Akce & Příběh za Hranicemi

Cesta:
Měl jsem radost, že měla radost: ,, Zkus vymyslet tu poslední záchranu." Řeknu, abych od ní slyšel, co si pamatuje. Ale úsměv mě opustil, když chtěla slyšet můj strach: ,, Bojim se, že mě ty a Azri opustite." Zamumlam skoro neslyšně a hrabu tlapkou v zemi: ,, Je to potomý strach vid?" Podivam se na ní se stazenyma ušima: ,, To bych neřekl. Jsi stařecká i jindy." Povzbudim ji s malým úsměvem a utikam dopředu. Bohužel tam nedobehnu, protože se mi Ane za kousne do ocasu: ,, Au! Must mě! Chci se tam podívat!" Řeknu a tahnu ji za sebou: ,, Vlk by neřekl, jak má ostré zuby." Po myslím si a po chvíli snažení se zastavim: ,, Aneeee! Chci vědět co se tam děje!" Knouram jak malý a stojím napůl směrem k povyku.

Marill, naozaj veľký a vzácny živočích orla albína si letela nad celou veľkou svorkou. Pamätala si vlkov, ktorí sídlili v Tábore a nemienila ich opustiť. Sama bola zapálená sledovaním vlkov a ich chovaním. Na to, že bola pre niekoho obyčajný operenec, bola naozaj rozumná a rýchla. Zistila, že sa niečo deje a ohrozuje vlkov. Zamávala krídlami a vypískla na celú oblohu typickým orlím "spevom". Zároveň stvorenie ohrozovalo aj ju a preto sa nemienila len tak vzdať. Začala lietať nad hlavou daného stvorenia, než sa ostrými drápmi zachytila o jeho hlavu. Mávala krídlami aby sa udržala vo vzduchu. Jej drápy sa neskôr dostali k pravému oku daného stvorenia, než ho jej drápy šikovne vyškrabali. Musela teraz však odletieť o kúsok ďalej, aby načerpala znova silu, pre orla nieje najjednoduchšie udržať svoje telo na jednom mieste v lete a k tomu na hlave obrovského živočícha. Vedela však, že jeho slabinou sú oči. Aspoň v to dúfala. Všetci vlci s komunikáciou s ptáctvom sa mohli od jej piskotu dozvedieť, kde treba útočiť.

CESTA
Předtím
Vzlet ze země byl jednoduchý a obyčejný, jako vždy, ale žíhanému se do cesty připletly potíže. Opět. Naštvaně zavrčel a natáhl tlapy s ostrými drápy, aby tomu cizinci (Xyrlias) připomenul, že jemu se do cesty nikdo motat nebude. "Uhni!" Zavolal na něj a jeho velké tělo prosvištělo vzduchem jen kousek od zeleno-černého vlka.
Argdem byl teď pozorovatel. V klidu letěl, sledoval davy vlků i rozhádané dvojice a trojice, nad všemi se tyčil jeho velký stín, jako smrt nad starcem. Kroužil, pak však nabral rychlost a přeletěl až do čela skupiny tam, kde šly alfy. Hleděl do dáli, do hor a za ně, a přemýšlel.
Teď
Z myšlenek ho probudil divný pocit. Křídla ztěžkla, byla jako z kamene, přestala být lehce používatelná. Argdem urychleně klesal, ačkoli nechtěl, a zahlédl, co se na horské stezce děje. Uviděl Minora, jeho bývalého nejlepšího přítele, jak útočí na alfu. Vztek se mu v očích hromadil rychlostí blesku. Nikdo nebude ubližovat jeho alfě! Zamířil dolů, téměř střemhlav. Dopadl vedle něj, těměř jako kámen, ale na všechny čtyři. "Ty s*áči... A pak kdo je tu zrádce!" Zavrčí a s opovržením na něj hledí, nic však nedělá. Ne ne, on bude ten, který se bude dívat, jak ho roztrhají na cucky. Myslel teď však i na ten čas, který s tímto vlkem strávil. Rozhodl se pro... rychlý konec.

/CESTA/
Dino de Mal
Tiše jsem se ploužil s ostatními, po boku Richu. Vše se kolem mě dělo tak strašně rychle, vlkům jsem přestával rozumět a taktéž jsem přestával rozlišovat barvy a velikosti mých vlčích vrstevníků. Jakoby se mi vše mlžilo, ale já se tomu nedivil. Být o pár let mladší, asi bych začal panikařit. Ale teď bych tím moc nespravil a toho jsem se důrazně chytnul. Lehce jsem se zachvěl a když jsem zaslechl cosi o démonovi, tiše zavrčel. Věděl jsem, že já už asi moc k ničemu nebudu. Ohlédl jsem se a pokoušel se proti démonovi vyslat několik rostlinných popínavých chapadel, však zda jsem se trefil, ví jen sám drak (a taky přihlížející). Neuvědomoval jsem si, že magii již neovládám. Bylo možná docela dobře, že nevidím. To by mi bylo líto Minora, který se stal nyní hadrovým panákem pro temno.

Arco Iris Criest
Byl jsem odhozen a poté ještě seřván. Dělal jsem snad něco špatně? Radši bych příště měl držet pysk. A proto jsem se zvedl a nadále už radši nic jiného nedělal. Šel jsem prostě s davem, bez ohledu na to, co mi mohli či nemohli poskytnout, zda jsem měl či neměl co ztratit. Celý bolavý, rolámaný a potlučený jsem se teda vydával s nimi a držel se přitom u silnějších členů smečky. Jakmile jsem zaslechl o démonovi, v mém nitru se roznesla pořádná panika. Běžel jsem od jednoho k druhému. Nevěděl jsem vůbec, co mám dělat. Něco mi říkalo, že nějaký vlk se vzepřel temným. Možná to, co jsem kolem sebe slyšel. Začal jsem se třást. Ale... patří mu to... ne?

Orfeon Virentem
Po chvilce jsem se vzpamatoval z něčeho, co jsem nečekal. Temná Alfa na mě zaútočila, protože jsem zaútočil na Ragnaroka, protože on zaútočil na Marsie. Byla to vlastně taková řetězovka. Ale notak, Orfe, to nikam nevede... děláš si zbytečně problémy... pravila mi v duchu patronka Omanitte a já jen tiše přikývl. Já vím... to... nic... neovládl jsem se. pomyslel jsem si tiše a ihned, co se mi povedlo se trochu pohnout, jsem se první protáhl a poté se opět zařadil mezi ostatní. Větší bolest, než teď, jsem snad ještě nezažil. Sám jsem se divil, že mi dovolovala jít dále. Pouze jsem tiše zavrčel a doběhl ostatní. Líbilo se mi, jak Minor, kterého jsem si pamatoval, jako vlka dobra, vrátil Naiome to, co jí patřilo. Nehodlal jsem jí nechat jen tak, chtěl jsem se prostě pomstít. Možná za nějaký ten čas... pokud se toho dožiji. Už nemám co ztratit, poslání bylo naplněno. očkekával jsem, že mi na toto patronka odpoví. A? Nic. Zavrčel jsem a doběhnul Anemon, ale to už byla poměrně v pohodě. Tiše jsem si povzdech a klusal dále s pohledem vraženým do země. Přemýšlel jsem, stále nad tou Naiome. Možná jsem se za svůj čin styděl, možná ne, ale co bych to byl za alfu, kdybych dal najevo svou slabost? Přesto jsem nějak cítil, že se naše smečka tak nějak rozpadá.

Ergo de Mal
I já, stejně jako všichni ostatní, pokračoval v cestě. Bylo toho na mě nějak moc, nestíhal jsem to všecko pobrat. Možná na mě někdo z vlků hovořil, možná ne, no já to prostě nevnímal. Rozběhl jsem se k jedné ze skupinek, čirou náhodou k Anemon, Orfeonovi a dalším, co byli poblíž. Chtěl jsem udržovat pozitivní náladu mezi všemi přítomnými. ,,Pitomý strach to byl, jo!" přimíchal jsem se jim neslušně do rozhovoru a drze se na bílo-fialovou ušklíbl.

Cesta:
Jejich hádka nebrala konce, ani když jsem mezi ně vstoupila. Byla jsem proto ráda, když se do jejich konfliktu vložil Diego, kterého jsem znala od vyprávění: ,, Xyrli! Už to stačí. Buď tak laskav a odkráčej na druhou stranu." Požádala jsem ho už podrážděně a pak se opřela hlavou o Akia: ,, Nech ho být, nestojí ti za to." Řeknu mu a doufám, že mě slyší: ,, Přece bys nechtěl, aby vlčata vyrůstala bez otce." Dodám polohlasne a trhnu sebou, když uslysim varovné vyti: ,, Něco se děje vepředu Akio!" Podívala jsem se vystrašeně na Akia a přemýšlela, co budu dělat. Pokud půjdu pomoc, tak by se mohlo stát, že bych přišla o vlčata, ale má povaha mi velela, abych šla pomoct: ,, Co teď?" Podívám se dopředu, ale přes změť vlků predemnou skoro nic nevidím, pouze obrys něčeho velkého.

Cesta:
,, Jooo, snaha se cení." Souhlasim a zazubim se: ,, Přeci jenom mi chtěla pomoct, ale ten rohatý léčitel se nedostavil." Po myslím si s menší ulevou, protože jsem měl drobné obavy, že za mnou předtím šla s donucení: ,, Fakt? Ale na tobě to není znát. " Zavrtim hlavou a pak se placnu přes tlamu: ,, Pardon! Jsem se prerekl! Chtěl jsem říct statečná." Obhajuji se, ale vím, že tohle už nezakecam a budu to mít na čumáku ještě dlouho. Snažil jsem se jít dál, když najednou jsem se cítil o dvě kila lehčí. Otočil jsem hlavu a viděl, jak můj ocas udělal puf! No, a byl z něj huňatý ocas, jako mají jiní vlci: ,, Aaa! Co si mi s ním udělala?!" Začnu vyšilovat a úplně zapomenu na situaci vepředu: ,, Můj ocas! Můj krásný pevný ocas! Co se to s ním stalo?!" Divam se na svůj huňatý ocas a macham nechápavě tlapami ve vzduchu. Když si vsimnu, že k nám přišel cizí vlk zastavim ho tlapkou: ,, Počkej chvíli." Řeknu mu a znova vykulim oko na ocas: ,, Aaaa! To je příšerný!" Běduju a pak se na příchozího normálním pohledem podívám: ,, Jo? Chceš si zkusit volný pád? Pak se uvidí, kdo bude mít pitomnejsi strach." Zamracim se na drzouna a držím se poblíž Ane.

/Cesta/
Ze slov toho černého jsem si nic nedělal. Jen jsem na něj vyplázl jazyk. Byl jsem odjakživa neposedné vlče s drzou hubou a měnit jsem se nehodlal. Přišlo mi to normální. ,,No a? Řekni mi něco, co je slušný," odpověděl jsem té fialové. Poté jsem popoběhl několika skoky dopředu, kam směřoval Orfeon. Na odpověď od mladé jsem nečekal. Natáhl jsem se zvědavě k němu a v duchu lehce zamyšleně uvažoval, jakou lumpárnu mu vyvedu.

Cesta:
Nedokázal jsem se na ní zlobit, protože takhle vypadala až moc roztomile: ,, To je dobrý. " Snažil jsem se jí uklidnit a samotného mě začalo hlodat svědomí: ,, Promiň." Omluvil jsem se tiše, protože jsem se styděl vyslovit svou omluvu nahlas. Pak se podivam na svůj ocas a štouchnu do něj: ,, Co se mi to stalo s ocasem? Proč je takhle chlupatý?" Ptal jsem se nahlas a podíval se nešťastně na Ane: ,, Jedinou věc, na kterou jsem mohl být hrdý jsem ztratil." Truchlil jsem a připadal si obyčejný. Pohled, který mi Ane věnovala mě zabrzdil v mém vzteklem přístupu k novackovy: ,, Pardon, nechal jsem se unést." Omluvil jsem se a povzdychl si: ,, Hlavně klid Hato, ocas zase ziskas zpátky. Je jedno jak, ale dostanu ho!" Po myslím si odhodlaně a zklidnim se. Bohužel vlk hned odhopkal a nechal nás tam sám: ,, Vždycky odejdou." Vydechnu smutně a stáhnu uši k zátylku.

Cesta
Udělalo mi radost, když se na mě Hato přestal zlobit, protože bych asi dost těžce nesla, kdyby na mě byl naštvaný. "Můžeme zajít za Diegem a zeptat se ho... a nebo," načala jsem větu, ale už jsem ji nedokončila, protože mi přišla až moc hloupá. Když jsem totiž sledovala vlka jak od nás odchází, zahlédla jsem i Orfeona. A i přesto že jsem na něj byla momentálně dost naštvaná, byla to pořád rodina, ať jsem se ho snažila zavrhnout jak jsem chtěla. Možná by on mohl vědět, co se mu stalo, musí být chytrý, když je alfou. "Jo, asi nejsme dost zajímavý," poznamenala jsem s úšklebkem.

cesta
Ako si to mohla odpustiť?! Nevieš nič..a teraz to už vie aj prvý vlk, Akého si spoznala. ponižovala som sa v mysli, no bola to pravda a to ma bolelo ešte viac. Kráčala som ďalej, až som započula výkrik môjho mena. Bol to Day. Chcela som sa otočiť, ale...niečo vo vnútri mi to nedovolilo. Schop sa..niesi žiadna padavka. povedala som si a tlmene som zavrčala. ,,Všetko je to kvôli tebe!" vykríkla som napokon naštvane na Daya. Hnev, ktorý som pociťovala voči sebe sa premietol na neho a vlastne aj na všetkých v okolí. Nevedela som vôbec, že čo mám robiť. Nemohla som újsť, lebo by som sa stratila, musela som ísť zo svorkou. Mne je to už jedno.. pomyslela som si a vydala som sa iným smerom, ako svorka a ľahla som si pri strom. Čo som to spravila... vyčítala som si a chvíľu som tam ležala a rozmýšľala.
Potom mi už bolo lepšie. ,,Asi bz som mala ísť za Dayom a ostatnými.." povedala som si sama pre seba a rozbehla som sa za svorkou. Day bol na konci, tak som zastala pri ňom. ,,Uhm..." sklonila som hlavu a následne som sa mu pozrela do očí.

Cesta

,,To neviem ale asi, to je toho jednoho vlka  a on si ju chráni asi." Odpovedal som jej A pozoroval tu situaciu chvilu. Zvuk Seelynho žalúdka mi neunikol. A ako som započul to jej tak aj môj sa ozval. ,,To asi nie, skôr to tam upokojá. Aby to nedopadlo zle." Dodám k jej slovám. A spravím pár krokov vpred aby som zbitočne nestál. ,,Nevidím ale keď chceš viskoč namňa a zisti." dopovedal som a započul som niečo z výšin. Pozrel som hore a tam bol nejaký orel albýn. O chvilu tam bol aj môj Gabriel. Vydel tiež nebezpečenstvo, a tiež pískol orlim hlasom. Ja som tomu rozumel a spozornel. ,,Vlci pozor nebezpečenstvo tu medzi nami!!!!!" Zavil som silno a jasno. A bratil sa smerom v pred.

Ragnarok

Lietal som ešte chvilu vo vzduchu až som pocitil ako ťažko sa mi začalo lietať. Vedel som že dlho by som toto nevidržal, a tak som pomaly klesal a uvidel nejaké stvoorenie ktore ide davom. Tvrdo som dopadol na nohy. A zavrčal. Bol som asi niekde v strede davu vlkov. A tak som  sa pomaly pripravil kebyze je potrebný boj s tým stvorením.

Kalan, Jiraiya, Zemaris, Arien

Kráčali, pomaly za davom občas predbehli aj nejakeho vlka , ale všetci sa skor držali vzadu. Lebo nechceli byť umačkani v dave. A takto sa mohli aspon vihnuť nebezpečenstvu ktore cesta mohla priniesť. Obcas sa pozreli po sebe a okoliu. Ale spolu do reči sa nejako nevedeli dostať. Či to robilo to že sa hambili, alebo nechceli vivolať konflikt, to nik nevedel okrem nich.

Cesta:
Moc jsem jí neposlouchal, protože jsem se zahleděl do jejích modrých očí: ,, Vypadají jako čisté jezeru, na které po večerech září měsíc." Po myslím a uvnitř ucitim zvláštní pocit omámení, který za se rychle sklepu: ,, Co? Huh.. Jo! Co je ta druhá možnost?" Zeptám se jí s nervózním úsměvem, protože pořádně nevím, co říkala a přiznává se mi nechtělo: ,, Pffff! My jsme ti nejzajímavější vlci na cestě a ještě dál!" Řekl jsem sebevědomě a svihnul ocasem: ,, Ten ocas je tak neprakticky. Je až moc měkký a nic nedokáže. Na co vůbec je?" Ptám se a hybu svým chlupatým ocasem ze strany na stranu.

Cesta


Povzdechla jsem si, když jsem spatřila jeho nepřítomný výraz. Neposlouchal mě. Ale nakonec přcejen pochytil co jsem mu to říkala, takže jsem ho ho nechala být. “No... napadl mě ještě Orfeon, ale ten na nás určitě nebude mít čas,” odpověděla jsem mu a pohledem zabloudila k místu, kde fialová alfa stála. Taky se mi už delší dobu zdálo, že se tu něco děje, ale přes vysoké vlky jsem toho moc neviděla. “To jo, proto se od nás naši fanoušci nemůžou ani odtrhnout, co?” Poznamenala jsem a potom se ušklíbla. “Řekla bych náhodou, že tenhle ocas je praktičtější, než ten tvůj starý,” pronesla jsem a sama tím svým švihla.