Příběh smečky Elloris

LKS
Destiny začínala byť vážne netrpezlivá, keďže sa nikto z jej skupiny nerozhodol zareagovať. ,,Dobre, Hexy, zmena plánu. Keďže sa nikto okrem nás nemá k lovu, vyriešime to jednoducho," začala ticho, ešte o čosi tichšie než zvyčajne. Stmievalo sa a oni už nemali takmer žiaden čas. Museli si pohnúť. ,,Naženiem srny tvojim smerom, pokúsim sa zahnať a oddeliť čo najviac slabých jedincov, teda ak nemáš iný nápad. Potom sa už len o tie srny postaraj,"pokračovala rovnako ticho ako predtým. Čakala, či vlčici ešte niečo iné nenapadne, no vedela, že každou tu strávenou chvíľou míňajú drahocenný čas do chvíle keď skutočne padne noc.
//Ostatní zo skupiny sa zapojte, ak ešte chcete.

Jak jsem tak žvýkala a odpočívala, všimla jsem si Orfeona a nějakých cizých vlků, zřejmě ze Zeiss. Neměla jsem náladu na boj, ale šla jsem se na to podívat blíž. Ani jsem si toho nevšímala, ale teď mi to došlo, křídlo je plně vyléčené a mohu zase létat. Stáhla jsem je a zneviditelnila jsem se. Mezitím jsem se usmála i na Diega. "Těší mě Diego." Kývla jsem s hlavou, aby třeba šel se mnou. Když jsem tam došla, Orfeon mi přišel trochu podrážděný. "Orfeone? Co se děje?" Pohlédla jsem na to vlče a na další vlky, kteří byli poblíž, ale jestli patří do smečky Zeiss, asi bude další boj.

Severný tábor-Neďaleko tábora
Vĺča typicky zvedavo sledovalo ako väčšina ostatných vlkov mieri kamsi tým istým smerom. Do ňufáka jej udrel temný pach, pach ktorý sa už naučila rozoznať. Pach tých vlkov ktorí obsadili tú svorku, Ishimuru. Svorku odkiaľ pochádzala Hexy ktorú mala rada. Zamierila teda za ostatnými, dúfajúc, že bude aspoň trochu užitočná. Pohľadom prelietla trochu nechápavo scénu pred sebou, snažiac sa vylúštiť, čo sa tu stalo. ,,Čo má toto znamenať?" vyhŕkla, typicky, jednu z najnezmyselnejších vecí v tom najhoršom okamihu. Lenže to skrátka bola ona.

Aralský les-Mimo hranice Niwatu
,,Hľadal som celú cestu sem. Vedel som, kde bola. Už tam nie je. Zaspala... ak nie horšie. Preklínam spavú nemoc! Koľkých mi už zobrala? A koľkých zoberie všetkým vlkom?" povedal trpko. Kývol hlavou smerom k hnedému vlkovi, no nepovedal mu nič. ,,Pôjdem. Moja cesta teraz vedie inam... ďaleko. Ak ju uvidíš skôr ako ja, povedz jej, že ma to mrzí a že ju mám stále radšej než kohokoľvek iného, hoci som zbabelec a hlupák," povedal smerom k Akiovi. Potom si už len pritiahol plášť bližšie k telu a zamieril do diaľky, do západu slnka tak ako to mával vo zvyku. ,,Poď, Nix," zavolal ticho na mačku. Tá ho nasledovala v prítmí, spoločne mierili preč. Už nemal čo stratiť. Alsafi pravdepodobne spala, ak aj nie horšie, jeho matka a otec boli možno mŕtvi, sestru nevidel už vyše roka ak nie dlhšie. Jeho svorka padla. Všetko čo mal, všetko za čo mohol bojovať bolo zničené. A tak mieril preč, odhodlaný nájsť znova nejaký zmysel života. Nechcel už vidieť Niwat, ktorý mnohí nazývali vlčím rajom. Pre neho bol teraz peklom. Trvalo dobu, kým sa dostal na hranice územia na ktorom strávil celý svoj život. Hľadel na miesta za Niwatom, na miesta kde je toľko vecí. A napokon ich prekročil. Chcel cestovať, zabudnúť. A tak Angelo Amadeo Fireshadow Killer Arashi opustil územia Niwatu, hoci vedel, že sa naň možno ešte vráti. Ktovie?

Aralský les:
Čekala jsem, kdy vlčata začnou s hrou, ale nejspíš se do začátku dúchodu nedočkám. Tři vlčata upadla do spánku a jediný při smyslech byl Chris. Zvedla jsem se a rozhodla se hrát s ním. Dala jsem čumák k zemi a našla jeho pachovou stopu. šla jsem pomalu po ní, až jsem došla poblíž keře. Tam jsem se přikrčila k zemi a co nejtišeji šla ke keři. Sice jsem ho neviděla, ale věděla jsem, že tam je. Tiše jsem se přiblížila ke keři a strčila do něj tlapu a zkoumala, co je vše je uvnitř něj. Nic tam nebylo: ,, Hmm. Kde může být? " Po myslím si a posunu se do strany, přičemž do něčeho měkkého strčím. Skloním k tomu hlavu a po chvilce rozpoznám kožíšek: ,,  Byl jsi nalezen Chrisi, ale schováváš se na na výtečnou. " Pochválím ho a pak si k němu sednu, abych mu zodpověděla všechny dotazy: ,, Zeiis jsou smečka, která nemá ráda vlky z naší smečky. Dalo by se říct, že jsou to naši nepřátelé. Řídí se naprosto jinými pravidli než mi a neváhají ublížit i vlčeti. " Vysvětlím mu první část jeho otázky a pak začnu s druhou: ,, Teď se hranice posunuly, takže na tohle se budeš muset zeptat někoho, kdo už tu žije déle. Třeba Akia. " Řeknu a při vyslovení jeho jména mi v očích zazáří radost. Pak jsem se zvedla a uvědomila si, že je už noc: ,, Půjdeme zpátky do Severního Tábora. Už je noc a rodiče už se po vás určitě shání. " Řeknu a dám si ostatní vlčata na záda: ,, Zítra ti ukážu, jak lovit. Co ty na to Chrisi? " Podívám se na vlče a usměji se. Pak jdu smerem ven z lesa a koho nevidím. Akia: ,, On se na nás přišel konečně podívat? Ten je ale hodný."  Po myslím si a jdu směrem k němu.

Zavrčel nad slovy Angela. "Území je snad jen cesta jinam?" Štěkl. "Řeknu ledatak, že se zamilovala do zbabělce. To si říkáš vlk? A ještě k tomu syn bývalých Alf?" Zavrčel a pak už jen sledoval jak odchází. K mé rodině, pokud se vrátíš, se už nikdy nepřiblížíš. "Mě ta prokletá nemoc vzala obě sestry. Trpí ji i matka a je otázkou času kdy opět usne. Otce jsem nikdy neviděl. Matka už je jediná kdo mi z rodiny zbyl." Mumlal si již pro sebe. Poté pohlédl na toho hnědého vlka, kterému jeho mumlání jistě neuniklo a vlastně ani celá hádka s Angelem. "To ignoruj.." Začal a postavil se zpříma a jeho pohled nabral až nebezpečně ledový klid. "Jsem Akio. Gamma Elloris- původně ze strany smečky Stříbrného fénixe. A ty jsi?" Zeptá se a když vidí za ním, blížící se Asuku s vlčaty, které má jako vychovavatelka na starost,  jeho pohled se opět změní. Choval k ní nepopsatelné city, ale ještě si to ani jednou nepřiznal. "Arco už včera někam zmizel a Bodka je v Táboře s Keiranem, pokud se chceš zeptat komu opět odevzdat vlčata." Ušklíbl se a zavrtěl ocasem.

Tábor
Soucitně jsem pokývla na slova černé vlčky, přesto jsem nevěděla, jak to opravdu je. Sotva jsem se stačila nadát, slunce již bylo dávno za našimi zády a poslední paprsky se ztrácely v šeru. Přišel i Diego. Kývla jsem na něj. Říkala jsem mu předtím, že to, na co jsem se všech ptala, mi mohl říct při cestě na lov, ale asi to nezaregistroval. Věděla jsem, že asi není moc nadšený z toho, že se nemohl ještě dostat ke slovu. Bohužel se jeho doba čekání musela ještě prodloužit. Postupně jsem začala cítit tu vlnu poklesu v mém těle. Byla jsem tak unavená. Každopádně jsem to nedala znát, ani jsem nesměla. I kdyby se cokoliv dělo, tak bych nesměla být unavená. Nikdo nemohl nic poznat, jak jsem dokázala své pocity zevnitř maskovat. Jen jsem lehce povzdechla při pohledu na poslední sluneční paprsky, které se již ztratily za horizontem. "Diego, ty a tvoje partnerka za mnou přijďte zítra. Ona dostane zkoušku a tebe se ještě na něco zeptám. Proto si udělejte pohodlí v našem Táboře a načerpejte síly na zítřejší den, budu vás očekávat" , řekla jsem a kldině se usmála. Mávla jsem ocasem a otočila se. Každé to slovo mě stálo další dávku energie, kterou jsem už neměla, ale přesto jsem vypadala zcela v pohodě. Nechala jsem tuto dvojici již jít po vlastních tlapách a obrátila jsem se na Riterua. Zlehka jsem se mu otřela o bok. "Mohli bychom jít do doupěte, co říkáš?" Zašeptala jsem k němu. Byla jsem si jistá, že v Táboře již není co řešit, a že je zde natolik bezpečno, aby vlci přežili noc a mohli zde tudíž zůstat bez mého dohledu. Kdo by o tom mohl pochybovat. Vykročila jsem směrem k Vlčím skalám a počkala na Riteho.

Pár trpělivě čekal na to, až jim tedy odpoví. Eveline na její odpověď jen chápavě přikývla a koukla se na oblohu na které pomalu začínali zářit hvězdy. Diego se však zamračil, když se Jessie otočila a zamířila si to za svým partnerem. ''Diego?'' Zamumlala černá vlčice. Ještě chvíli polodémon koukal za ocházející hnědou vlčicí, než jen naštvaně povzdychl. Poté se otočil na Eveline a otřel se o ní. ''Díky draku, že ses mi probudila, Princezno.'' Zamumlal ji do srsti na krku a přitáhl si ji do obětí. Eveline se k němu přitulila také. ''Diego.. Je to pravda?'' Zašeptala a poté se od něj se slzami v očích oddálila. Diego jen přikývl. Poté kývl hlavou a naznačil odchod z Tábora. Když už tedy měli přijít zítra, tak čas stráví s vlčaty. Měli jim co vynahrazovat. ''Přišla Naiome, Velether a jeden 'svědek' z jejich smečky. Vyzvali Reela, ale jelikož Tenebris nebyla ve smečce, bojoval místo ní můj otec. Bohužel jak Reel, tak můj otec prohráli. Prohráli boj o území smečky a o celou smečku..  Tenebris tam zůstala a Reel je někde tady.'' Popsal ji a Eveline na to jen smutně sklopila uši, ale spadl ji kámen ze srdce, že její rodiče žijí. ''Víš co je vtipný?'' Podíval se na ní a počkal, až se na něj znovu podívá, když se tak stalo nadechl se. ''Reel nám k doupěti přišel oznámit, že o nás přemýšlí jako o příštích Alfách.. A teď se snažíme dostat se znovu do smečky..'' Uchechtl se a začal se ironicky smát. ''Na druhou stranu je to dobře. Nezvládla bych být Alfou...'' Zamumlala nesebejistě černá vlčka a opět sklopila pohled k zemi. ''Ale jsem si jistá, že tvé schopnosti poslouží i této spojené smečce..'' Dodala a spatřila jezero u kterého se probrala. Což ji připomnělo.. ''Mimochodem. Kde je Minaell?'' Zeptala se nejistě. V tom se Diego zarazil v chůzi, ale jen na moment. ''Diego?'' Podívala se na polodémona nechápavě a smutně. ''Já-'' Zarazil se a hledal ta správná slova. Jenže ty bohužel nenašel. ''Já nevím..'' Pověděl nakonec pravdu a sám sklopil pohled k zemi. Eveline se drali do očí opět slané slzy, ale v tom došli konečně k jezeru a tak se je snažila potlačit. Už jen kvůli těm zbývajícím třem drobečkům. Můj malý Bubáček.. Pomyslela si a smutně se na zbytek vlčat usmála. ''Promiň mi to, Eveline.'' Zamumlal Diego a poté se taky snažil na Islu, Zanteho a Charzu usmát, ale vznikl z toho jen nějaký úšklebek. Poté pohlédl na Kaye. ''Tati, vím, že jsi zraněný, ale můžu tě zítra ještě požádat, aby si nám pohlídal vlčata? Jessie nás poslala 'nabrat nové síly', že máme přijít zítra.'' Udělal na něj prosící kukuč. Poté si Diego a Eveline lehli vedle jezera a čekali až na ně nějaké z vlčat zareaguje.

Tábor - Hranice Zeiss a Elloris / Les Omega
A tak se Eito naposledy temné alfě smečky Zeiss uklonil a zdvořile pronesl: ,,Děkuji." Poté se již beze slova otočil a lekl se, když ucítil, jak mu vlčice vyškubla z ohonu chomáč chlupů. Uposlechl však jejího příkazu. Naposledy se pootočil a pohlédl na Traureho. Těžko říct, zda se ještě někdy uvidíme, pomyslil si, ale to už uháněl pryč z tábora. Cestou přemýšlel u Traurem a rozmýšlel nad jeho rozhodnutím. Nemohl ale popřít, že mu bylo trochu líto, že s Naiome a její tlupou zůstal, avšak jen z toho důvodu, že si toho pro něj vytrpěl dost. Hnal se kvůli němu na zeisské území, aby jej našel, následně s ním uprchl zpět a poté je oba dva unesla malá vlčata. A teď bílý pes opět běžel vyprahlou krajinou pryč odtud, znovu tou samou trasou. Protože ale věděl, že už víceméně před nikým neprchal, nenasadil zrovnas vysoké tempo. Byl hladový a ještě pořád vyčerpaný, ostatně si ještě stále pořádně neodpočinul. Nejvíce mu vyhovoval klus, takže putoval relativně pomalým během a nepřesouval se z místa na místo přímo nejrychleji. Po uplynutí nějakého času konečně ucítil mísící se pachy Zeiss a Elloris a rozhodl se, že si odpočine, doufal, že už mu žádné nebezpečí nehrozí.
Zhluboka oddechoval. Klížily se mu oči a on se po dlouhé době snad mohl pořádně vyspat a nabrat alespoň nějaké síly. Našel si malý úkryt pod kořeny spadlého stromu, které utvářely vcelku bezpečně vyhlížející místo. Ulehl tam a stočil se do malého klubka. Zdál se býti takřka neviditelný díky svému plášti, do něhož se pořádně zachumlal. Zaprvé kvůli tomu, aby bylo složitější si ho všimnout, zadruhé kvůli tomu, že teploty se držely pod nulou a ačkoli měl vcelku hustou srst, byla mu kvůli podvýživě a obecnému vyčerpání zima. Takto ukrytý před zraky ostatních po nějaké době konečně usnul vcelku poklidným spánkem, který si rozhodně zasloužil.

Zrcadlové jezero
Malá Isla byla velmi ráda, že se tatínek s maminkou konečně vrátili z daleké cesty. Běžela nadšeně k nim z vody, přitulila se k nim jemně, poté se podívala na oba. Byla docela zvědavá kde vlastně byli celou dobu. Proto se po chvíli zeptala "mami, tati, kde jste byli tak dlouho a jak jste se vůbec měli, chyběli jste nám. A tati, chtěla bych se tě na něco zeptat.. budeš mě učit létat, chtěla bych vidět svět i z výšky" malá vlčiče se usmála a tiše čekala jaká bude tatínkova odpověď

Už to přišlo. První vlčátko se ujalo jejich přítomnosti. ''Museli jsme si něco vyřešit s Alfou. To je hlavní vlk ve smečce a musel o nás vědět, víš.'' Ujala se první slova černá vlčka. Na dotaz jak se měli odpovídat opravdu nechtěla. Měla se totiž mizerně a opět strašně potřebně, ale nechtěla, aby si dělal někdo starosti a tak se to snažila zakrývat úsměvem. Diego však do ní šťouchl čumákem a již pohledem ji zkáral za její myšlenky. Nečetl je, ale podle pohledů už to jednoduše poznal. Když se k nim malá Isla přitulila, oba se láskyplně usmáli. Diego následně natočil hlavu na stranu. Málem úplně zapomněl, že se Isla narodila s křídly. ''Ale jistě, že tě to naučím, Islo.'' Usmál se a postavil se. Chtěl ji vzít nejdřív na ukázkoví let. Zamumlal kouzelné slůvko a na zádech se mu objevila bílá křídla zakončená zelenými a modrými znaky. Vzal ji do tlamy a položil si ji na záda. Přesně mezi křídla. ''Drž se.'' Pověděl ji. A pomalu vzletěl. A začal pomalu kroužit okolo jezera. Eveline je se strachem v očích pozorovala. Věřila Diegovi, ale nechtěla aby se ji něco stalo. Letěl opravdu pomalu. Když opět přistál, nechal Islu sklouznout. ''Zkus nejdřív párkrát zamávat s křídly, jestli je dokážeš vůbec ovládat.'' Poradil ji. Mohli vypadat, že jsou v pořádku, ale vlk nikdy neví jestli náhodou křídla nejsou zakrněla a tudíž neschopná letu. Bohužel totiž ještě neměl tu čest je spatřit celé a když je měla složené k tělu nepoznal jestli nejsou moc malá na let.

Les Omega - Řeka Ishimura - Severní tábor 
Probudil se ve stejné pozici, v níž i usnul. Nebylo divu, ostatně v díře pod kořeny, kde spal, se ani nemohl nijak přetočit. Pomalu otevřel oči a nejprve se pozorně rozhlédl po okolí. Provázel ho paranoidní pocit, že jej možná pronásleduje někdo ze Zeiss. Nebylo by zvláštní, kdyby Naiome započala další hon na psa, pomyslel si a když se ujistil, že je snad vše v pořádku, vybelhal se ze svého úkrytu a urovnal si svůj plášť. Měl stále stejný cíl a tím byl bývalý tábor Smečky stříbrného fénixe. Doufal, že i po spojení smeček toto místo stále plnilo svoji původní funkci, avšak nebyl si jist. Protáhl se, byl po dlouhé noci celý rozlámaný. Poté se vydal směrem k zurčící řece Ishimura. Už věděl, v jakém bodě je možné přejít na druhou stranu, takže mu nezabralo tolik času přemýšlení nad tím, kudy by se měl správně vydat. Když stál na břehu, automaticky se nejdříve podíval za sebe a očima prozkoumal každé temné místo, kterého si všiml. Nezdálo se však, že by se ho někdo chystal napadnout. S nejistotou se rozešel přes řeku, opatrně kladl tlapy na kameny, které vykukovaly nad hladinou. Chvílemi se zatřásl kvůli tomu, že si vzpomněl, jak mu je ke kamení přimrazila okřídlená vlčka. Zároveň byl ale klidnější, neboť nemusel nikam chvátat a za zády mu neuháněla tlupa zeisských učňů. Jakmile konečně stanul na druhém břehu řeky, už ho od tábora nedělila snad žádná překážka. Rozklusal se tedy tam. Po pár minutách už se procházel po táboře a zkoumal, zda zahlédne Orfeona, případně Keirana. Nejprve se musím omluvit, napadlo ho, poté se teprve můžu snažit o to, abych se dostal zpátky do smečky. A pak je tu možnost, že mě vlastně nevyloučili, ale kdo ví? Všechno tohle jsou jen spekulace.




RITERU
-> Jižní tábor
RITERU
Tábor
Společně s Jessie konečně dotáhl jejich kořist do tábora. Zde se poté neudálo mnoho podstatného, Riteru si ani nepřivlastnil příliš velký kus masa, pouze takový, o němž si byl jistý, že ho alespoň na chvíli zasytí. Napadlo ho, že když už srnu zabili, bylo by zdvořilejší, kdyby se tedy alespoň nabažil chuti její krve, avšak ta představa se mu hnusila a ani chuť samotného masa mu nebyla zvlášť příjemná. A nebo mu možná nevadila, avšak měl v hlavě vsugerované, že tomu tak je. Netrvalo dlouho a jeho partnerka již opět plnila své alfské povinnosti. Povzdechl si a stál opodál ní. Věděl, že má stále něco na práci, a tak jí chtěl nějak pomoct. Náhle k němu přistoupila a otřela se o něj. Riteru ji něžně olízl tvář a pousmál se. ,,Jistě," přikývl na souhlas a úsměv mu nemizel z tváře. Když se rozešla pryč, vydal se za ní.

Jižní Tábor → Doupě
Už jen při pomyšlení, že budeme muset ještě vyšlapat skály, abychom se dostali k doupěti, se mi vnitřně třásly nohy. Ale vlastně... proč bychom museli? Vzpomněla jsem si na svou schopnost vzdušné teleportace a uvědomila si, jak je to vlastně užitečné. Přistoupila jsem k Ritemu a položila tlapu na tu jeho. Kolem nás se objevil vzdušný vír, jež nás pohltil, a po nás pak zůstal jen záván rozvířeného prachu. Objevili jsme se v doupěti a naše kožichy pročechral zbylý větrnný poryv. Až teď jsem si vlastně uvědomila, co se stává, když teleportuji i někoho jiného. Nikdo jiný nemůže být zvyklý na teleportaci tímto způsovem, proto se Riteruovi mohlo udělat špatně, nebo mohl chytit menší kolabs. Vše ale přejde. "Promiň, že tak náhle a bez varování", řekla jsem omluvně, přesto jsem se však zasmála a jen jsem doufala, že se Riteru nezalekne.

Zrcadlové jezero
Zante byl rád že tam můžou dovádět všeci tři, než se rozhodl jak by tam blbl, tak uviděl vračejíci se rodiče. Uviděl jsem jak se rodiče vracejí, tak pádil za nimi co to jen šlo ale voda mu v tom trochu bránila ale jakmile se dostal na souš tak se otřepal a dále pokračoval v běhu. Uviděl jak mamce cosik teče z očí a má smutný obličej který pokoušela skrývat. " Proč jsi smutná mami ? ". Podíval se na tatku ale ten dělal ksichtíky, tak to nepoznal že je též smutný. Rozhodl se že ji zkusí rozveselit mamku která ležela na původním místě,že se k ní přitulí a pousmál se na ni co jen to dokázal, pak si vzpoměl že ho jednu dobu furt olizovali. Pokoušel se ji párkrát oblíznou po hlavě jak to dělávala mu ale má malý jazýček, takže žádná sláva to neni. Nakonec se vrátil k přitulení a vyčerpaností z plavaní a běhu ve vodě usl v teple vedle ní a měl pocit bezpečí jak byla rodina zas spolu. Než usnul tvrdým spánkem, tak chvíli sledoval Lslu s tatou, jak ji uči lítat pak se mu zavřeli oči únavou.

Mezitím co Diego čekal až Isla vyzkouší svá křidélka, s lehkým úsměvem sledoval jak Zante s Charzie běželi za Eveline. Černá vlčka se usmála nad Zanteho pokusem olíznout ji. ''Ty můj Drobečku.'' Zašeptala mu do ouška a ona ho olízla, přesně tak jak se snažil on ji. ''Vždyť nejsem smutná.'' Zalhala, i když to asi neznělo moc přesvědčivě. Během chvilky ji usnul v náručí. Hned na to došla i Charza. ''Beruško moje.'' Věnovala láskyplný pohled i nejmladší dceři. Pousmála se nad dotazem, který vznesla k Diegovi. Rozhodně ji nemínila kazit dobrou náladu. Diego se na ni podíval však trošku překvapeně. ''Charzinko...'' Vydechl z úsměvem její jméno. ''Až se vyspíš tak ti svět z výšky ukážu.'' Pověděl a dotkl se láskyplně jejího čumáčku tím svým. Nakonec i ta usnula v náruči Eveline. ''Krásné sny..'' Zašeptala Zantemu a Charze Eveline a láskyplně si je přitiskla víc k hrudi. Vlčátka s Diegem byly pro ní všechno na světě. Ztráta Minaell ji uvnitř opravdu bolela, stejně tak Diega. Diego si lehl k Eveline a pohlédl na Islu. ''Myslím, že pro dnešek dovádění stačilo, co říkáš?'' Usmál se na ni a zívl si. Eveline si položila hlavu na Diegův krk, ale usnout ji nešlo. Jednak se bála, že by zase usnula tak, že se neprobudí opět pár dní, druhak byla celkem vyspaná. Diegovi se však únavou už zavírali oči.