Příběh smečky Elloris

Když mu Hilary odpověděla, tak se ani dlouho nezamýšlel. Rozsah své magie relativně znal. ''Často jsem léčil výhradně povrchová zranění, jako jsou obyčejné odřeniny, či po boji utrpěné zranění. Jednou jsem napravoval i zlomené žebra a u dvou vlčků zastavoval vnitřní krvácení.. U těch těžších případů je vždy však riziko, že se to zranění přenese na mě samotného.'' Pověděl stručně a všiml si Reela. Usmál se, byl rád, že je v pořádku. ''Reele, rád tě vidím živého. Budeš teď s Eveline a vlčaty?'' Zeptal se z úsměvem na svého tchána. A pohlédl na Hilary. ''Vím, že mou zkoušku na léčitele řídíš ty, ale na Severním území bude možná něco.. Nevěřím, že se totiž každý stihl před tou bouří schovat... I když bych byl radši, kdyby ano.'' Pověděl tiše, jako by se bál, že ho ukousne za tento návrh.

Jižní tábor

Napjatě jsem očekával co tomu Alfa řekne. Nebyla z toho unešená, ale aby byla, musel bych vyrobit něco co jsem vlastně nikdy nedokázal, a to budu vyrábět až časem. "Osobně jsem to nikdy nezkoušel, ale podle toho co vím by to mělo působit na vše," povím a vyslechnu si další otázku. "Jak které. Třeba tenhle toxický vydrží tak dlouho dokud ho nepoužijete. Těch ostatních mám malé množství, protože je musím často obměňovat a ty kouřové se můžou vytratit. Proto je mám pevně uzavřené a lahvičky radši rozbíjím. Každý má jinou vlastnost," vysvětlím jí a čekám co řekne dále.

Aralský les-Doupě

Bouře zlomila strom. Viděla jsem jak to tam uvěznili vlka a mě se zmocnil zlý pocit. Musela jsem do doupěte zkontrolovat jestli je Dawano vzal nebo tam stále jsou. "Hex! Musím jít zkontrolovat doupě. Jestli tam vlčata jsou, musím být u nich!" zakřičím na slepou vlčice a rozběhla jsem se směrem k minihorám. Netušila jsem kde je tábor a nemohla jsem k Dawovi. Musela bych zpět do lesa a tam by se mi nechtělo. Když jsem doběhla do jeskyně, ležela dvě malá spící tělíčka. S klepala jsem vodu z kožichu a došla k nim. "Dayi, Nyso. Jste v pořádku," oddechla jsem si. Byli hrozně hubení. Jenže spali a venku bylo děsně. Musela jsem počkat na svého partnera než přijde. Rozhodně bych je tu už samotné nenechala.

Aralský les
Nedaleko udeřil další blesk a již druhý strom se zakymácel a nakonec spadl s hlasitým žuchnutím na zem. Bouře neustávala, naopak se Eitovi zdálo, že možná i zesiluje, ačkoli se mu nechtělo uvěřit tomu, že může být ještě hůře. A on nemohl nic dělat, stále ležel zaklíněný pod kmenem a kolem něj se hnala naplavená voda, která se přestávala vsakovat do lesní půdy. Ano, tolik jí bylo. Přiložit tlapku k práci se pokusil i mladý hnědý vlk, s nímž se Eito samozřejmě doposud neseznámil, avšak byl mu vděčný za jeho ochotu. Jako by ale veškeré snažení nemělo žádné větší výsledky. V tom ucítil, že tíha nad ním jako by byla značně menší. Potichu, avšak i přesto dostatečně srozumitelně, mezi vzdechy zasípal: ,,Teď... Musíme zabrat... Všichni najednou..." Opět se ale rozpomněl na druhý padlý strom a napadlo ho, že všichni ti okolní vlci možná raději utečou do bezpečí, aby se alespoň oni ukryli před případným nebezpečím. Zachvátila ho panika. ,,Hlavně mě, prosím, neopouštějte. Moc prosím." Ještě před pár minutami si nepřál nic jiného než samotu, ale nyní si nedokázal představit, že by se musel přese všechny trable dostávat sám. Posbíral své zbylé síly a přestal vyčkávat, až mu ostatní znovu začnou pomáhat, a za plazivých pohybů předních končetin se vyhrabal zpod těžkého kmene. Svalil se na bok a nebyl schopen se více pohnout, celé tělo ho bolelo, zadní tlapy již téměř necítil, takže si ani neuvědomil, že je zcela neodklidil na stranu a jejich část se nacházela stále zavalená pod stromem. To jeho končetinami ale projela křeč nevídaných rozměrů a on pevně zavřel oči, čekajíc, kdy bolest přejde, ale... neodcházela.

/Aralský Les -> Severní Tábor -> Bývalé doupě Alf SF/
Přikývl jsem na Eitův návrh. Zabral jsem v tom stejném momentu, jako on, doufajíc, že ostatní udělají totéž. Asi se vydařilo, protože se psisku částečně podařilo vymanit zpod stromu. Ještě párkrát jsem do něj vrazil vší silou a poté, celý sedřený a smočený deštěm, pohlédl na psovu, už ne tak úplně čistě bílou srst. Zatřepal jsem hlavou. Bouře na nás nechvávala následky. Pochvalně jsem kývl na všechny přítomné, jenž pomáhali při vyproštění. Poté jsem zavřel soustředěně oči a dnes již poněkolikáté nechal svou patronku objevit se. ,,Omanitte, pomož mu do bezpečí! Nejlépe k jižnímu táboru," pokynul jsem jí. Fialková dračice přikývla a bez námitek do tlamy vzala vlka za zátylek. Odrazila se ocasem a vzlétla, však pouze nízko nad zem, možná pouhé dva až tři metry a nabrala směr jih. ,,Díky všem, teď bychom se měli dát na cestu my, uvidíme se v táboře," pravil jsem jednoduše ostatním a vydal se skrz bouři opačným směrem, než Eito s moji patronkou.
Zanedlouho jsem se dostal do tábora. Byl jsem již úplně zničen, ale nesl jsem to hrdě. Vše mě bolelo, hlavně krvácející odřeniny a šrámy. Nečekal jsem na nic a jelikož jsem věděl, co je za den, okamžitě jsem se vydal do doupěte, jehož využití prozatím nebylo objasněno. To musíme ještě dořešit... Vždyť máme doupě i v Aralském lese... napadlo mě okamžitě. Jakmile jsem se dostal do sucha, oklepal jsem se a opatrně přišel k své spící partnerce blíže. Celá se kulatila a já věděl, co ji čeká. Mělo to být již hodně, hodně brzy.

Malý uzlíček radosti, poklidně rostl uvnitř této černé vlčky a nevypadalo to, že by se mu chtělo ven. Však ho najednou začala táhnout nějaká síla ven a jemu se to nelíbilo. Bránil se vší silou a tak párkrát tělíčkem zavadil o ty, kteří se tam s ním nacházeli, nebo o stěnu bříška. Nakonec však mu už na bránění nezbývala síla a tak se nechal. To pocítil náhlý chlad a tak o sobě dal hlasitě vědět. Byla mu zima. Nic neviděl a chtěl zpět. Drobné vlčí tělíčko se klepalo zimou a pískotem se dožadoval okamžitého návratu.

/Bývalé doupě Alf SF/
Partnerka se sice neprobrala, ale asi se jí povedlo nějak ze spaní vypudit prvního drobečka (AZRAEL). Má asi nějaký hodně bolestivý sen... jinak to nevidím... snad jí ten tlak probudí... napadlo mě ihned při pohledu na malého. Ihned jsem k němu sehnul hlavu, instinktivně jej očichal a poté jej začal čistit. Doufal jsem, že toto moje partnerka tak úplně nezaspí. Byl to nádherný moment. Když jsem tak prvního vlčka čistil, všiml jsem si, že se zbarvením podobá tátovi, Rellemovi. Hm, první je na světě... pomyslel jsem si. ,,Vítej..." pravil jsem k němu tiše a dále jej očišťoval, než byl placenty zbaven. ,,Jak ti budeme říkat, drobečku?" položil jsem nejistou otázku a čenichem jej začal navádět k cicíku.

Stále se třásl zimou a ještě ke všemu mu v té ploše co má mezi černými paličkami (tlapkami xd), začalo divně mručet. Svíralo ho to a bolelo. Ani, když se ho začala dotýkat divná vlhká věc se moc neuklidnil. Snažil se pomocí těch paliček pohybovat, ale moc mu to nešlo, ani moc když se ho opět někdo dotýkal. Ale přeci jen o nějaký čas, narazil hlavinkou do něčeho velmi chlupatého. Instinktivně začal hledat nějaký výstupek a brzy do něj čumáčkem přeci jen narazil. Otevřel tlamičku, stiskl výstupek a začal sát. Mňam! Bylo to na co celou dobu myslel, když sál. Tekutina byla lahodná a on se ji nemohl nabažit. Však, když byl plný, odtáhl se a opět se pokoušel někam plazit. Očividně i když se sotva podíval na svět, měl spoustu energie. Však se mu nelíbilo to, že viděl jen tmu.

Tábor
Strihol som ušami a pozrel som sa na svoju Alfu. Nešlo mi o osobný prospech, alebo čo si tu svätúškujem, pri postoch ide obvykle o ego, ktoré som vždy tak postrádal, skrýval som sa v tieňoch, ako zlodej v noci, čakajúc na vhodnú príležitosť, ale nebol som zlodej, len som bol v utajení. Už dávno som si zvolil vyhnanstvo ako svoju cestu, ale nevedel som, že dojdem na Niwatské územia. ,,No uvažoval som nad tým, že som vo svorke už dlho a aj som užitočný, teda myslím." povedal som Jessie. Balrog zaburácal, prišlo mu to smiešne.

Jižní tábor

Když přede mne Alfa položila kel, nechápal jsem co s ním, ale za chvíli mi to bylo jasné. "Dobře," povím a vezmu lahvičku s žíravinou do zubů. Sbírám jí přesně na zubem prasete a pak jí pustím na zem. Bohužel jsem nebyl v takové výšce aby se rozbila. Zabručel jsem, vzal jí znovu a tentokrát jsem jí švihnul proti zubu. Tekutina z lavičky začla okamžitě působit a propálila díru na druhou stranu. Spokojeně se usměju a kouknu na Jessie.

/Bývalé doupě alf SF/
Vypadalo to, že můj prvorozený syn už by chtěl cestovat po doupěti, já jej však strčil zpět k teplému kožíšku své stále spící partnerky. ,,Ještě ne, maličký. Musíš nabrat dost sil," mluvil jsem na něj, přestože jsem tušil, že z oněch slov toho moc mít nebude. Udávalo se, že tón hlasu dovedou čerstvě narozená vlčata vnímat jako něco přirozeného, proto jsem jej tady zavedl, zatímco jsem doufal, že se Půlnoc brzo probudí a pomůže mi se jmény. Přesto jsem napjatě čekal na dalšího maličkého tvorečka, který se podere ven.

/Bývalé doupě alf SF/
Než jsem se nadál, druhé vlče se již dralo ven. Nevěděl jsem, zda se mu mám snažit pomoct, ale nějak jsem tušil, že toto si matka příroda obstará sama. Nakonec vypadlo a ozvalo se nespokojené zakňučení. Opět jsem se dal do čištění vlčete od placenty. S ní vypadáš tak strašně ošklivě... stejně jako tvůj bráška... musíš se nadechnout, šup. povzbudil jsem myšlenkou druhého prcka. Když bylo vlčátko pěkně čisté, všiml jsem si, že má podobné zbarvení, jak já... a že je to holčička! Malá dáma Virentem! Spokojeně jsem se usmál. ,,Vítej na světě," chlácholivě jsem jí pověděl a čenichem jí začal strkat k matčinu cicíku. Ale tak, aby cestu částečně našla i sama.

/Bývalé doupě alf SF/
Druhá vlčička vypadala stejně aktivní, jako její bráška. Stále neměli jména, s tímto jsem hodlal počkat na Půlnoc. Zkoumal jsem, kolik energie hned po vypadnutí mají. Docela mě to udivovalo, no po mamince rozhodně nebudou. Zvažoval jsem, co jim říct. ,,Odpočívejte, maličcí. Svět na vás počká, bude tady ještě dlouho, nebojte," pravil jsem k nim uklidňujícím hlasem. Byli si poblíž. Strašně se mi to líbilo. Bylo to roztomilé a nebýt tohoto, možná bych i zapomněl na ten pocit hrdosti, kdy vidím své potomky. Náramně jsem si jej užíval, bylo to opravdu k nezaplacení.
Na druhou stranu jsem nějak tušil, že momentálně Jessie práci moc neulehčuju. Už jen tím, že tato část území je prostě ve stavu, kdy se nedá dělat nic, než se schovávat. Něco mi říkalo, že na jihu to není takové hrozné. Rozhodl jsem se, že jakmile se vlčata trochu rozkoukají, dám pokyn pro evakuaci do druhého tábora.

//Hej, vlci se rodí slepí, nemáš ještě otevřená očka...

Nespokojeně zakňučel, když ho něco postrčilo zpátky. Však brzy k němu přibyla další chlupatá kulička. Čo ťo jé? Ťukl do ní svým malinkatým čumáček a jak se také k ní začal plazit, skoro to až vypadalo, že ji chce obejmout. Moje! Vypískl nadšeně a nevypadalo to, že má v plánu někam dál od ní odejít. I když ji neviděl, už teď věděl, že to má hrozně rád ať je to co je to. Na zvonivý hlas, nedbal. Stejně nerozuměl tomu co říkal, ale dost ho to uklidňovalo. Byl to pro něj tak nádherný hlas. Zívl si, však stále to nevypadalo, že by měl v plánu jít spát.