Příběh smečky Elloris

Jak to tak vypadalo, druhá kulička se nijak kontaktu s fialovou vlčicí nějak nebránila. Vlčka sice ještě nedokázala moc přemýšlet, ale i tak byla ráda v pítomnosti toho chlupatého moc ráda. Následně otevřela tlamičku bez zubů a začala druhé vlče žužlat. Kdo ví, proč to udělala. Asi si myslela, že všechny věci které se jí zamlouvaly by měly být ožužlány stejně jako cecíky. Nebo to taky klidně mohla být forma jakéhosi instinktu. A jak tak žužlala svého bratra, pomalu ale jistě začínala usínat. Však to bylo dneska náročné a navíc i to papání jí trochu uspávalo. A ať na ně mluvil kdokoli, věděla, že ho má ráda už teď. Kdyby se víc přiblížil, asi by se neubránil její užužlané tlamičce.

Bílá Beta nevnímala okolní dění v táboře a ani vlky u hnědé vlčky. Nehleděla na černo-zeleného vlka s lektvary a ani na duhovou vlčku, ale soustředila se na Diega a na jeho slova přikyvovala. Vlastně byl lepší v magickém léčení než ona, ale nesmělo se zapomínat, že to byla jen část její magie. Mohla léčit jen povrchová zranění, ale už v tom měla značnou praxi. Když uslyšela jeho slova, tak se hrdě usmála, protože právě na to čekala. “Správně, jsem nesmírně potěšena, že tohle říkáš sám od sebe. Víš, co máš jako léčitel dělat, kde hledat takové, které potřebují tvojí pomoc, tak proč tak tiše, kolego?” Tohle oslovení si neodpustila, protože ho brala jako velmi nadějného vlka pro smečku v tomhle oboru. Když spatřila malou rohatou vlčku, tak se upřímně pousmála nad jejími slovy. “Není rozumné, aby takhle mladá slečna šla někam do bouřky,” poznamenala, ale vůbec ne káravě. Přišla ji rozkošná a sama v tu chvíli zase zatoužila po vlastních vlčatech. Brzy se však ještě víc setmělo a její starostlivý pohled spadnul na tu malou a na jejího brášku. “Máte už doupě? Noci bývají už chladné,” poznamenala při vzpomínce na večer, kdy je viděla spát u jezera a to nebyl u vlčat nejlepší nápad. Vlastně u nikoho. I teď bylo chladno, ale její srst byla připravená na  “Co navrhuješ, Diego?” Přimhouřila oči a čekala na jeho slova. Chtěla si ho vyzkoušet, jak se zachová, zda bude dobře vykonávat svoji profesi. Nemohl ji dělat nadaný, ale nezodpovědný vlk. Avšak zatím se to vyvíjelo velmi dobře. 

Eveline pohlédla na přichozího Reela. ''Tati! Jsem ráda, že jsi v pořádku!'' Věnovala mu vlčí objetí a poté se odtáhla. Teď už ji tu chyběli jen Minaell a Teberis. Jen doufám, že na ni dá máma pozor.. A že se jim nic nestalo... Ale věřím, že Diego to nenechá dlouho takhle, Zeiss je zlé místo, nic pro tak hodná vlčátka...

Sklopila ouška, když ji to bílá vlčice nedovolila, ale pochopila to. Už nebyla tak malá a té bouřky se bála, avšak tatínek by ji ochránil před hromy, ne? I on však byl proti, ale slíbil ji to na příště. “Ale příště určitě,” zamumlala a když spatřila Zanteho, tak vesele povyskočila. Aby však toho veselí nebylo málo, tak se jí probudila i sestřička. Doběhla k nim, skočila na ně, povalila a začala jim olizovat obličej. “Konečně jste se probudili,” vypískla a zběsile vrtěla ocasy ze strany na stranu. “Hrát si na lov? Přemluvíme mamču, aby nás naučila lovit doopravdy,” navrhla a zazubila se na své sourozence, kteří se probudili z dlouhého spánku, kterým trpěla i jejich maminka. “Jasně, mami, najdeme to nejlepší doupě na světě,” souhlasila a máchla ocásky.

Jižní Tábor -> Vysoké hory
Usmála jsem se na vlčátka. ''To víš, že ano, Beruško. To nejlepší..'' Odpověděla jsem ji a poté se otočila na toho malého lumpa. Vskutku, rostl, ale pro mě budou malinký vždycky. ''Samozřejmě, Zante. A Isla nám pomůže taky, že ano?'' Otočila jsem se i na dcerušku z křídly. ''Tak pojďme, tatínek k nám přijde později.'' Řekla jsem k nim něžným hlasem, olízla Diega na tváři na rozloučenou a zamířila směrem do hor. První doupě jsme měli od všech daleko, ve skalách. V tomhle jsem se občas musela zasmát, Diego souhlasil s každým úkrytem, který jsem navrhla. Takže si myslím, že ani tentokrát to nebude jiné a nejlepší je prostě místo, kde si můžeme žít spokojeně a mít přesto dobrý výhled na území. Často jsem se otáčela na vlčata. ''A neblbněte.'' Otočila jsem se výhradně na Zanteho, protože ten měl zaječí úmysly až příliš často. ''Hrát si můžete až najdeme naší novou jeskyni a nebo vám můžu povědět o vaší rodině, ne jen o těch, které znáte.'' Nabídla jsem a procházeli jsme Lesem Kirigakurských srn. Brzy jsme došli k začátkům hory. Jeskyň tu bylo určitě spoustu. ''Tak, dáme si závod kdo najde doupě dřív? Ne příliš malé a musíte zapojit i čumáčky a očichat, zda tam nebydlí jiná zvířátka, nebo vlci. Prázdná jeskyň, nebude mít žádný určitý pach.'' Navrhla jsem hledání doupěte jako hru..

Jižní Tábor --> Vysoké hory