Příběh smečky Elloris

Jižní Tábor -> Vysoké hory

Při cestování byl Zante neposený a furt otravoval své segry. Několik krát byl napomenut mamkou.  Když mam tolik energie že bych mohl porazit tatku, ale musím ji v sobě držet jak dech pod vodou.  Někde u hor jsme zastavily a mamča vymyslela hru na rychlost, ohledně hledaní nového doupěte. Sice tu hru neznám ale aspon se konečně proběhnu a prozkoumám nové okolí. Jo, konečně nějaká zábava a volnost. Zavrtěl ocásky a oklepal se, nemohl se dočkat až dá mamka povel k hledaní doupěte.

"Bříško Půlnoc -> Ven"
Probudil jsem se k životu, když mi došlo, že oproti minulejšku se to tu kolem mě zmenšilo. Už se mi to nelíbilo. Ano, bylo tu teplo, ale pohodlí jsem již postrádal. *Teď nevím, zda tu chci zůstat, nebo ne! Co se děje? Pomoc!* Neznámá síla mě znenadání začala tlačit ven. Rozevřelo se to, stáhlo, rozevřelo, a poté jsem zacítil pevný povrch jen zespodu a kolem zimu. *Huh? Kde to jsem? Jsem unavený...*

Pri dúpati Orfeona - Do vnútra
LAZARUS
Začalo pršať. Nie, začalo liať. Pootočil hlavu za Orfeonom a jeho slovami. Doteraz zvládal všetko sám. Ale asi by bolo dobré sa nachvíľku niekde zastaviť a nabrať sily. Z myšlienok ho vytiahol jeho zmáčaný kožuch. otočil sa celým telom a zamieril si to do jeho nory. Posadil sa tam a sledoval, čo sa tam deje. Ucvidel čiernu vlčicu, ktorá akurát dávala nový život. Bol učený, že vždy zostáva na žive len jeden. Najsilnejší samec. "Moje meno je Lazar..rus." - prehovoril trasúc sa. Uši mal pri zátylku a hľadel na malé vĺčatá. Kedy ostatných zabijú? - premýšľal.

Hranice

Po nějaké době jsem se probudil a začal jsem se zmateně rozhlížet. Byl jsem hubený a sám. Pokusil jsem se vstát. Předpokládal jsem že to nepůjde, ale trochu síly mi zbylo. Jenže jsem se potřeboval najíst a neměl jsem tolik sil abych šel na lov. Zavyl jsem a doufal že někdo z Kirigakure nebo Fénixe přijde a řekne mi co se tu změnilo, nebo bych mohl zkusit najít nějakou mršinu, když se to tak vezme, i potom bych nabral síly a nemusel nikoho volat. No už se stalo.

Jižní Tábor → Doupě
"Dobře, to jsem ráda" , příkývla jsem na Oriseu a lehce se pousmála. "Jistě" , obrátila jsem se též na Mirokiho. Zdálo se, že v Táboře již nebyl nikdo, kdo by po mě něco potřeboval, tudíž jsem usoudila, že má dnešní práce tu nejspíše skončila.
Pomalu se stmívalo a sotva jsem udělala pár kroků, již byla tma. Dnešní den uplynul rychleji, než jsem si myslela, a to jsem jej strávila jen nad příjmáním vlků do smečky. Ale vlastně bych měla být ráda, že mnoho dalších chce posílit naše nové impérium. Rozešla jsem se směrem k doupěti. Po cestě vlčími skalami mě doprovázel klid tmavé noční krajiny a já se tak mohla na chvíli ponořit do svých myšlenek. Cesta mi netrvala ani tak dlouho, a již jsem byla u doupěte. Na chvíli jsem se zastavila a pohlédla do dáli, i když skrze tmu a špatnou viditelnost nebylo skoro nic vidět. Se zamyšleným výrazem jsem chvíli sledovala noční krajinu, ale poté se odebrala do tepla svého doupěte. Riteru tu byl, což ve mě vzbudilo opět pokoj a radost. I když spal, přišla jsem k němu a něžně jej olízla mezi ušima, lehla jsem si vedle něj a jemně se k němu přitulila. Zavřela jsem oči a pomalu usínala, přičemž jsem doufala, že se dnes alespoň trochu vyspím.

Doupě → Hranice
Brzy z rána mě vzbudilo něčí vytí. Prudce jsem otevřela oči a zvedla hlavu. Bylo ještě trochu šero, ale denní světlo se již vkrádalo i do našeho doupěte. Chvíli jsem přemýšlela, zda-li se mi to jen nezdálo, vytí přicházelo z daleka. Ale ne. Uslyšela bych vše, co by se dělo na mém území. Zvedla jsem se, otřepala se a rychle se nahodila do kondice. Jemně jsem šťouchla čumákem do Riterua a uvědomila jej tak o mém odchodu. Vyběhla jsem ven z doupěte, chvíli se zastavila a pohlédla na lesy a části území pode mnou, jež byly zahaleny v mlze. I přes to, že bylo zataženo, prosvitovalo pár slunečních paprsků, počasí dnešního dne by snad mohlo býti poklidné. Neváhala jsem dál ani chvíli a rozběhla se za neznámým původcem vytí cestou, jež mi radily mé skvělé instinkty. Dovedlo mě to až k hranicím, kde jsem zahlédla neznámého vlka. Zpomalila jsem a zastavila v dostatečné vzdálenosti u něj. Napřímila jsem se a zaujala autorativní postoj. "Zdravím Tě, zaslechla jsem Tvé vytí" , promluvila jsem pevným hlasem a věnovala vlkovi ostrý pohled mých zlatých očí.

Malá vlčka se spokojeně usmála, když zaslechla hlas své maminky. Ani si nevšimla, že její tatínek odešel, protože byla zaneprázdněna ožužláváním bratrova ucha. Sice to nechutnalo kdo ví jak dobře, ale stejně jí to bavilo a uklidňovalo. Navíc její bratr tuto činnost shledal taktéž jako velice užitečnou a zábavnou a ucho jí začal žužlat taky. Čeho už si ale všimla, bylo narození jejího dalšího sourozence. Přestala se žužláním a otočila hlavičku jeho směrem. Samou zvědavostí se jí povedlo otevřít první očičko a potom i druhé. Sice neviděla moc dobře, spíš jen takové rozmazané šmouhy, ale přesto držela očka otevřená. A její pozornost též upoutal příchod jejího tatínka, takže otočila hlavinku s modrýma očkama i jeho směrem. Co už se jí moc nelíbilo byla ta další šmouha jdoucí za jejím tátou. Zamračila se a trochu se zavrtěla. Nebyla ráda z cizí návštevy.

Doupě
Probudil mě podivný zvuk. Zvedl sem hlavu a zkusil otevřit očko ale nešlo mi to. Zkoušim to znovu ale, opět mi to nejde.Co je to ? Zkouším jestli ten zvuk ještě jednou zaslechnu ale místo toho slyším něco dalšího Co se tu děje co je to za zvuk? Slyším jak se ke mně něco blíží. Přitiskl sem se ke chladné zemi a třasl se. Mám strach.  Snažím se přestat klepat strachy ale nejde mi to.

Kamenné pláně:
Nad jeho slovy se musím tiše zasmát: ,, Ty sis opravdu myslel, že bych tě odmítla?" Zeptám se ho s povytaženým obočím a pak pokračuju: ,, Vždyť po tobě jede každá druhá vlčice, která není tvá příbuzná. " Řeknu s úšklebkem a  pak se na něj podivam, jestli je tak natvrdly nebo dělá blbeho. Řekla bych, že to první. Po chvilce zvažování slov jsem mu odpověděla: ,, Už tě mám ráda delší dobu. Vlastně od doby, kdy jsme spolu trávili více času." Řeknu mu pravdu a trochu uhnu pohledem. Trochu jsem se stydela, ale to bylo v tomhle ohledu běžné. Když povolil obětí, ucítila jsem, jak na mě doléhá únava: ,, Dala bych si na chvíli šlofíka." Řeknu ospale a koutkem oka vidím, jak se venku stmívá. Položila jsem si hlavu k němu a usnula s myšlenkou, že konečně budu mít rodinu. Ráno se vzbudím jako první a protahnu se. Podívám se na Akia, který ještě spí a usmeju se: ,, Puňtíku, vstavej." Řeknu mz něžně a oliznu mu hlavu.

Hranice

Posadil jsem se. Chtěl jsem se šetřit dokud nikdo nepřijde. Unaveně jsem vyhlížel někoho kdo by zaslechl mé vytí. Když tu ke mně přišla vlčice. Z jejího postoje vyzařovala hrdost a autorita a tak jsem uznal že to budu jednoznačně alfa. Poklonil jsem se a znovu se posadil. Byl jsem trochu nesvůj a bál jsem se abych tu větu co jsem chtěl vyslovit nějak neskomolil. "Dobrý den alfo," začnu, "já. Nechtěl jsem vás vyrušit. Ale... Nevím co se tu děje. Doufal jsem že přijde někdo kdo by mi řekl, co se tu za dobu co jsem spal, stalo. A pokud vím, na území Kirigakure se moc dlouho jako tulák nezdržím," řeknu konečně a čekám jak bude reagovat. Měl jsem v plánu jít do fénixe. Tu cestu bych možná zvládl. Jen ne v kuse a musel bych najít i potravu.

Akio nahl hlavu na stranu a po očku sledoval z provizorního úkrytu neutichajicí déšť a to jak se postupně stmívalo. Však překvapeně zamrkal po slovech Asuky. "Že o žádné jiné vlčici nevím." Ušklíbl se. Opravdu nevěděl o žádné vlčici, která by o něj měla zájem, protože veděl, že žádná jiná ho nechce a i kdyby, za Asuku by ji nevyměnil. Když po svých dalších slovech uhnula pohledem, olízl ji na tváři a nevinně se zazubil.
Když usnula, ještě chvíli sledoval její tvář, poté bouři a sám usnul.. 
Ráno spal celkem tvrdě, však její hlas ho ihned probral. "Dobré ráno, papoušku." Zamumlal ještě se zavřenýma očima. Když je otevřel, tak se posadil a zívl si. Následně se protáhl a když koukl směrem ven, už nepršelo. Během noci muselo přestat pršet. "Měli bychom zkontrolovat zda nikdo v té bouři nebyl venku." Navrhl a když vyšel ven, viděl spoustu popadaných stromů. "A navrhoval bych zkontroloval výhradně lesy." Zamračil se a měl na mysli jeden určitý, kde měla doupě jeho matka.

Hranice
Sledovala jsem vlka a vyposlechla si jeho slova. Lehce jsem se pousmála. "Před několika dny si Zeiss podmanila Ishimuru, která tímto zanikla. Smečky Kirigakure a Stříbrnný Fénix se spojily a daly za vznik nové, větší smečce. Vítej tedy na území smečky Elloris" , pověděla jsem ve zkratce, aby vlk snadno pobral tyto informace. Mluvila jsem poměrně klidně a pokývla hlavou. Hrdě a autorativně jsem vypla hruď a švihla ocasem. "Dovedu tě do Tábora, pokud se zde na mém území hodláš zdržovat" , řekla jsem pevně a otočila se směrem k Táboru, aby mě vlk případně mohl následovat.

Už jsem se jednou probral z těch nočních můr a chorobného spánku. Nejenže všechno bylo jiné, já se cítil jinak. Dál jsem kráčel vychrlí na kost hranicemi, které určitě patřili Kirigakure. Když v tom jsem zaslechl kousek o tom.. 'Elloris?' Pomyslel jsem si a zvědavě jsem se vydal tím směrem. Po chvíli jsem narazil na hnědou vlčici, jak autoritativně stojí u dalšího. "Zdravím. Mohu se zeptat kde se tu dá přidat do smečky? Z Ishimury už Ishimuru necítím a dlouho jsem spal tím chorobným spánkem." Promluvil jsem tišším hlasem, protože jsem ještě nebyl fit na to, abych mluvil svým hlasem. A ani jsem neřekl konkrétní název smečky, protože jsem si už nebyl jistý, jaká smečka se zde skutečně nachází a nenachází.

Byla jsem ráda za Hexyn přístřešek a že jsme se měli kde schovat. Tedy.. V rámci možností. Vyděšeně jsem sledovala jak ten pes bojuje s kmenem, jenž ho zavalil a strašně mě užíralo, že nemůžu pomoci. Ráno, kdy se bouře konečně přehnala, už jsem se cítila lépe. Postavila jsem se už mnohem obratněji a vlastně zkontrolovala i svá křídla. Nic natrženého a ani nic zlomeného. Párkrát jsem s nimi mávla, což se taky zdálo být v pořádku. ''Děkuji vám všem za pomoc. Hrozně moc jste mi pomohli..'' Zašeptala jsem ke všem a se slzami v očích, jsem vzlétla. Ve vzduchu jsem svůj poslední pohled věnovala spícímu tělu Teehebiho. Zamířila jsem okamžitě pryč z lesa. Podle pachů ve vzduchu jsem mířila k blízkému Táboru. Ten bouřka nechala v katastrofickém stavu a tak jsem tam ani nezastavovala, protože jsem tam nikoho neviděla. Tak jsem se vydala na Jižní stranu území. Tam jsem podle směsic pachu, dolétla k druhému Táboru, který byl v pořádku a skoro to až vypadalo, že se téhle straně území bouřka vyhnula. Nemotorně jsem tam přistála a cítila jsem se z toho unavená. Byl to dlouhý let na to kolik asi let jsem neletěla. Tak. Možná.. Možná mě tu někdo zná? Prolétlo mou myslí, protože tenhle vlčí Tábor mi připadal dost povědomě..

Při ožužlávaní ouška své sestry usnul a tak spal na jejím tělíčku. Když se ráno probral, ani si nevšiml, že už se mu otevřeli obě zelené očka. Vlastně jo, všiml. Když se pořádně rozkoukal. Odplazil se od své sestry, ale jen kousíček. Zelené očka spatřili nově příchozího a zvědavě jej pozorovali. Však spatřil, že se jeho sestře nelíbí a také si ani nevšiml, že se na svět dostal další jeho bratr. Hraně zavrčel, byl to spíše takový vzteklí pískot, ale po chvíli snažení to přeci jen vyznělo jako mladé štěněčí zavrčení. Nelíbil se sestře, nelíbil se ani jemu. Neměli by už dostat jméno, maminka spí.. tatínek přivedl cizince a teď nemá je kdo pojmenovat!

Hranice
Sotva jsem udělala jediný krok, za mými zády se ozval další hlas. Otočila jsem se a spatřila dalšího neznámého vlka. "Narazil jsi na správnou vlčici", řekla jsem a pohlédla na něj svýma zlatýma očima. "Pokud se však chystáš přidat do smečky, měl bys nejdříve něco sníst" , řekla jsem rozhodným hlasem při pohledu na jeho vyhublé tělo. "Do Tábora tě dovedu, společně s ním" , dodala jsem a poukázala hlavou na modro-béžového vlka.

Enny
• • • • • • • •

Jižní Tábor
Takže... Kirigakure už není? Pomyslela jsem si poněkud zaraženě. Je zde něco nového, většího... , ozval se Demoriel. Nebyla jsem na jeho hlas v mé hlavě ještě zvyklá, raději jsem ani nereagovala. Ale vlastně měl možná pravdu. Měla bych pokračovat v tom, co jsem chtěla. Dělat tátovi čest na tomto novém místě. Obrátila jsem se ještě na vlka s rohy, který mi poskytl onu odpověď, a děkovně jsem pokývla hlavou. Zdálo se však, že Alfa má moc práce, a když už by bylo místo pro mě, bylo již po setmění. Chtěla jsem si najít nějaké místo, kde bych mohla přespat, a v tom jsem si vzpomněla na doupě, kam jsem se dřív stěhovala s tátou. Nebylo těžké jej najít, a ta vůně příjemného domova mě dokázala uklidnit. I když už zde nikdo nebyl. Vlastně.. teď mohlo být moje. Lehla jsem si a chvíli koukala ven, sledovala tmavou krajinu, naslouchala nočnímu tichu a šumění přírody, a přitom si mohla pročistit hlavu. Vlastně netrvalo ani dlouho, a usnula jsem.
Ráno jsem se vzbudila s úsvitem, kdy jeden z mála slabých slunečních paprsků prokoukl až do mého doupěte. Převalila jsem se na druhý bok a po chvíli vstala a vylezla ven. Zdálo se, že by i počasí dnešního dne mohlo býti poklidnější. Posadila jsem se opodál a vyčkala na příchod alfy, abych se dnes už mohla pokusit dostat do smečky.

Doupě

Probudil sem se obklopený teplem ale pořád nic nevidím zkouším otevřit očko jenže pořát nic. Proč mi to nejde ?  Ach kdy už budu vidět něco jiného než tmu. Zaslechnu sem nějaký zvuk.Co to bylo ? Otočil sem hlavu směrem odkud vyšel ten zvuk po chvíli se to ozvalo znovu ale znělo to tentokrát naštvaně. Nezvedl sem hlavu a přitiskl sem se ke chladné zemi a zaknučel sem strachy.