Příběh smečky Elloris

Zívol som si a prebral sa zo spánku, zdal sa mi celkom pekný sen, mám dojem, že začínam spať celkom často, ale nemal by som. Pretiahol som sa a vybral som sa na prechádzku po Tábore, aby som vzpružil svoje telo, bola hlboká noc a ja som sa otriasol, striasajúc zo seba únavu. Bude treba niečo istotne robiť a ja pôjdem na pohraničie. Je mi jedno s kým a ako, ale budem musieť ísť. Vlastne chodiť by som nemusel, mám predsa Balroga. Patrón mi kdesi hlboko v mysli zavrčal. No čo už. Pozrel som sa naokolo a videl som chudého spiaceho Reela, od toho nešťastia sa vôbec neprebral. Iba spal, ponorený vo svojich snoch. Ktovie čo sa mu sníva. Mykol som plecami a strihol ušami, keď som okolo neho prechádzal, vrhol som pohľad na mohutný strom a zazdalo sa mi že z jeho koruny ma pozorujú mdlé oči. Potriasol som šijou aby som sa zbavil toho pocitu, ale ten pohľad, pohľad bielej vlčice mi ostával v mysli.

Nelíbilo se jí, že učni od Naiome odešli tak lehce z území elloriského, ale věděla, že příště takovou šanci mít nebudou. Když se na nebe vyhoupl měsíc, tak se klusem vydala k druhému táboru, protože už byla unavená. Chtěla aspoň na pár hodin zavřít své modré oči a ponořit se do říše snů, aby unikla realitě. Ač tohle období ji připadalo klidné a bezbolesté, tak její vzpomínky takové nebyly. Ty se jí rojily v hlavě a ona mohla jen doufat, že se nepromění do ošklivých nočních můr, které by ji celou noc doprovázely. Za běhu ji vlál modrý plášť a silueta vlčice se rychle pohybovala tmavou krajinou. Přes řeku Moon se dostala jednoduše a to si nesmočila ani chloupek své bílé srsti. Pod jejími tlapami se voda měnila v led a pak se zase rozpouštěla zpět, aby po jejím zásahu nezbylo vůbec nic. Snad jenom její pach se udrží na tomhle místě nějakou dobu, ale to bude zcela přirozené pro živou bytost, jako je vlk. U nejužšího místa území běžela podél hranic s Elitními, aby se vyhla skalám, který se tyčí vysoko do nebes a za nimi se nachází plno hor, kde bydlí indiáni. V poklusu se dostala až do pro ni známých krajin a zamířila rovnou do potemnělého tábora. Tam opět spal její adoptivný synek a u něj byla její bílá přítelkyně Rosie. "Díky, vzala by si ho do doupěte? Nechci, aby tady nastydl," zašeptala k ní tiše a díky své schopnosti ji tygřice porozumněla. "Samozřejmě," šeptla nazpět a opatrně si vzala mladého vlka na hřbet. Vlčice už nebyla nejmladší a její syn už nebyl zase nejmenší, aby ho vzala sama. A pak se obě rozešly k blízkému jezeru. Když spatřila spící rodinu z Ishimury a rozpoznala jejich pachy, tak tiše vzdychla, ale pokračovala do doupěte. "Krutý osud je postihl. Snad žádné z vlčat nenastydne a brzy si najdou nějaké doupě. Proč nevyužili nějakou jeskyni v táboře?" Napadlo ji a z jezera vzala trošičku vody pomocí magie, aby s ní naplnila dřevěnou misku v malé útulné jeskyni. Nefoukalo do ni, zem byla vyhřívaná, bylo tam jídlo, květiny a nádherně to tam vonělo. Světlo Siria nechala ztlumit, aby se tam dalo spát a pak Rosie položila Aarona na rouno. Vlčka si lehla vedle něj a brzy se ponořila do říše snů.

Ještě naposledy kývla na Destiny a pak se ještě více přikrčila do lovecké pozice. Magií nepřestávala pozorovat okolí a přemýšlet nad lepší pozicí. To její "vidění" ji moc nevyčerpávalo a tak ho byla schopná používat, kdy bylo důležité mít oči otevřené. Pamatovala si, kdy neznala svoji magii a musela se spolehnout na čich a obyčejný hmat. To byla otravná doba, ale teďka mohla být rovna těm, kteří normálně vidí. Mohla být lepší i horší. Našla si nové místo na ukrytí, které mělo jen jednu nevýhodu a to to, že každá srna by ji ihned ucítila. To však hnědé vlčce nemuselo dělat vrásky, protože její plášť zakrýval pach a dělal ji méně viditelnou. Tiše se připlížila na ono místo a začala vymýšlet, co nejlepší taktiku, aby zabila srnu, co nejrychleji. Když Beta elloriská odehnala slabý článek od ostatních, tak Hexy rychlostí blesku vyskočila z křoví a hnala se za srnou, co nejrychleji. Nechtěla ji hnát a uštvat ji, ale chtěla rychle skoncovat s timhle zoufalstvím. Její tlapy pár setin vteřiny se dotýkaly země, ale pak se odlepily, ona ztratila kontakt se zemí a s tím "vidění", byly ve vzduchu, ale neuběhla ani vteřina a už se zase dotkly tlejícího listu. A to se opakovalo pořád dokola, dokud neběžela po boku vystrašené srny. V očí se jí zračil strach, ale to vlčice nemohla vědět a tak na ni skočila. Drápy ji zaryla do těla a svoji vahou ji uzemnila pod sebou. Rychle se natáhla ke krku a zaryla bělostné tesáky do tepny. Kožíšek se začínal zabarvovat do krvavé rudé barvy, která taky spočinula na vlčce. "Byla jsi potřebná oběť, abychom nezahynuli hladem," rychle ji proběhlo hlavou a oblízla si čumák, aby se zbavila krve. Sice ji nevadilo, že se ušpinila, ale byla tak teplá a dobrá, že si to neodpustila. Cítila, jak se jí zastavilo srdce a naposledy vydechla. Hex zvedla hlavu a vyčkávala Dest u jejich kořisti.

Na pár vteřin se hnědá vlčka usmála, když padla zmínka o jejím přijetí. Sice to nebylo jisté, ale byla velká šance, že bude ve stejné smečce jako její rodina, tady až na bratra. Na jeho hloupé rozhodnutí nechtěla myslet, protože ji to trhalo. Jenom kývla na slova Bety a vzala druhou část srny a táhla ji k Severnímu táboru. Tam už jednou byla na příkaz Reela a taky, aby si Dawano prošel smečky. Nakonec tam zůstal a ona podala hlášení v Ishimuře. Alfa Ryuusaki na ni působila sympaticky, ale tohle všechno už bylo pryč. Éra čtyř smeček skončila, jsou už jenom dvě. Zeiss a Elloris. Temno a svit. Když už byly nedaleko, tak ucítila pár pachů, ale většina pro ni byla cizí. “Dino a Richu,” při té myšlence nepatrně zavrtěla ocasem, že si toho ani vlčice vedle ní nemohla všimnout. Těšila se až potká dědu a babičku a doufala, že jsou v pořádku. Byla ráda, že Richu neodešla, protože si ji oblíbila, už když byla malé vlče. 

Tenebris
~Bývalý tábor Ishimury -> Hranice Zeiss/Elloris -> Tábor Zeiss (původní území)~
Tenebris přikývla, pak se ještě jednou poklonila a odešla ke kraji tábora. Najednou spatřila malé bílé tělíčko.
Byla to Candy. Ještě žila, ale spala. A tady zůstat nemohla.
Tenebris se bezradně rozhlédla. Ne, nebyl tu nikdo, kdo by jí pomohl. Všichni světlí už odešli a na pomoc temných se nedalo spoléhat. K jejímu štěstí Alfa Naiome zrovna svolávala vlky do tábora. A proč že to bylo k jejímu štěstí? Tenebris alespoň měla důvod odejít z tábora. Popadla malé tělíčko a vyběhla z bývalého tábora. Cestu k tomu současnému vzala trochu oklikou okolo hranic smečky Stříbrného Fénixe. Věděla, že v této světlé smečce se o její maličkou dcerku dobře postarají, v Zeiss by nevydržela ani dvě hodiny. Na hranicích Candy položila do trávy, věnovala jí poslední pohled a odběhla, teď už přímo do tábora.
Měla celkem dobrou vytrvalost, takže jí přeběhnutí území nedělalo žádné větší problémy, navíc si chvílemi pomáhala křídly. Do nového tábora tedy doběhla v pořádku a připravená na cokoliv, co po ní budou Alfy chtít. Jako první věc se samozřejmě poklonila Alfě a pak odešla ke kraji tábora a rozhlédla se po svých nových spolusmeččanech.
Uprostřed tábora se válela hromada růžových zkrvavených huňatých ocasů a kousek od ní něco, co by se kdysi dalo nazvat vlkem, liškou nebo psem. Temní si očividně hráli. Ušklíbla se Tenebris.

Pomohla Betě elloriské přitáhnout kořist do severního tábora, ale když uslyšela tichý hlásek Kleeii, tak mrtvou srnu pustila. Stejně už byly v táboře a ona nevěděla, kde se tady maso uschovává. Tedy ne že by si to nemohla zjistit magií, ale chtěla i tohle slabé používání vypnout, neboť byla už tak dost unavená a chtěla si odpočinout. Zapřemýšlela na otázkou vlčete a pak ucítila Tessin pach. Šla totiž s Diegem a ten šel s Orfeonem, takže musela být blízko a taky že byla. “Cítíš její pach? Je nedaleko tábora,” pousmála se a pak začala vrtět ocasem, když se k ní rozběhl děda. “Dino, snad si se nebál, že bych se přidala k Zeiss, ne?” Zasmála se, ale smích ji do pár vteřin přešel, když vzpomněla na bratra. Odvrátila hlavu, ale pak ji hrdě narovnala, když u ní byl Alfa. Uklonila se a začala přemýšlet opět nad přítomností a ne nad bratrem. “Též zdravím, mé jméno je Hexy de Mal,” představila se a zase neopomenula dát hrdý důraz na svůj rod, na který byla pyšná. “Ráda bych se stala členem smečky Elloris,” pokračovala dále a doufala, že ji to bude umožněno, ikdyž je slepá. Svůj pach ji maskoval plášť, takže ani Orfeon nemohl podle pachu vědět, že patřila do Ishimury, ale mohl to tušit.

Na vlčici, která k nim přišla a zase odešla jenom mlčky kývla. Nedokázala určit, jaký má post, neboť nepoužívala oslovení ”Alfa”, nevěděla zda k němu není příbuzná, neboť Orfeon často nosil stejný plášť jako ona a ani nijak nedávala na sobě znát podřízenosti, ale to ani nemuselo být nutné, když lovila s ním. To si Hex pamatovala, protože do té skupiny posílala Tessie. “Ano,” odpověděla jednoduše a s klidným výrazem na své vlčí tváři. Čekala na rozsudek a moc si přála stát se Kappou elloriskou. Tohle byla těžší zkouška než měla v Ishimuře, ale teď byla starší, silnější a chytřejší. Bývalá Alfa Spirit se jí tehdy zeptala, zda má nebo nemá neviditelnou bezednou brašnu a ona samozřejmě díky magii uspěla. 

Když si jich všichni přestali všímat, tak sklopil ouška. Mrzelo ho, že se nestihl zeptat na hranice Zeiss a Elloris, ale co se dalo dělat. Musel si najít někoho jiného, kdo ho obeznámí o tom všem. Nakonec to stejně všechno hodil za hlavu, došel k Asuce a šťouchl do ní povzbudivě čumákem, aby nebyla zklamaná a že on se jí věnovat bude. Její nápad mu pak vykouzlil úsměv na tváři a on se rozešel po jejím boku vstříc dobrodružství. Důvěřoval ji, že jdou dobře a brzy dojdou do druhého tábora. Jeho vychovatelka se stala i jeho kamarádkou a důležitou osobou v jeho životě, protože s nim a bratry trávila hodně času. Ona byla jako jeho teta a on ji měl podle toho taky tak hodně rád. “A pak mě naučíš lovit a všechno, co budu potřebovat, abych splnil zkoušku do smečky, že jo?” Zaškemral, protože tušil, že ikdyž je poměrně vzrůstově malý, tak brzy nadejde den “D” a on dostane možnost získat post Kappy.  

Když se usmála ona, tak se jeho úsměv ještě rozšířil a zavrtěla ocáskem. Jak začla s teorií, tak začal kolem ní šťastně skákat. On byl doopravdy šťastní, když ho začala učit, protože chtěl se moc stát Kappou a věděl, že mu Asu dokáže pomoc. Poslouchal bedlivě její slova o lovu a ani si nevšímal, že pořád za sebou nechává duhové stopy. Ty krásně svítily v jemných tónech duhy, jako měl čupřinku, ale ta byla sytější než ta na zemi. “Já nevím. Lovit jsem ještě nezkoušel. Nevím, jak mi to půjde. A co dělá hraničář? A je ještě něco jiného?” Podával zvědavé otázky, ale když došel do tábora, tak se mu opět klížila očka. Byl unavený, ikdyž kus dne a noci spal, tak stejně teď by dokázal taky na pár hodinek usnout. “Jooo,” souhlasil vesele, ale pak zívl.