Příběh smečky Elloris

Tábor

Vlček se na mě usmál. Dělal jsem že nevidím. Pořád mi nebylo do smíchu. Doufal jsem že se Rias přece vrátí. Zatoulala se, přece by nemohla opustit rodinu. Jenže čím déle jsem čekal že ji uvidím tím míň jsem věřil myšlence, že by mě nemohla opustit. Najednou si mě všimla Alfa. Zvedl jsem oči od země a poklonil se. "Ano. Chtěl bych se stát členem smečky. Jsem tu dlouho jen jako tulák a jsem bývalý člen smečky Zeiss," řekl jsem poslední slova bez jakýchkoli náznaků pocitů bolesti, smutku nebo jiných co se vybaví vlkům o Zeiss. Zatím jsem koukal kolem sebe jen bezbranným pohledem. Co to meleš? Ty si chceš u Alfy udělat první dojem tak, že řekneš že jsi z vyhnané smečky? No to nevím. odsekl opět Nibori. Jako vždy jsem se ale snažil jeho narážky ignorovat.

Když jsem si vyslechla zkoušku a začala přemýšlet co s tím, trošku jsem se zarazila. Takhle jsem vážně nikdy nelovila. Když jsem Jessie poděkovala, pootočila jsem se na Diega, který se na mě usmál a olízl na líci. Poté jsem se pousmála na Charzu. ''Děkuji, Beruško.'' Olízla jsem ji mezi růžky. Pohlédla jsem na nebe a švihla ocasem. Mohla bych využít to počasí, když se toho nesmím dotknout dřív jak po smrti a nesmím použít magii. Zamyslela jsem se. ''Já se zase brzy vrátím, dobře?'' Usmála jsem se na dcerušku a vyběhla jsem z Tábora a zamířila ke skalám.
Běžela jsem kolem jezera a vběhla do lesa. Nejdřív jsem chtěla si vybrat svou kořist. Mou obětí se mi stal jeden starší zajíc, který byl, což se při mém štěstí celkem divím, dost blízko. Snažila jsem se od stromů, držet co nejdál i když v lese to bylo těžší. Vyběhla jsem k zajíci. Ten začal samozřejmě kličkovat a utíkal úplně jiným směrem, než jsem chtěla. Ano, samozřejmě, že to vůbec jsem neplánovala, že to půjde tak těžko.. Ale což.
Dlouho mi trvalo, než jsem zajíce navedla ke a on utíkal tím směrem. Už jsem skoro měla chuť vyplivnout si plíce.
Vyběhli jsme z lesa a mířili vzhůru. Po kluzkých a mokrých kamenech a ještě při dešti se mi běhalo mnohem hůř. Povedlo se mi zakopnout o vlastní tlapu a nabít si čumák. Vyplivla jsem trošku krve, protože při pádu jsem se pěkně zahryzla do jazyka. Když jsem se postavila, vyběhla jsem za zajícem opět a následovala ho. Jenže, jsem ho ztratila z neustávajícího deště z dohledu. ''Ne, prosím. Nechci znovu nahánět z lesa.'' Zafuněla jsem zadýchaně a snažila se ho najít. Stopy rychle mizeli a tak se i hůř stopovalo. Šla jsem pomalu dál a teď už jsem dávala pozor kam šlapu.
Najednou mi opět podjela tlapa, však tentokrát jsem taktak udržela rovnováhu. Byla jsem na samotném konci skal, kde se dole nacházeli malé, menší a ostré. Pomalu jsem si našla jednoduší sestup dolů a hle! Byl tam. Mrtvý ležící zajíc. Jemu asi zřejmě taky pří běhu podklouzly tlapy a on dopadl přímo na ostré kamení. Opatrně jsem se k němu přiblížila, ale dost jsem si odřela boky. Vzala jsem mrtvolku a vydala se opět do Tábora.
Vrátila jsem se zpět, zmoklá jak slepice, s odřenou tlapou a boky. Položila jsem zajíce, před Jessie. Ale.. Uvěří mi, že jsem se zajíce nedotkla dřív, než zemřel a nepoužila jsem magii? Optala jsem se v duchu sama sebe. O zranění jsem se nebála. Věděla jsem, že hned se ke mě dostane můj milovaný Diego. A myslím, že z toho deště se mi tam nic nedostane, kromě toho, že to šeredně štípalo. ''Alfo, zde je zajíc. Nahnala jsem ho ke skalám a vypadalo to, že sjel po svahu dolů, ležel následně mezi skálami. Tudíž jsem se ho nedotkla dřív, než zemřel a nepoužila jsem magii.'' Informovala jsem Jessie o svém úlovku do zkoušky.

V dálce zaslechl blížící se hromy a spatřil i blesky, které se blížili. Když Chris přesto odešel, vzdychl si a doufal, že bude v pořádku. ''Ano?'' Pozvedl obočí, když jej Asuka vyzvala a otočil se k ní celým tělem. Následně si vyslechl její slova, chystal se přikývnout i když být s ní u vody je vždy riziko koupele. ''Schováme se.'' Ihned navrhl, když se strhnul prudký liják. Vyběhl nějakým směrem a štěstí jim možná přálo. Nedaleko se u skal nacházela jeskyně. Těsně před ní se zastavil a začíchal. ''Máme štěstí, je prázdná.'' Usmál se a věšel dovnitř. Bordel co v ní byl smetl na jednu hromádku a pomocí magie zapálil oheň. V jeskyni se tudíž rozlilo teplo a světlo. Jejich mokrá srst mohla tudíž pomalu schnout. Poté se na ní váhavě podíval. ''Asu? Chci ti něco říct... Můžu?'' Zašeptal, aby se mu neztratil hlas. Jestli ji to někdy má říct, bylo to právě teď, když jsou jen sami dva a měli čas v tomto dešti jen na sebe.

Trpělivě čekal na odpověď Jessie. Když si ji vyslechl, tak kývl a kouknul na Hilary. ''Těší mě, Hilary.'' Pověděl slušně a čekal z čeho si ho teda vyzkouší, aby tuto funkci mohl zastávat oficiálně. Eveline se mezitím vytratila a k němu se přitiskla Charzie. ''To je bouřka, princezno. Takových jich zažiješ ještě spoustu.'' Usmál se na ni a olízl ji srst mezi rostoucími růžky. Uběhlo možná tak půl hodiny-hodina a Eveline se vrátila mokrá, odřená a z úlovkem. Než se vydala k Jessie, zastavil ji v chůzi a nepatrně se zamračil. ''Co jsi prodraka na tom lovu dělala?'' Řekl tak, že to měli slyšet jen jeho uši. Přiložil k ní tlapku a odřeniny během pár sekund zmizeli. Odřeniny už uměl léčit na výbornou. Takové spravovaní kostí, by bylo na delší dobu... Poté ji pustil k Jessie a vyslechl si co Eveline dělala. Poté to teda tak trošku pochopil. Podíval se opět na Hilary. ''Tak. Můžete mě tedy z profese Magického léčitele vyzkoušet?'' Zeptal se váhavě a položil Islu a Zanteho k Eveline. Ta pochopila, že se o ně teď by měla postarat ona.

/Aralský Les/
Můj pohled jako první směřoval k vlčce Hex a té druhé. Hromy byly nepříčetné a tak jediné, co jsem v tuto chvíli zvládl na to říct byla jedna krátká věta. ,,Není bezpečné být v tomto počasí mimo doupata. Najděte si prosím nějakou skrýš, zbytek dořešíme potom," pravil jsem. Bouře sílila rychleji, než jsem očekával a taky než bylo pravděpodobné. A náhle se ozvala další rána a z prázdného blesku se jeden ze stromů nedaleko snesl k zemi. A rovnou na Eita. Doběhl jsem k němu a vší silou se snažil odtlačit větev směrem nahoru tak, abych se o ni opřel a Eita aspoň trochu uvolnil. ,,K*rva..." utrousil jsem a uchopil dřevo do zubů. Teď jsem zkoušel táhnout. Bezúspěšně.

Aralský les
Několik sekund jen zhluboka dýchal a snažil se nabrat aspoň trochu sil, poté zase zabral. Nic. To už k němu přiběhl Orfeon, pokoušel se Eitovi pomoci, avšak tlapy mu očividně podklouzávaly, neboť všude kolem bylo bahno. Bílý pes zasípal, zrak se mu začínal z té vší bolesti, jíž cítil, mlžit. ,,Pomoc," zachraptěl zoufale. Přemýšlel o tom, jak kdysi spadl strom i na Traureho. Jak se jim vlastně podařilo ho zpod onoho kmene vymanit? Nevzpomínal si. Opět se pokusil alespoň trochu posunout, ale jeho pokusy neměly žádný význam, ostatně jeho tělo už bylo skutečně vyčerpané a žádné další větší fyzické námahy nebylo schopno. Eito se začínal smiřovat s faktem, že tu buď zahyne a nebo mu bude muset pomoct někdo jiný.

Kamenné pláně: 
Běžela jsem za Akiem a snažila se nepanikařit. Takovou bouři jsem zažívala poprvé v životě a nebylo to dvakrát příjemné. Po chvilce se před námi objevila jeskyně, do které jsme vběhli: ,, Konečně nějaké bezpečné místo. " Po myslím se a oklepu se. Akio mezitím rozdělá oheň svou magií a oba si k němu sedneme. Chvíli ticho prolomí Akiův dotaz: ,, Jistě Akio, povídej. " Řeknu mu s úsměvem a otočím se na něj celým svým tělem, abych mu dala najevo, že má celou mojí pozornost: ,, Stalo se snad něco? Proč se tváří tak nejistě? " Honilo se mi hlavou, ale nechtěla jsem se ho ptát. Nechám mu prostor, aby mi řekl sám, co má na srdci.

Aralský les
Uklonil jsme se příchozímu alfovi a pak se povzbudivě usmál na bílou s křídly. "Neboj, to je nás alfa, ten ti neublíží." Snažil jsem se ji uklidnit. Přidala se k nám i Graphy, což bylo jen dobře, a očividně se znala s Hexy, ale o kom to mluví, to jsme moc nevěděl. Stalo se toho hodně od chvíle, kdy jsme se naposled viděli. Počasí se teď začalo výrazně zhoršovat, což se mi přestávalo líbit. Kdesi jsem zaslechl, že být za bouřky v lese není dobrý nápad. Pak blízko nás udeřil blesk a pořádně mě vyděsil. Vzápětí spadl strom. Přímo na dalšího z příchozích, divného bílého vlka. Pár vteřin jsem zmateně zíral, než se můj mozek vzpamatoval a pak jsem už rychle přiskočil k alfovi. Snažil jsem s emu pomoct odtáhnout alespoň větev, která bílého uvěznila. Tohle rozhodně nebylo dobré místo, kde teď zůstávat, ale nemínil jsme odejít a nechat tu někoho, kdo mohl být člen smečky.

Zřejmě jsem musela usnout, protože jsem nevnímala čas a probudila mě silná bouře, blížila se sem od Severního tábora. Pomalu jsem se zvedla na nohy a protáhla jsem se. Křídla jsem stáhla k tělu a sledovala jsem, co se to tady děje. Ta bouře už tu musela nějakou chvíli být, protože docela rychle sílila. Chtěla jsem najít Jessie, nebo Hilary, abych se dozvěděla o škodách, ale nikde jsem je neviděla. Bylo tady docela dost vlků, ale nikoho z nich jsem neznala. Ale k mému štěstí jsem si všimla blížící se vody. Rychle jsem roztáhla křídla a vzlétla jsem. Voda mě těsně minula a proplouvala dál skrz území. Ale ten vítr byl strašně silný, měla jsem docela dost velký problém zůstat ve vzduchu a když udeřil blesk, rozhodla jsem se, že by bylo nejlepší, abych se někam schovala. Snažila jsme se letět skrz území, abych našla Jessie, ona určitě bude vědět o nějakém úkrytu. Ale měla jsem opět štěstí, protože jsem si všimla Jessie, ale nedávala jsem pozor na to, co se děje kolem mě. do křídla mi udeřil blesk, což byl docela problém, protože už teď mi dělalo problém létat. Nějak jsem to doletěla, ovšem s velmi tvrdým přistáním. Zvedla jsem se, ale byla jsem dost pomlácená. "Zdravím Jessie." Pozdravila jsem jí rychle a teď opravdu nebyl čas na nějaké úklony. "Nevíš, o nějakém úkrytu? Ze Severního tábora se sem blíží docela silná bouře a řeka je dost rozvodněná." Možná jsem až moc spěchala, ale teprve pak jsem si všimla vypálené díry v mém křídlu. Neřešila jsme to a prostě jsem obě křídla stáhla.

Jižní tábor

Alfa vypadala nedůvěřivě. Nedivil jsem se tomu. "Umožnění není tak přesné jako vyhnání. Utrpěl jsem několika zranění od Alfy i jejích poskok. Jsem spíše rád že jsem přežil." povím jako bych to opět prožíval. "Opustil jsem Zeiss kvůli jedné vlčici odsud. Jmenovala se Rias. Čekala vlčata a já se rozhodl s ní zůstat. Rias byla mou partnerkou a kdybych se odhodlal dřív, žádal bych o přijetí už dávno," dodám trochu smutnějším tónem. Mluvil jsem zcela upřímně a nahlas. Ostatní vlky jsem ignoroval, nevšímali si mně, nemusel jsem si všímat jich.

???-Jižní tábor
Pomalu kráčela tak, aby brzy byla na území nové smečky. Trvalo to několik dní, než se dostala takhle blízko. Každý den šla nebo letěla díky své magii, jenže ještě nikdy se nehodlala přidat do nějaké smečky. Vždy měla post zajištěný. Jako prapotomek jednoho ze stálých alfapárů na území Garmadonů a také vlastně i ve smečce Věčného honu to za své zásluhy měla zasloužené, jenže ona se se svou matkou rozhodla vrátit. Vzpomínala vlastně celou svou cestu, nechtěla zapomenout na husté lesy, jezero s křišťálově čistou vodou, které bylo nejhlubší na území a taky na jeskyně, které patřili rodu De La Garmadon v Garmadonii. Whiteovi tesáky byly opravdu nádherné a pád z nich taky bolel. Zavrtěla hlavou a vydala se směrem odkud se táhlo nejvíce vlčích pachů a bylo to taky blízko ní. Už jen podle své výchovy k tomu zdědit jednou Garmadonskou smečku si byla jistá, že alfu pozná s jistotou. Přeci jen, už jen při pohledu na svého dědu jí tuhla krev v žilách. Byl úžasným alfou a také nejlepším. Podle všech tedy. Pak tam byl Tristian, jeho syn který vzal území na jihu. Bylo to tak rozsáhlé, že i když to byla jedna smečka, tak jí musela vládnout jedna rodina. Její strýc byl prý úžasným alfou, co tak slyšela. Vždy když se zastavil, tak si o tom s dědou povídali a ona to poslouchala spolu s Akumurem a ostatními vlčaty. Ach, jak moc jí chyběli. O jaký post si vlastně ve smečce zažádá? Nebo jak jí bude užitečná? Vzpomněla si na Leona se Sintare. Leon vždy byl u Sintare, když se připravovala léčit a její nevlastní strýc Jayce byl taky úžasným léčitelem. Co tak všechny tři sledovala, tak jejich znalost v bylinkách byla vidět hned na poprvé, co po ní něco chtěli. Orisea se nedala a brzy se učila všechny bylinky rozeznávat a míchat z nich masti stejně jako její rodina. Uměla obvázat i ránu kusem pevné trávy či něčeho jiného, aby dále nekrvácela. Jenže na magii léčení se asi nemohla dostat. Když ucítila ještě silnější pachy vlků, tak věděla že brzy bude u svého cíle. Přidala ještě více do kroku. Možná by mohla taky požádat o bojovníka nebo lovce, ale to díky jejímu zbarvení nebo Betty nešlo. Povzdechla si. Asi smečce bude nejvíce prospěšná jako léčitel. Brzy se dostala tak blízko, že si mohla prohlédnout i pár vlků. Do oka jí padla ihned hnědá vlčice s "vlasy" jako měla ona, ne stejně barevnými, ale měla prostě vlasy. Vypadala mocně a statně. U té zkusí jestli je alfa. Čím více se k ní blížila, tím více poznávala rysy, které má každé alfa. Oči, které zastraší každého cizince, postoj schopný hned obrany smečky, i když o tom nikdo z alf možná nevěděl a taky moudrost a láskyplnost ke každému, kdo přišel s dobrým úmyslem. Ta osoba se jmenovala Jessie, jenže o tom Orisea nemohla vědět. Pomalu se přikradla k ní a ihned se uklonila. "Nerada ruším, ale... přišla jsem se ucházet o místo ve smečce. Mé jméno je Orisea De La Garmadon. Celým jménem jsem však Orisea Catherdance Inheritance Winterfell Domia De La Garmadon a Kom De La Marcia, z rodu Věčných lovců a De Star Guardian." Představila se s úctou a pořád zůstávala v úklonu. Čím bys byla přínosem, Oriseo? Jednou se tě někdo možná takhle bude ptát, tak bez váhání odpověz při představení, ušetří to spousty otázek. Slyšela ve své hlavě přísný hlas Mikaryho. Věděla, že bude dobré u něj zkusit přijetí do smečky. "Smečce bych mohla být prospěšná jako lékař, který umí velice dobře zacházet s bylinkami a umí přiškrtit rány. Také bych kvůli svým raným zkušenostem mohla být lovcem. Patřila jsem k Věčnému honu a již v brzkém věku jsem musela umět lovit králíky či ryby. Ale pochopím, když pro mě budeš mít jiné využití alfo. Jediné co žádám je nový domov a mír pro svůj život, smečku za kterou jsem schopná položit život. Proto jsem si vybrala tu tvou, zdá se býti silná. Budu šťastná, když mě do ní přijmeš." Stále byla v úklonu. Mluvila s úctou a vážností. Tak jak byla učena. Však jen Alfa může rozhodnout, jestli má právo být ve smečce.

Kamenné pláně:
Dívám se na něj a snažím se z jeho tváře vyčíst, na co asi tak myslí. Vypadal čím dál nervozněji, až jsem začala přemýšlet nad strašnými věcmi, které by mi mohl říct. Když zase začal mluvit, nastražila jsem uši a na obličeji se mi samovolně objevil vážný výraz. Kývla jsem na něj, aby pokračoval. Jeho slova mě viditelně překvapila. Párkrát jsem zamrkala a přemýšlela, jestli se mi to nezdálo: ,, Opravdu to řekl?" Zeptám se sama sebe a při jeho dalších slovech jsem si už jistá, že jsem slyšela správně. Na tváři se mi začne formovat velký úsměv: ,, Akio!" Napůl vykřiknu a obejmu ho tlapami: ,, Nevíš, jak dlouho jsem čekala na tuhle chvíli." Řeknu šťastně a olíznu mu čumák: ,, Bude mi ctí být tvou partnerkou. " Řeknu s úsměvem a opřu si hlavu a jeho: ,, Moc tě miluju a navždy budu. " Za šeptám pouze pro něj a užívám si chvíli, kdy mu můžu být takhle blízko.