Příběh smečky Elloris

Jižní tábor
Pochopila jsem, že jsem se zeptala an citlivé téma. Ptát se, jestli se ji pokoušeli najít bylo úplně mimo. jistě že pokoušeli, Diego by se nikdy nesmířil s tím, že ztratil vlastní vlče. Dál už jsem k tomu tedy nic neříkala a usmála se na malou Charzu. "Ano, Charzie. Já jsme tvá babička." Potvrdila jsem celkem zbytečně, když už dostala odpověď od Diega. Znělo to tak zvláštně. Já a babička. Diego byl naše jediné vlče a přestože jsme ho měli rádi jako vlastního, ve skutečnosti byl nevlastní. Jak jsem tak pozorovala jejich malé chlupaté kuličky, uvažovala jsem, jaké by to bylo mít vlastní vlčata. Znova. taková, která by už přežila. Než jsem nad tím stihla uvažovat déle, ukázal se tu další známý. Usmála jsem se na Kaye a přitulila se k němu. "Ale, kohopak tu vidím? My o vlku..."

Južný tábor
To som celý já. Po raňajkách som si schrumnul. Doslova a to v stoje. Stal som a spal som. Zobudila ma iba Sapha, ako niečo vravela malej Charze. Po otvorím oči, aby som sa zorientoval, pritom jemne strihnem ušami, keď ku mne Sapha prehovorí. Rovnako sa k nej pritúlim: "Vieš, stál som tu dobre nejak čas, hehe.. Tak, ako si to zvládla?" opýtam sa Saphi, pritom keď spatrím Reela, mi prebehne po chrbte mráz. Tváril som sa, akoby som ho nevidel. Nie, vôbec ho teraz nechcem vidieť, po tom čo jeho nedbalosť spôsobila.. nie, jednoducho nie. "Premýšľal som nad tým, kde by sme mohli mať nový brloch, sobíku.." 

Jižní tábor

Alfa už se na mě přestala podezíravě dívat, ale přesto mi pořád nedůvěřovala. Chvíli jsem přemýšlel nad něčím co by ji mohlo přimět mě přijmout do smečky. Měl jsem v sobě spoustu dobrého i špatného. "Jmenuji se Miroki a jsem z rodu Green Flame. Má magie je alchymie a vytvářím různé věci, od lektvarů po věci. Mé lektvary umí léčit zranění nebo nemoci. Jiné zase dokážou zabít nebo způsobit zranění. Umím také mluvit s hodně druhy zvířat. A kdybych vám tu měl povídat úplně všechno, byli by jsme tu dlouho," povím dejme tomu stručně a čekám jestli bude Alfa ráda, že toho dost ovládám nebo mě bude za něco kritizovat. To co umím jsem už říkal s trochu živější tónem a sebevědomím, ale stále jsem si uvnitř nebyl jistý.

Jižní tábor
Vypadalo, že se jí zalíbila. Věděla, že povídat o tom, co umí nebude stačit. Když jí pokynula, aby se narovnala, tak to udělala. Byla větší než polovina vlků tady, musela se pousmát nad tím, jak její rodina vždy byla jiná. Ještě že neměla dva ocasy jako Kuroko. "Ano jsem připravená přijmout zkoušku. Ať bude jakákoliv, tak slibuji, že jí vyplním." odhodlání Věčného honu se jí zrcadlilo v očích. Pak se zarazila. "Alfo? Slyšela jsem, že tu byl Kindred z rodu Věčných lovců, chtěla bych se omluvit za jeho činy. Vždy byl zlým vlkem a slyšela jsem, že by tu někde měl být vlčata. Byla bych ráda, kdyby si jim oznámila smrt jejich otce, kterou si zasloužil." Řekla se ctí k mrtvému i jeho polovymřelé rodině. Jako Věčný lovec vždy měla za úkol oznamovat smrt padlých vojáků a ona věděla, že tohle bylo nejlepší možné řešení. Rodina, která tu po něm zbyla si zasloužila vědět pravdu o tom, co s jejich otcem je. Na boku se zakymácely spojené masky Kindreda. Snad vlčata, která teď byla dospělá zapomněla na svého otce, nebo na něj vzpomínají v dobrém. Všímala si ostatních vlků. Alfa byla v kolotoči dotazů, ale věděla že ona to zvládne.

Jižní tábor

Kolem Alfy Jessie bylo hodně vlků, ale jenom jeden mě zaujal. Slyšel jsem totiž jméno svého otce. Obrátil jsem se na tu barevnou vlčici (Orisea) a podezíravě se na ni podíval. "Dlouho jsem neslyšel jeho jméno. Vlastně nikoho ze své rodiny. Co se stalo? Co o něm víš?" zeptám se té vlčice. Kindlem a Ano byli mý rodiče a teď jsem zjistil, že ani nevím co se s nimi stalo. Zapomněl jsem na ně, asi už mě nezajímali. Jenže najednou jsem potřeboval všechno vědět.

Jižní tábor
Takže tu ten starý blázen měl potomky. Otočila se na vlka a upřela na něj své modro-fialové oči. "Potomek jednoho z nejhorších Věčných lovců, že? Nečekala jsem, že budu muset vyprávět jeho příběh tak brzy." Zhluboka se nadechla a posadila se. "Začneme dětstvím tvého otce, nebo dědy. Kindred byl synem a dědicem jak Věčného honu, tak i smečky Věčných lovců, jako druhý vrh na to ale neměl právo, takže tak. Jenže celou dobu se vyčůraně stavěl před své ostatní sourozence a donutil rodiče, aby měli rádi jen jeho a toho on využil. Sic mu matka dala masku, co mám na boku spojenou s maskou vlka, ale... on se proti nim obrátil a zabil je. Uprchl chvilku po jejich vraždě. Dostal se na tohle území již jako přetvářka, co ze sebe udělal. Mezitím se ve smečce, kam patřil strhla potupa. Jeho sourozenci se rozhodli, že je až moc nebezpečný a tak po něm vyslali skupinu Věčného honu, jenže na tohle území se až nedostali. Byl uznán za mrtvého sám o sobě. Pak následuje jeho příběh, co jsem slyšela jen od své tety, Siriah. Našel si zde partnerku Anox a měl s ní vlčata. Jenže dlouho nevydržel být dobrým a tak se jeho zlo ukázalo. Poranil jedno z vlčat a Anox jej vyhnala. Kindred uprchl někam, kde by jej nikdo zase nehledal. Tam potkal mojí tetu a předstíral k ní lásku. Využil slepé vlčice, aby jej nemohlo být zabito. Jenže pak se na scénu dostává jeho starší bratr Kierran. Za své činy byl zabit, aby nemohl ublížit více vlkům. Je mi tvého otce líto... jestli chceš, tak ti daruji masky, které mu patřili. Ale i pro mě mají citovou hodnotu. Dostala jsem je za záchranu života členovi mé rodiny, ale pro tebe budou mít asi větší." Zamumlala a pak naslouchala slovům Alfy. Příběh Kindreda nejspíše nemohl pochopit, neviděl nikdy ten psychopatický pohled v očích. Pak kývla na alfu. "Pokusím se tvůj úkol splnit co nejlépe." Přitakala a podívala se na zeleného vlka. Nemohla jen tak odejít. Musela ho když tak utěšit.

Jižní tábor

"To že byl on neznamená že i ostatní," řekl jsem. Nemyslel jsem sebe, bránil jsem spíše ty lepší. Já šel též v jeho stopách, ale převládla ve mě lepší povaha. Ta Anoxina nejspíš. "Ano. Anox," vzpomínal jsem na konci příběhu vlčice. Najednou jsem zapomněl i na Rias, ale mlelo se to ve mě dobře. Co jsem si měl myslet. Syn toho nejhoršího z rodu Věčných lovců. Podíval jsem se na ty masky a najednou se mi zablesklo. Pro ni to byla citová vazba a mě to trhalo duši. Díval jsem se na ně jako na smrt. Tohle zbylo po mém otci. Chci to vůbec? Chci si pořád dokola připomínat co jsem slyšel a odkud pochází? přemýšlel jsem. Když jsem se vzpamatoval z šoku zaslechl jsem Alfu. Byl jsem teď tak mimo, že jsem neměl slov. "Ano Alfo, " řekl jsem krátce a zbytek pozornosti věnoval vlčici. " Prosím," řekl jsem a znovu hleděl na masky. Byl jsem si jistý že je chci.

Jižní tábor
Nejde o to, co znamenají pro tebe. Kindred nebyl tvou rodinou, jen si zachránila Siriah a pomohla si jí. Pro tebe může být vzpomínka to, co ti předala, pro něj tu není nic, čím by si otce připomněl. Pomyslela si, když viděla pohled v jeho očích. Ona je ze začátku ani nechtěla, ale on po nich toužil. Ladně jedním škubnutím rozvázala provaz na svém boku. "Věční lovci mají jedno heslo. Jestli chceš naučím tě jej. Přeci jen sám si jedním z nich, mohla bych tě naučit i písně co se pějí nahoře na obloze, když jí brázdí Věčný hon. Předám ti to, na co tvůj otec chtěl dávno zapomenout. Jestli chceš můžu se stát tvojí novou rodinou, přeci jen... má matka taky byla psychopatem než se změnila a sama nosím jméno Věčných lovců hrdě. Heslo Věčných lovců je však prosté. 'Lůna na měsíci láká výt každého, kdo v srdci Věčný hon nosí. Proto pozvedni svůj čumák k nebi a vyj se svou rodinou.' Jestli chceš, tak se po našich úkolech můžeme sejít a já ti povím o krajině ze které přišel tvůj otec a o nebi po kterém může běhat i vlk bez křídel. Sama jsem to zažila." Usmála se na něj a strčila k němu masky. "Tvá smrt stala se naším smutkem, proto prosím chraň svého syna, vlku jenž zbloudil z cesty." Zamumlala a v očích masek se zablesklo. Ona věděla, že Kindred jej aspoň jednou bude chtít bránit. Že si možná uvědomil svého činu.

Jižní tábor

Zíral jsem s úžasem na vlčici. Byl jsem jedním z Věčných lovců a přitom neznal ani význam tohoto spojení. "Luna na měsíci láká výt každého, kdo v srdci Věčný hon nosí. Proto pozvedni svůj čumák k nebi a vyj se svou rodinou." zopakuji a pozvednu masky. Dám si je do neviditelné brašny a poděkuji. Sejdeme se, pošlu jí myšlenku. Skoro se mi vehnaly slzy do očí když jsem po jejích slovech vzal masky a uložil je do bezpečí té taštičky. Nevěděl jsem co jí dát na oplátku, ale to vymyslím až později. Vytáhl jsem prázdnou lahvičku a kývl na Alfu. Byl jsem připraven splnit úkol.

Jižní tábor-Modřínový les-Jižní tábor
A proč se vám říká Věční lovci, Kierrane? Ozvalo se jí hlavou. Kéž by jednou mohl poznat svého strýčka. Kierran byl sice divným vlkem, ale vodu ovládal dokonale. Vlastně se zdál i milý, pokud člověk přešel fakt toho, že zabil svého bratra. Protože se vždy ženeme za osudem, který nám nikdy nebude připsán a i ve věčných lovištích se jej snažíme získat. Navždy budeme ti, co budou lovit. Tenhle rod je starý jako ten tvůj a možná ještě starší. Však spojení mezi smečkami nikdy nebylo lepší než teď. Kývla na vlka a pak i na alfu. Vydala se za svým osudem. Věděla, že na urvání klu bude muset použít krutost Betty. Možná byly obě silné, ale Orisea nevěděla jak se dá vůbec takový kel získat. Vyhodila do vzduchu hvězdu od Kuroka a nechala se jí pohltit. Hned jak měla svá křídla, tak jimi máchla. Sice byla ještě více nápadná, ale Betty měla své schopnosti taky. Sledovala území smečky pod sebou a obdivovala jak to vypadalo. Sice letěla nízko, ale i tak to byla krása. Bylo to nádherné, tolik zeleně a nedotčené přírody lidmi. Připomnělo jí to, jak se ještě proháněla v Věčným honem po obloze. Stejný vítr jí vlál ve vlasech a ona se mohla zase cítit svobodně. Vyplázla svůj duhový jazyk z tlamy a užívala si tu volnost. Brzy v dálce viděla les. Rozhodla se k němu dostat ještě rychleji a užít si více tu zapomenutou volnost. Nejlepší byly kapky deště monotóně bubnující do jejích křídel. Dostala se k němu a usmála se sama pro sebe, konečně zase byla volná a užívala si letu. Přistání sice nebylo nejlepší. Rozmázla se na zemi, sice z malé výšky, ale i přes to to trochu bolelo. Rozhlédla se, jestli tu opravdu nebyl nikdo. "Dobrá, Betty, slyšela si co máme za úkol, tak mě nezklam." Zamumlala a povolila její neviditelné okovy. Betty ovládla její tělo hned jak jí to bylo dovoleno. Jako temnota obarvila vše na černo. Brzy tam byla ona co zkoumala svým ostře fialovo-růžovým pohledem okolí. Vytáhla svůj dlouhý jazyk stejné barvy a olízla si pysky. "Hon začíná!" Zaduněla temným hlasem a rozběhla se jak jí jen tělo dovolilo. Zpomal! Betty Zpomal! Takhle se vyčerpáš před lovem! Varoval jí hlas uvnitř ní. Slabý hlásek. Jindy by jej neposlechla, ale teď se rozhodla pro opak. Zpomalila a pomalu se plížila krajinou. Ach, monotóní zvuky prasat. Betty se tiše zasmála a schovala se do stínů. Brzy však vystartovala. Za sebou měla onu kosu v barvě jejích očí. Svým dlouhým ocasem obmotala praseti nohy a shodila jej na zem. Pár nekontrolovatelnými sekanci jej konečně zabila. Vlastně stačil jeden pod hrdlo, ale to ona nedomyslela. Zaměřila se na jeden z jeho kelů. Pustila tělo prasete, které se ještě více skácelo mrtvě k zemi. Černé oči pomalu ztrácely leskl. Rudá tekutina barvila zem a Betty se jen usmívala. Jednou packou otevřela praseti hubu tak, aby mohla do zubů uchopit onen kel a nekontrolovatelně začala škubat hlavou. Hnusné křupnutí, které mrazilo v kostech znamenalo, že se zub vylomil. Sama se zakrvácenou tlamou krve toho nebohého zvířete vypadala pyšně. Položila kel na zem a nechala Oriseu, aby jí spoutala zpátky do okovů. Když koukla znovu k nebi zdálo se, že začalo být jasno, ale ne zcela. Sic s bolestí hlavy a kloubů popadla do zubů kel a vydala se pomocí křídel zpátky. Cesta do tábora byla stejná. Monotóní. I přes to si užívala to, že vyhrála své místo ve smečce. Když přistála před alfou a nechala hvězdu vylétnout z jejího těla, tak se cítila jako vítěz. Hvězda se zase objevila na jejím krku jako náhrdelník. Položila před alfu kel a zadýchaně kývla. Stačilo to k úspěchu?

Skoro mohl vypustit duši, tím strachem a napětím, které ho zevnitř užíralo. Když však přišla odpověď, pocítil jak mu padl kámen ze srdce. ''Díky draku. Dost jsem se bál jak odpovíš..'' Řekl už víceméně klidnějším hlasem. ''A jak to, že si tak dlouho čekala na tuto chvíli?'' Pozvedl zvědavě obočí. Ano, sic si konečně přiznal co cítí a řekl to nahlas... Stále to byl natvrdlý mezek, kterému to prostě nedojde hned. Z obětí do kterého mu skočila ji pustil až za chvíli, ale ne úplně. Pořád si ji držel u sebe, protože se bál, že by se mu vypařila před čumákem.

Jižní tábor-L. K. S. - Vysoké hory- Zrcadlové jezero-Jižní tábor

Bouře ustupovala. To se mi moc hodilo. Našel jsem si suché místo v táboře a začal vyrábět. Můj plán byl vyrobit toxickou žíravinu. To se mi povedlo jen jednou, ale věděl jsem co k tomu patří. V táboře a okolí bylo dost rostlin i nerostů co jsem potřeboval. Využíval jsem i své staré lektvary a předměty. Jenže pár mi jich tu chybělo a tak jsem se vydal prozkoumat území kde by se věci co potřebuji mohly nacházet. Nejdřív jsem vyrazil do lesa. Byla tu smůla ze stromů a houby. Obojí se mi hodilo. Na skalách jsem našel jen kameny, které jsem stejně použít nemohl. Pokračoval jsem tedy dál k jezeru. Tam jsem si na chvíli odpočinul a navíc pobral trochu rákosí a kapradí. Nyní jsem se mohl vrátit do tábora. Lahvičku pevně uzavřenou jsem nesl v tlamě aby nevytekla. Neustále jsem přemýšlel nad svým původem. Až když jsem se blížil k táboru, jsem začal uvažovat jestli jsem něco nezapomněl. Ale měl jsem nejspíš vše. Navíc tekutina v lahvičce byla zelená a toxický i působila. Prošel jsem se sice daleko jen pro pár přísad, ale splnil jsem úkol. Pokud Alfa uzná že to je vážně dobrý, budu ve smečce. Možná se tu dočkám toho, že vyrobím zlato nebo dokonce kámen mudrců jak jsem vždy snil.
Přinesl jsem lektvar k Alfě Jessie a opatrně ho položil k ní. "Je to toxický lektvar. Nevadil bych ho otevírat, ale pokud ho budete chtít použít, hoďte ho na nějaký předmět a lektvar ho rozežere," řeknu a podívám se na dluhovou vlčici co přinesla kel. Svůj úkol splnila na výbornou, to já jsem nevěděl jestli uspěju.

Magicae-pred Magicae
Otvorila oči. Spomenula si na to všetko- na to, že Angelo, vlk z Ishimury opustil jej pravdepodobne jedinú preživšiu dcéru a že ona je asi nezvestná. Z hrdla sa jej vydralo sotva počuteľné zavrčanie. Opatrne spravila pár krokov k východu z jaskyne a vyzrela von. Vyzeralo to tak, že tam zúrila búrka, hoci pomaly menila smer, očividne už napáchala veľa škôd. Uvažovala, či by sa tam mala vydať a poobzerať sa po okolí, predsa len, podľa pachov tam boli vlci. Jej pach cítiť nemohli, pretože ho zakrýval jej úkryt, no ona pár pachov rozoznala- Hexy, Orfeon, nejaká neznáma vlčica, neznámy vlk a... to malé vĺča ktoré bolo pravdepodobne vĺča jej sestry. Jej neter. Opatrne vyšla von z úkrytu a okamžite pocítila zmenu- vietor pred ktorým bola vnútri ochránená sa prejavil v plnej sile. ,,Artemia, prosím, mohla by si sa tam ísť pozrieť?" opýtala sa ticho kavky dúfajúc, že bude niekde na okolí. Nemýlila sa- kavka vyletela z úkrytu za ňou. ,,Môžem sa o to pokúsiť," povedala neisto a rozletela sa smerom za skupinou. Kde je Akio? Snáď ho nezastihla tá búrka, pomyslela si s obavami.

Aralský les
Vĺča sa s trhnutím zobudilo a otvorilo rôznofarebné oči. Ospalo sa rozhliadla po okolí, kým si neuvedomila, kde je a prečo. Kde je Hexy? Veď bola tu... ako dlho som spala? A prečo tu zúri búrka? Mala by som sa skryť. No najskôr musím nájsť Hexy. A Klee! Kde sú? pomyslela si. Trochu sklonila krídla, aby ich ochránila pred premočením- dobre vedela, že ak si svoje pernaté krídla namočí, nebude ich môcť používať. Zavetrila. Do ňufáka jej udrelo viacero neznámych pachov, jeden povedomý, patriaci Orfeonovi a jeden veľmi známy. Hexy! pomyslela si s nadšením. Jej znaky na chvíľu prebleskli na žlto, no potom sa vrátili k pôvodnej zelenej. Vietor do nej udieral a okolie bolo zničené a tak musela kráčať opatrne, dávať si pozor kam stúpi. Nakoniec ich uvidela v diaľke. Neisto mávla krídlami, v snahe vyhnúť sa nepríjemnému terénu, no jediné čo sa jej podarilo bolo to, že vytvorila spŕšku kvapiek vody. Teraz už mala krídla poriadne premočené. Predĺžila krok, že takmer bežala. Cítila, že sa jej dýcha čoraz ťažšie a ťažšie. Opatrne preskočila jeden menší kus spadnutého dreva a dopadla späť na zem, o niečo ťažšie než čakala a tak jej trvalo pár chvíľ kým udržala rovnováhu. Rozkašľala sa, nedokázala sa poriadne nadýchnuť, mala pocit, že sa udusí, že sa tentokrát udusí naozaj. A tak pár chvíľ, ťažko povedať ako dlho, iba stála na jednom mieste a kašlala. Až potom sa jej podarilo znova roztrasene nadýchnuť.

Aralský les
Začula myšlienku od Hexy a presne v tej chvíli jej nad hlavou zakrúžil tmavý vták- kavka Artemia. Nechápavo sledovala ako nad ňou zviera zakrúžilo a potom letelo preč, smerom k vlkom. Neváhala však a trochu rýchlejšie, hoci ešte stále takmer krokom sa pobrala za ostatnými, až ich nakoniec zbadala. Jedného bieleho psa očividne privalil strom a tak sa rozbehla k nim, ignorujúc, že aj to stačilo na to aby dýchala o čosi ťažšie a sípavejšie než je bežné. ,,M-môžem nejako pomôcť?" opýtala sa tak trochu neisto. Nebola si istá, či im môže byť niečím užitočná. Vták, ktorý ju sprevádzal cestou sem pristál na jej chrbte, presne v medzere medzi jej zlatistými krídlami. Cítila z neho povedomý pach a tak jej bolo jasné, že k niekomu patrí, asi k tej škvrnitej vlčici, jej pravdepodobnej tete Destiny.