem se. V tomto jsem mohl být užitečný. Kdyby byl někdo raněný, mihl jsem pomoct, měl jsem pár lahviček s takovými lektvary u sebe. Jejich účinek by měl stále trvat. "Zapojíš se?" zeptal se Nibori, který měl nejspíš v úmyslu mě komandovat kdybych se nezapojil. Jistě že. Co sis myslel? odpivím mu a ani nečekám na odpověď. Měla to být spíše řečnická otázka. Mohl jsem ve spravování severního území využít i jiné schopnosti. Sice jsem nejlíp uměl ovládat svou magii, ale pokusit bych se mohl.

Jižní tábor

Užíral jsem neustále kus masa a odpočíval. Už jsem se cítil dobře. Byl jsem zase připravený něco dělat už už jsem se snažil najít někoho kdo by mi dal zkoušku když jsem opět zaslechl hlas Alfy. Ihned jsem přišel ke skupině vlků kde jsem si vyslechl že severní část území, tedy SF jak jsem ji znal já, poškodil déšť a bouře. Rozhodl jsem se jim pomoct v úklidu. Možná by mě potom přijali do smečky bez zkoušky a jen za pomoc. Magii jsem na to měl. Mohl jsem třeba nějaký spadlý strom přeměnit ve vodu nebo třeba vyplnit díry hlínou místo vody. Bylo toho hodně čím bych mohl pomoct svou magií. Dokonce i energie jsem měl víc, takže bych mohl aspoň něco zvládnout přeměnit. Zůstal jsem u Jessie a čekal až nějaká skupina vyrazí na úklid severního území smečky Elloris.