Příběh smečky Elloris

Jižní Tábor
Po chvíli čekání, mi tahle vlčice odpověděla. "Ano." ujišťoval jsem jí, i když se mi odpovědi už dostavilo. Chvíli jsem si jen vlčici prohlížel. Hmm zajímavá maska... pomyslel jsem si. Nad otázkou kterou mi položila jsem musel chvíli přemýšlet. Nakonec jsem ze sebe ale vysoukal odpověď. "Ano, Ano už delší dobu jsem zdejší." řekl jsem a přikivoval při tom. Pak chvíli jen bylo ticho a začalo to být docela nepříjemné. "Hej! Představ se ne? Mám tě zachraňovat před fyzickym nebezpečim a ne tim socialnim! ozval se naštvaný hlas Larm. I přesto že byla naštvaná, s jejím pisklavím hlasem se nedala brát vážně. "Já jsem Ontario, a ty?" udělal jsem tedy jak mi patronka poradila.

Jižní tábor
Ta otázka mi nepřipadala tak složitá, aby nad ní musel přemýšlet, ale koneckonců já taky neodpověděla hned. "Díky, našla jsem ji, když jsem byla malá." odpověděla jsem automaticky, aniž bych si všimla, že to neřekl nahlas. A ani že si nemyslel, že je hezká, jen že je zajímavá. Ta dvě slova byla pro mou magii dost podobná. "Haske Ateiü, těší mě, Tario." Představila jsem se také a prohlédla si ho ještě jednou. nelhal, že je místní. patřil do smečky. Přesto jsem ho tu ještě neviděla a to byl natolik výrazný, že by se nedal tak snadno zapomenout. Možná samotář? Průzkumník? Cestovatel? Ale vážně by k němu seděla křídla.

Pozoroval jak pozorovala malé vlčátka. No malé.. Bohužel pořád rostli a ten čas utíká jako voda. Už teď se bojí času, kdy z tím jedno z nich přijde s tím 'Jste prarodiče!', jako to, zdálo se, poměrně nedávno udělal i on sám. Nad tím si tiše povzdechl a poté si poslechl její odpověď. ''Ještě pak s námi chvíli byl, ale v noci se někam vypařil.'' Odpověděl zamyšleně, protože zapřemýšlel kde vlastně mohl zmizet. Když se zeptala na Minaell, lehce se zarazil a srdce mu poskočilo až do krku. ''Já.. nevím.. Zmizela nám ještě předtím, než jsme přešli hranice...'' Zašeptal skoro bezhlasně a velmi smutně. Když zaslechl hlas Charzie, podíval se na ni. Bojím se o vás ještě víc, než kdykoliv předtím. Už jsme přišli o Minaell. Nechci přijít i o vás. Pomyslel si, ale kvůli ní se pokusil opět usmát. ''Ano, babička.'' Odpověděl, místo Eveline, ihned na její dotaz.

Jižní tábor
Když poděkovala za komentář na masku, nechápavě jsem se podíval. "Uhm, není zač." řekl jsem nejistě. To jsem to řekl nahlas a nepamatuju se? ochyboval jdsem si v hlavě. "Ne! Řekl jsi si to v hlavě to jsem si jista, to si ani nepamatuješ co řekneš a co ne?" ozval se opět písklaví hlas Tram v mojí hlavě. Hmm asi máš pravdu. Přiznal jsem jí. "No ovšemže mám pravdu!" vypískla uraženě a já už si jí nevšímal a věnoval jsem se konverzaci. "Mě taky těší, Haske!" odpověděl jsem. Moc jsem se tu s ludmi neznal, a tak jsem nechtěl abych měl špatnou reputaci.

Obsidianové jezero
Zaujatě jsem se podíval na Mitril když mi položila otázku. "Ne! Netuším proč jí nosíš! Ale vim že ti sluší." usmál jsem se při dokončení zvídavé otázky. Když měla koment o orientaci, jen jsem na ní vyplázl jazyk. "No jo ty bubáku!" Při zmínce toho co by se mohlo dít na tom dobrodružství jsem začal vrtit ocasem vesele ze strany na stranu."Jo! Skolit draka! A nechat si jeho ostny, - nebo šupiny!Třeba najdeme nové druhy vlků! Slyšel jsem že je víc druhů vlků! A nebo psovitejch šelem! To bude zábava, už se na to těším! "vyprskával jsem ze sebe jednu věc za druhou nadšeným hlasem, tak nadšeným že mi dokonce místy můj vysoký hlas přeskakoval. Byl jsem tak nadšený a natěšený, že jsem si začal plácat packama o zem, jen abych se něčím zabavil a nemyslel jen na to.

Jižní tábor
Na jeho nechápavý výraz jsem odpověděla vlastním, také nechápavým. "Řekl jsi to, že jo?" Ne, nic takového neříkal. Zkus si dávat trošku pozor, ať ho ještě nevyplašíš. Ozval se Nizarr. No skvělé. Ale když si ten vlk bude myslet, že umím číst myšlenky, nevadí. To tu uměla spousta vlků. A pár proti tomu bylo i imunních. "Ještě jsem tu nikoho jako ty neviděla. Vypadáš dost nezvykle. Vlci s peřím mají obvykle i křídla." Poznamenala jsem, i když už jsem věděla, proč vypadá jak vypadá. Přišlo mi to jako bezpečné téma, zatím jsem nechtěla moc vyzvídat a už to bylo dlouho, co jsem potkala někoho nového a dala se s ním do řeči.

Jižní tábor
Její nechápaví výraz jsem nechápal, většina vlků s magii mysli ví kdy jí používá, ne? "Uhm.." "No co tady 'Uhmuješ', NEŘEKLS TO,tak jí to řekni a taky jí řekni ať se ti laskavě drží z hlavy! ozvala se mi patronka v hlavě. No jo, ježiši marja! "Uh-Ne neřekl jsem to nahlas, ale je hezká..." řekl jsem klidně. "A co to s tou myslí, hmmm?nenechala mě patronka ani moment samotného. Hele nebudu tady ze sebe dělat debila jo! řekl jsem jí v hlavě a ona umlkla. Koukal jsem na tu vlčici, ještě jsem neviděl vlka z maskou. "Hm,ano, ano většinou mívají křídla.." řekl jsem. Nechtěl jsem se nijak pitvat ve svojí minulosti, a tak jsem odpověděl jen takhle. Očekával jsem nějaký komentář od patronky, ale ona asi byla uražená.

Jižní tábor
Jo, přesně jak už mi řekl vlastní patron. Když jsem si nedávala pozor, prostě se mi stávalo, že jsem odpovídala na cizí myšlenky. "Tak to se omlouvám." Odpověděla jsem. Jak jsem ho tak poslouchala, tohle vypadalo na dost jednostrannou konverzaci. Odpovědi nerozváděl, spíš jako by na tohle téma ani nechtěl mluvit. Tolik k mým pokusům o konverzaci. neměla bych je radši vzdát? "A... líbí se ti tu? Myslím v Elloris." Zkusila jsem to ještě jednou. Třeba bude smečka lepší téma. takové neosobnější.

Otevřela jsem své oříškově hnědé oči. Tělíčko jsem měla strašně vychrtlé a měla jsem hlad. Ještě dlouhou dobu se mi nepodařilo vstát, jak mě bolelo celé tělo. Podívala jsem se zmateně před sebe a v dáli jsem spatřila něčí postavu. ''Haló?'' Zvolala jsem polohlasem. ''Hej, pojď mi prosím pomoct.'' Zkoušela jsem dál, ale hlas se mi vytrácel. Znova jsem na chvíli vyčerpáním padla. Ironické, že? Když jsem po druhé otevřela oči, postava už tam nebyla. Zmateně jsem zamrkala a znovu jsem se pokoušela postavit. Tentokrát se mi to i relativně povedlo. Pomalými krůčky, jako bych se učila opět chodit jsem nějakým směrem zamířila. Nepamatovala jsem si nic co se stalo, než jsem upadla. Mám vůbec někde svou rodinu? Nebo jsem snad se probrala ve Věčných lovištích? Musela jsem někoho najít. Zanedlouho jsem kráčela lesem. Myslím, že to byl les. Stromy zde se mi zdáli strašně mrtvé, ale nevím proč.. ''Haló?'' Zkusila jsem znovu zavolat a tentokrát jsem úpěnlivě doufala v odpověď a ani jsem si nevšimla tentokrát živého a skutečného vlka, který se zdál poměrně nedaleko. ''Prosím..'' Tentokrát to bylo skoro bezhlasně, jak se mi opět podlomili tlapky a já sklesla opět do lehu.

Aralský les
Ohlédl jsem se po hlase, který se slabě ozval kdesi za mnou. Nebo se mi to možná jen zdálo. Bylo to takové tichoučké, skoro neslyšitelné. Byla to snad prosba o pomoc? Ne, spíš tu byl někdo podobně ztracený, jako ještě nedávno já. Nechal jsem Graphy kde byla a vyrazil po domnělém zvuku. "Ee... je tu někdo? Slyšel jsem nějaké... haló." Zrak mi padl na ležící vychrtlou bílou vlčici. Vypadala tak hrozně, že jsem se nejdřív lekl a měl co dělat, abych nevykřikl 'Pomoc, zombie!' a nezačal prchat pryč. Ale ne, bez ohledu na to, jak hrozně vypadala, pořád to byla živá a dýchající vlčice.

Celkem ztěžka se mi dýchalo. Probudila jsem se drak ví po jak dlouhé době, ani nevím kde a ještě tohle bude má poslední chvilka. Pomalu jsem se chtěla schoulit do klubíčka. Do očí se mi hrnuli slzy, než jsem zaslechla hlas. Nezdálo se mi to? Pootočila jsem ztěžka hlavou. Začínala jsem si myslet, že to je nějaká má vidina tou nehoráznou fyzickou i psychickou vyčerpaností a nikdo tam ve skutečnosti není. Proto jsem opět zavřela oči, jenže když jsem je opět otočila, skutečně přede mnou stále stál hnědý vlk. ''Po-pomůžeš m-mi? Pro-sím.'' Vysoukala jsem ze sebe a opět jsem se na něj podívala svýma očima, tentokrát prosebnýma. Bez ohledu na to, že tu ležím tak slabá a zranitelná a pokud nejsem mrtvá, tak by mě mohl jednoduše zabít, jsem se rozhodla, že mu budu věřit. Pokud nejsem mrtvá, chtěla jsem tuto událost přežít.

Aralský les
nevěřícně jsem na ni zíral. Bez pomoci by rozhodně nepřežila, pochyboval jsem, že by dokázala sama stát, natož něco ulovit. Vlastně mě docela překvapovalo, že ještě žila. vypadala opravdu jako kostra potažená kůží. "Jak ti mám pomoct?" Zeptal jsem se. Kdybych se vydal něco ulovit, s mým štěstím ji pak už ani nenajdu. Vodu jsem jí mohl přinést jen těžko. Mohl bych ji tak nějak někam odnést, bude lehoučká, ale bál jsem se, abych jí neublížil. vypadala tak křehce, jako by jí i lehký dotek mohl ublížit. Otázka za milion dolarů, co dělat s polomrtvou vlčicí uprostřed lesa? Nikdy jsem netvrdil, že to s vlčicemi umím, ať už šlo o cokoliv, ale co se týkalo jejich zachraňování, ne, nemám nejmenší tušení, jak se to dělá.

RJ > Júžny tábor
Ostal som tu tvrdnúť zrejme príliš dlho. So sústredením na svoje pierko, sa mi na chrbte vytvoria krídla. "Už budem musieť ísť," prehovorím a mávnutím krídiel sa vznesiem do vzduchu a zamierim si to priamo späť do tábora. Zacítil som Saphín pach a spokojne som strihol ušami. No, nebolo to jediné čo som cítil, nie, nie. Cítil som, že prichádza búrka a dle môjho predpokladu nebude obyčajná.
Pri tábore som pristál opäť pár metrov od prítomních vlkov a prvé čo uvidím bola, Sapha. "Moje," prehovorím s tým, že k nej dojdem a olíznem ju na čumáčku. "Ako si sa mala? Čo lov?" spýtam sa, pritom pozriem na prítomného Diega. "A ty? Ako si dopadol u alfy?"

Pomalinku jsem se snažila opět zvednou své vychrtlé tělo, ale pokus opět selhal. ''Já.. nevím.'' Kníkla jsem k vlčkovi. Cítila jsem se tak nemožně a slabě snad jako ještě nikdy předtím. Bylo vůbec někdy nějaké předtím? Když se zčistajasna objevila přede mnou jiná vlčice, měla jsem co dělat, abych sebou netrhla leknutím. Její hlas mě však uklidnil. Zněl tak starostlivě a přátelsky a tak jsem se mu rozhodla také věřit. Stejně jsem se pohybovala na tenkém ledu mezi životem a smrtí. Očividně jsem ještě mrtvá nebyla, ale asi k tomu nechybělo málo. Když přede mě položila dvě misky, podívala jsem se na to. V jedné bylo maso a v druhé byla voda. Mohlo to být otrávené, možná proto mi to dala bez jakýkoliv dramat, ale přesto jsem to byla ochotná zkusit. Stejně jsem asi neměla co jiného ztratit. Proto jsem se pokusila zvednou své tělo, alespoň do lehu na břiše, ne na boku jak mršina. To se mi po chvíli snažení i víceméně povedlo. ''Dě-k-uju.'' Zašeptala jsem chraptivým hlasem. Nejdřív jsem se napila vody, abych zahnala to nehorázné sucho v tlamě. Po chvíli váhání jsem si vzala i kus masa. Nejdřív jsem to pomalinku kousala, ale během chvíle jsem to zhltla tak rychle, jakoby mi to ti co mi to dali, měli zase vzít za to váhání. Když jsem se cítila už lehce plná, že se mi nekroutil žaludek, zuboženě jsem zvedla pohled k těm dvěma přítomným. ''Kde t-to jsem?'' Vysoukala jsem ze sebe, znatelně o něco lepším hlasem, ale stále jsem se cítila mizerně na umření. A kdo vůbec jsem já? A kdo je tohle? Proč si nic nepamatuji? Ptala jsem se sama sebe.

Aralský les
Jo, to jsme byli dva. Ale než jsem stačil cokoli odpovědět, Drak ví, nebylo by to nic příliš inteligentního, přiřítila se jiná vlčice. ta té malé bílé okamžitě nabídla jídlo i vodu. Tolik k mým záchranářským schopnostem. Stejně za mě všechno musel udělat někdo jiný. Pozoroval jsem, jak jí a pije a cítil se hloupě, proto když položila otázku, odpověděl jsme jako první, chtěl jsem být alespoň trošku užitečný. "V Aralském lese. jsi na území smečky E..." Eh, jak že se to vlastně jmenovala. Elloris. Napověděla mi patronka znuděně. "Jo, Elloris." Výborně. byl by to trapas, kdybych plácl něco jiného. Nebylo potřeba tuhle vlčku desinformovat, i když ta druhá, ta jediná, kdo tu věděl, co má dělat, by mě určitě opravila. Doplnil jsme to přátelským úsměvem. "Já jsme Teebihe, jak se jmenuješ ty?"

/Severní Tábor/
Od doby, co jsem sebou švihl o zem a nereagoval ani na Kayův hlas, už uběhla poměrně dlouhá doba. Nebyl jsem si jistý, zda jsem schopen takto nadále žít. Svou partnerku Richu jsem měl pravděpodobně stále po boku, ale stále jsem si nebyl ničím jist. Stejně jako můj momentální stav mimo vědomí. Celý jsem byl trochu rozechvělý, mým svalům chyběl hořčík potřebný pro fungování. To už tak v tomto věku bývá.