Akce & Příběh za Hranicemi

Cesta:
,, Kolik špatných věcí jsi udělal? Podle znechucených pohledů ostatních bych typovala, že jsi pro ně něco horšího než vyvrhel." Zeptam se ho a přemýšlím, jaká asi jako dospělá. Jestli budu stejná jako rodiče, nebo se dokážu odpoutat od jejich výchovy a jít vlastní cestou: ,, Matka se nám nikdy nevěnovala. Celé naše dětství prospala a my jsme se museli o sebe postarat, nebo si najít jinou rodinu. Co bude dělat, až se vrátí? Bude si nás vůbec pamatovat? To co mohla ovlivnit je už dávno pryč a pro mě již matkou není." Mluvila jsem a poslední větu jsem o něco zdůraznila: ,, Já matku nemám, mám pouze otce." Po myslím si a všimnu si změně povrchu. Stal se kamenným a velmi zrádným. Kameny mi klouzaly pod tlapami a musela jsem se tisknout k otci a z druhé strany nějakému Zeissa ( Arg ). Nebyla to příjemné, ale pořád lepší být uprostřed než na kraji a riskovat, že bych spadla dolů.

Cesta
Onen vlk byl vididtelně velice podrážděný a rozčarován ze setkání a zpřátelení mě a Asuky, alespoň tak jsem to z jeho výrazu a hlasu pochopil já.... Rudým pohledem těkal mezi náma. Když v tom prohodil něco k Asuce.... Co ? a to jako proč ? Nejradši bych .... Honily se mi hlavou různé myšlenky... Poslouchal jsem co říká Asuce a chtěl jsem odporovat a trochu ho srovnat...Co si o sobě myslí ? To je sice fajn.. Přeji mu to, ale to přece neznamená že se bude chovat jak totální idi*t a žárlit.... Chudák Asuka... to aby se v životě už s nikým radši neseznamovala .... Bůhví čeho je schopen a jestli je s ním v bezečí Pomyslel jsem si ale nahlas jsem se odvážil jen něco málo zamumlat... Eh já.... no.... Jsme eh kamarádi.... A to že jste partneři a čekáte spolu vlčata... to vám eh přeji... opravdu... Koktavě jsem ze sebe vyrazil pár slov co nejjistěji jsem svedl. Ale i přes mojí veškerou snahu to bylo k smíchu... Na mém hlase byl cítit velký strach a obavy...stejně tak to šlo poznat i na mém nervozním držením těla, ošíváním a taktéž v odlesku mých očích . Bylo vidět že jsem zde již na obtíž a nechtěl jsem žádné problémy... ani ne tak kvůli sobě jako kvůli Asuce.... Zachovala se ke mě velice laskavě a nabídla mi pomoc a já nechtěl aby kvůli své dobrosrdečnosti a snaze mi pomoct a zapojit mě, aby z toho měla nějaké problémy. Smutně jsem se koukl na Asuku, poté jsem si váhavě poměřil onoho vlka, sklopil uši a stáhl ocas pod sebe. Já,.. nechci tu být na obtíž... omlouvám se... já... nezlob se... už eh nebudu obtěžovat.... Rád jsem tě poznal Asuko hlesl jsem ... Né že bych to samé mohl říct o tobě .... Prohnalo se mi hlavou a připravoval jsem si co řeknu.... Ale k ničemu takovému jsem se neodvážil a svojí odpověď jsem spolknul. Nejistě a s patrnou lítostí jsem se pomalu zvedal k odchodu.... Byl jsem připraven nechat Asuku a oného vlka za sebou a pokračovat dále v cestě....

Cesta
"Ještě si nejsem jistý jak to provedu, ale určitě tě budu potřebovat." Mrkl na něj. Nad jeho myšlenkami se uchechtl. Nechtěl mu to říkat, protože sám nevěděl jak to vůbec provede. Když v tom najednou vedle něj někdo promluvil. Nepatrně sebou trhl a pohlédl na něj. Rellem. Ale.. Jak to věděl? Četl myšlenky, jako Azrael? Před ním nemělo cenu něco skrývat. Byl to jeho dědeček. "Víš jak je těžký to, když s ním jsi každý den, vidíš ho... A on tě ignoruje, když se zeptáš na dotaz a on ti neodpoví, že jsi moc mladý. Chápu, že je Alfou, ale taky jsme jeho vlčata a zasloužíme si jeho pozornost." Odpověděl mu a možná mu byla v hlase znít lehká lhostejnost. Čím víc se blížil k dospělosti, tím víc se od Orfeona odcizoval. "Je skvělým vůdcem, ale jako otec mě zklamal..." Řekl téměř neslyšným hlasem, sklopyl smutně uši a ocas stáhl mezi nohy. "To že i ty jsi náš dědeček, jsme se taky dozvěděli náhodou. Nic nám neřekl." Dodal ještě.

cesta
ležela jsem v kaluži krve, mé tělo ztrácelo sílu, velmy rychle, stejně tak rychle jako odtékala krev. Mé tělo bylo naprosto bezvládné, a sotva jsem vnímala že u mě stojí Hillary. Ale když jsem postřehla její hlas, střihla jsem uchem. Pootevřela jsem oči a sledovala Imaginovu manu jak mi obtéká nohu. Byl to příjemný pocit ale brzy skončil. "Hi...lary" pošeptala jsem když jsem viděla jak se kolem ne zbýhá voda, která mě nakonec obklopuje, a začíná měnit pomalu barvu, vypadá podobně jak mana. "Dě...ku...ji" pošeptám, sotva popadám dech. Cítila jsem jak mi srůstají ozervané, i chybějící šlachy, ale maso už se netvořilo tak efektivně. Nejspíše nás odloučení od Niwatu poznamenalo i co se týče magie, Hilary byla vyčerpaná ale přesto mi její magie pomohla nabrat dostatečnou sílu na to abych se vůbec zvedla na nohy a mohla jít. Kost na noze byla několikrát zlomená, díky Hilary ale srostla, stejně jako klíční kost, na to padlo nejspíše nejvíce její síly, na potrhané vazy a zlámané - až skoro roztříštěné kosti. Svalstvo bylo ale tak prořídlé, že magie už nemohla stačit a tak na většině nohy uplně chybělo maso a byla vidět kost. Na některých místech i vazy. Roztřepala jsem se a začala se měnit na vlka. Bylo to nejvíce vyčerpávající. Mé tělo se za normálních okolností měnilo v klubku fialkových nití, vláken a pramínků, teď to byla velká nejistá směť, u které jsem byla ráda že se vůbec transformovala v to, v co měla.
Když se mé tělo změnilo na vlčí, Parli v podobě malé myšky zmizela v mých vlasech. Tedy... při boji jsem o jejich velkou většinu přišla, když mě Ceron na rameni trhal na kusy. Když jsem ležela na zemi a viděla svou nohu, která byla většinou jen kost, bylo mi do pláče. Co bylo... Já se rozbrečela a stáhla do malé, chlupaté kuličky. Má srst byla z většiny slepená krví. Mé fialkové oči pohlédly na bílou vlčici, která mi zachránila život. "děkuji... Hilary" řeknu vděčně "Nezapomenu ti to..." pošeptám, jelikož už nemám sílu mluvit nahlas.

VAROX
cesta
Pohlédnu na Naiome a pokývnu na souhlas, nebylo to sice to, co jsem chtěl slyšet, ale ani to nebyl pravý opak. Neodmítla mě, naopak zdálo se že by jí nevadilo kdybych si řekl o zkoušku. Možná jsem na to byl až moc sebestředný, ale neměl jsem strach že bych nějakou zkoušku nedal. Když se ale Aura přihnala se zprávou, Naiome se rozešla spěšně k místum, odkud měl pocházet zmatek. A přeci. Fialka tam ležela v krvi a ten o si hrál na mě na ní viditelně útočil, ale nebyl sám. Byl tam i ten vzpurný syn Yllin a Acia. Mé pysky vyletěly až k čenichu. Naježil se mi hřbet a švihl jsme ocasem. Nebyl jsem ani na jedné z těhle dvou stran... No.. a kdybych si měl vybrat, byl bych na straně Fialky. Tedy... no.. jak že se jmenovala? nevím, jednou jsem to věděl. To ona mi šila kýpy z Tonaly. Pomalu jsem došel k Hilary a k Fialce (Marsie) "Koukám, máš nových pár ran" řeknu chladně, i když to chladně znít nemělo. Pohlédnu na Hilary a pokývnu hlavou k Marsie "Postarám se o ní, neboj, mě v tomhle můžeš věřit" řeknu klidně. Sundám si Kápy z Tonaly a za kůži na hřbetě si vytáhnu Marsie na svůj hřbet. Poté přes ní hodím kápy a pohlédnu na Hilary. Oklepu hlavou a pomalým krokem se vydám z bažin až k místům kde byly ostré kameny a strmé cesty.

ILUMINÁRIS
cesta
létal jsem na skalách, kde jsem si připadal jak doma. Magii jsem nepoužíval, ani nebylo k čemu, a ani moc akce se tu neodehrávalo. Kdežto jsem ale ucítil spoustu vlků. Naposled jsem jejich pachy cítil v Niwatu, ze kterého jsem ale odešel. Teď to ale vypadalo že vlci jsou tu a někam jdou. Bylo to zvláštní ale zajímavé. Byl jsem mladý, a sledoval dění vlků podemnou. Byl jsem seznámen s nebezpečím zdejších skal a i jsem byl připraven zasáhnout, kdyby náhodou přišlo neštěstí a nějaký v vlků padal, a nebo mu to nedejbože uklouzlo. Sledoval jsem celou tu kavalérii, která tudy procházela nejspíše proto, že hledaly nové území. Kdo by se divil. taková hromada vlků přece nemůže žít na jednom tak malém místě jako je Niwat. Vždyť tam už nemohl zbýt ani zajíc, natožpak srna nebo jelen. Já tu ve skalách lovil nejčastěji kamzíky. Ale oni tu asi nebyly kvůli lovu...

cesta
z hřbetu Varoxe jsem zahlédla Arca kterého jsem při své předchozí letargii vůbec nezaznamenala "Arcu?" špitnu když kolem něj procházíme. Neměla jsem sílu z Varoxích zad nějak uniknout ale to neznamenalo že za Arcem nechám zaprášenou cestu. Myška Parli seskočila rychle a obratně z mého hřbetu a běžela rychle k Arcovi, kterému se zavrtala do jeho vlasů a ukázala svůj čumáček až u jeho ucha. "Ahor Arco, to jsem já, Parli, pamatuješ? od Marsie..." pošeptala a zašramotila mu v uchu. "Moc rády tě vidíme" řekla upřímně a přitulila se k jeho kštici. Když ale kolem prošel nějaký vlk, rychle zalezla do vlasů a dělala že tam vůbec není, aby si jí náhodou někdo nevšiml. Byla by snadný, přesnadný cíl. Zvlášť když je kolem plno hladových vlků, kteří by si rádi smočily aspoň jazyk do krve mrtvé myšky.
Chvilku na to co viděla Arca, ale Marsie zahlédla i svého otce, který jí viditelně musel bránit, zuby drápy, doslova. Jelokož stál v bojišti a na tlamě měl zbytky chlupů z rány, kterou uštědřil Ragnarokovi. Marsie se v tu chvíli cítila strašně, ale i příjemně jí hřálo u srdce, že opravdu některým vlkům stále záleží na jejím mrském živůtku. Varox ale nedbal na její vzpomínky a i s ní šel dál davem, možná by to do něj nikdo neřekl, ale jak už řekl vlkům, co se mu poklonily ochotně, i neochotně, nejde mu o ničení, ani o zlomení, jde mu o víru, o respekt, o věrnost. Marsie možná nebyla nejsilnější vlčicí, ale věděl, že kdyby řekl, splní co by po ní chtěl. Marsie byla věrná vlčice, byla ochotná a milá. Stejně jako by teď byla ochotná pomoci Ragnarokovi i Ceronovi... Byla možná hloupá, ale stále věřila v to, že i ve svitu je temno a v temnu je svit. Ať si vlci říkaly co chtěly, ona si připadala jak záchrana pro každého, kdo potřeboval. Byl to její úděl který si sama dala...

Cesta:
,, Akio, uhas svou žárlivost. Je naprosto zbytečná." Povzdychnu si a stáhnu uši dozadu, protože se mi nelíbil jeho křik: ,, Našich vlcat." Opravim ho polohlasne a usmeju se na Xyrliho: ,, Děkuji. Doufám, že budou zdravá. " Řeknu s nadšením, které bohužel narušuje Akiuv hněv. Když se připravoval na odchod zvažovala jsem, jestli ho mám zastavit. Nakonec jsem se rozhodla pro ne, protože by Akio zuřil ještě víc: ,, Nejsi na obtíž. " Zavrtela jsem hlavou: ,, Uvidíme se později. Zatím se měj." Rozloucim se a obrátim se na Akia: ,, Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat?" Zeptám se zamracene: ,, No doufám, že takové scény nebude dělat pořád." Po myslím si a přemýšlím, co bych dělala. Sice Akia miluju, ale pořád se ho ptát, jestli se smím kamarádi s jinými vlky by mě dost štvalo.


 Damien

Cesta:
Až teď jsem si všiml, jak je veliká: ,, Čím se ta vlčice živý, že je tak obří?" Po myslím si a cítím se být oproti ní jako zajíc: ,, Placla bys mě po zádech svým ocáskem? Už se tresu strachy." Řekne posměšně a hraju, že se klepu strachy: ,, Trik s osobností? Proč bych si na něco takového hrál? " Zeptam se nechapávě svým hlasem a pak se na ní podívám jak na d*bila: ,, Trik? Za koho mě máš?! " Začal vrcet Ďábel, protože něco takového přímo nesnášel. Ale hned se uklidnil a usklibl se: ,, Pro tentokrát ti odpustim a příjmu tvou omluvu. " Řekne povýšeně: ,, Ta se omluví, az Naiome olizne čumák sviťákovi." Řeknu v mysli a cítím, jak se mnou souhlasí: ,, Ji donutime se chovat jinak." Řekne On odhodlaně: ,, Odkdy jsme tým?" Zeptám se překvapeně: ,, Mlč, nebo tě hodím ze skály." Řekne podrážděně: ,, Nebyla by legrace někoho shodit dolů?" Řekne, aby řeč nestála a díval jsem se po cestě dolů: ,, To by dost bolelo." Poznamenam a proběhne mi mráz po zádech.

CESTA

Shlížel jsem dolů na mladého Azraela a musel ksem se, po opravdu dlouhé době, pousmát. Rodinné vztahy očividně nebyly silnou stránkou našeho rodu. Otce jsem neznal, matka mne připravila o oko, partnerka mi zemřela, potomci až na dva po smrti... no jo, Virentemové, no.
,,Chápu, jak se cítíš, asi. Já svého otce nepoznal, celý život prospal. Ale..." odmlčel jsem se, nechtěl jsem ho od sebe hned odehnat. To mládí v něm bylo... prostě fajn
,,Rodina je někdy to jediné, co ti zbude. A mě to můžeš věřit... protože jediní, kdo žijí, je tvůj otec a vy."

Cesta
Klopil pohled a měl ho ukotvený k zemi. Rellema poslouchal však oběma ušima. Bylo to příjemné, nevěděl proč. Vyzařovala z něj moudrost. "Jenže já už se necítím, že bych mu mohl věřit." Odpověděl mu a v hlase byla tentokrát slyšet i lítost. Poté se narovnal a pohlédl na něj. "Nemohl by jsi mě učit ty? Dědečku, prosím. Chci umět co nejvíc a být připravený na všechno." Požádal ho a hleděl na něj prosícíma smaragdovýma očkama.

Cesta:
,, To je odpověď jak jelen." Řeknu, protože na mojí otázku vůbec neodpověděl, ještě mi na zvědavosti přidal. Když se usklibnul, vzpomenu si, že umí číst myšlenky: ,, Hele! Přestaň se mi hrabat v hlavě!" Zamracim se a strčím do něj tlapou. Za chvíli k nám dorazí jednooký příbuzný, kterého jsem potkal na začátku cesty a začne mluvit s Azrim o rodině: ,, To abych se klidil." Po myslím si nervózně: ,, Slyšeli jste to? To mě volala Klee! Tak já padam!" Zazubim se a naklonim se k Ane: ,, Já si tě potom najdu." Slibim jí septem, aby to slyšela pouze ona a klusem se mi podaří se dostat ke Klee a přitom nespadnout ze skály: ,, Čau, že ty sis vůbec nevšimla, že mě tu nemáš?" Rypnu si do ní namísto pozdravu a jdu vedle ní.

CESTA

,,Důvěra je ošemetná věc, maličký," udělal jsem několik kroků před a jemně pošťouhl čumakem svého vnuka dál od útesu, abych byl u kraje já a nikoliv on. Na několik vteřin bylo ticho, jelikož mě samotnému se hlavou honilo tolik myšlenek, že bylo těžké je uspořádat.
,,Ale nikdy jí neztratíš úplně. Ne u vlka, v jehož žilách koluje tvá krev. Krev je to nejsilnější pouto a ty jsi součástí rodu Virentemů. Tvá prababička založila Niwat, tvá babička Moon vedla smečku Svitu i Zatmění, já vedl Insieme a tvůj táta teď vedl Elloris. A Virentemové se k sobě neotáčejí zády, není-li to pro dobrou věc."
Věnoval jsem Azraelovi pohled svým jediným okem: ,,Nevím, kolik by ses toho ode mě mohl naučit. Jsem už starý."

Cesta
Podíval se na Hata a jeho špatnou výmluvu. Jen nad tím mávl tlapou a pak se nadále věnoval Rellemovi. "Je těžké věnovat někomu důvěru, kdo se o to nesnaží, získat ji." Povzdechl si a najednou pocítil jak jej odsunul od kraje skály. Děkovně se na něj pousmál. "To skoro zní jakoby Virentemové, byly skutečná královská linie. Narozdíl od jiných Alf a tak podobně." Řekl trošku vznešeně, protože se cítil hrdě za ten rod.. Jen ty vztahy bohužel kolísali. "Věřím, že můžeš! Prosím, dědooo." Protáhl prosebně a stále a něj kulil svá kukadla.

CESTA

,,Ano, to je... to nepopírám," sklopil jsem hlavu, ,, ale zkus si se svým otcem minimálně promluvit. Pomůže ti to, maličký."
Přeměřil jsem si Azraela pohledem. Nebyl úplně hloupý, ani žádné vyzáblé štěně. Očividně nepodědil špatné geny.
,,Dá se to tak říct, to jen osud je stihl nemilý. Možná to čeká i vás, protože jste zároveň i rod Bloodmoonů," ah, k#rva, tohle jsem zmiňovat neměl. Ale zpátky to vzít nemůžu.
Pobaveně jsem zamručel, mladej se snažil hezky. ,,A co by sis tak jako představoval?"

Cesta
Pokýval hlavou. Rellem měl pravdu a to Azrael nepopíral, nemohl. Nemohl popírat pravdu... "Možná to zkusím. Na novém území. Ale trošku pochybuji, že by mi něco řekl." Povzdechl si tiše a opět sklopil ouška. Teď z tohohle rozhovoru byl nešťastný než naštvaný, že Orfeon jim nevěnuje pozornost. Poté ouška opět narovnal. "A co znamená mít i rod Bloodmoon?" Zeptal se ze zvědavostí v hlase. Doufal, že v něm není ta nemluvnost jako u Orfeona a odpoví mu, i když měl slabé pochyby, které však nedával najevo, protože byly slabé. "Třeba mi jako první prozradit co musím udělat, abych se jednou stal dobrým vůdcem? Připadá mi úžasné, že prababička založila Niwat, babička Alfou, ty jsi byl Alfou a teď je otec Alfou. Taky chci dokázat v životě něco tak úžasného." Zazubil se a ukázal maličké, bělostné tesáčky. "A říct mi něco o magii. Mě stačí při téhle cestě i jen teorie. Stejně by asi nebylo na víc čas a prostor." Dodal zaujatě v domnění že ho neodmítne. "A jaká byla Insieme?" Dodal další zvědavý dotaz. Věděl co je Zeiss, co je Elloris a že založit Niwat znamenalo, to území najít a založit první smečku, teda asi. A babička Moon..., té se zeptat nemohl na smečku, kterou vedla ona, ale možná to věděl Rellem, ale rozhodl se, že na něj nevyhrkne všechny otázky najednou, aby ho neodradil, chtěl o své rodině vědět tolik, ale nechce odradit jediného, který zatím vypadá, že jeho zvědavost aspoň z časti ukojí.

Cesta
Jelikož jsem měla křídla a terén se změnil na úzký, chtěla jsem dát prostor těm bez křídel a tak jsem letěla těsně vedle skály a taky tak trošku dávala pozor, kdyby někdo chtěl spadnout. Chtěla jsem najít Mirokiho, ale místo toho jsem našla pohledem Hata. "Náhodou, jen jsem tě nechtěla rušit od přátel." Hodila jsem po něm očkem a ušklíbla se.

Cesta
Když Xyrliass odcházel, Akio jem vydechl přebytečný vzduch. Stále se mračil a byl naštvaný. Švihl sem a tam ocasem a pohlédl na Asuku. "Já a žárlit? To sis mě s někým spletla." Odfrkl a chvíli se naštvaně koukal jinde. "Ano, naše." Řekl. Už vydechoval poslední zbytky vzteku a tak další pohled na Asuku už byl klasicky z jeho modrýma očima. "Nebudu se omlouvat za to co jsem řekl. Nelíbí se mi a nikdy se mi to líbit nebude a jestli s tím máš problém a nedokážeš to unést, že jsi má..." Schválně nechal větu nedořečenou. Nebyla hloupá a domyslet si to jistě dokázala.

Cesta
Protočila očima nad jeho slovy. "Praštit tě, pár dní se nepostavíš na nohy." Ušklíbne se a odfrkne si nad terénem. Brzy očividně se bude muset obrátit na svá křídla. Poté nakrčila čumám. "To opravdu čekáš omluvu? Ses snad zbláznil, ne?" Procedila opět mezi tesáky a cvakla naprázdno, sama se tvářila dost povýšeně. "Třeba jako tebe?" Ušklíbla se zlověstně.

Cesta

Seely mala zaujimavé otázky. Ale ked chcela odpoved tak ju dostala. ,,Predtím než som nepoznal vašu mamu tak som bol dobrý vlk verný svorke a pomahal jej. Vtedy existovali aj ine svorky ako ishimura, Kirigakure a Strieborny fénix. A ja som patril do Ishimuri. Bol som v tedy na poste Gamma. Ale potom som spoznal vašu mamu a tak som všetok cas travil snou. prechadzal som si libovolne hranice a aj kašla na svorku v ktorej som bol. Jedneho dna isli vlci z mojej svorky vtedy premna lebo to alfa chcela. A vaša matka spala a mal som onu strach tak som v afekte zautocil na členi vlastnej smečky. Porazili ma a doniesli do tábore. Tedy ma degradovali na ten najhorší post Omega. To som ale ja nechcel strpiet, a tak som zalozil velký poziar a ohrozil všetkých vlkov v tabore, a iseiel prec. Potom som s tvojou matkou urobili talšie peklo v Kirigakure tiež v tabore. Diablo im tam pozhadzoval stromi taklmer na vlkov. A ked sme už existovali ako tlupa. Tak sme s jednim vlkom Mojim vtedy pomocnim robili vo striebornom fenixe zle veci. Chceli sme sa za všetko pomstiť. A nebali sme sa uniesť aj vlčata. Preto ma nenavia. Ale niektoreé ciny obzvlasť nelutujem.",,Popvedal som jej to čo chcela vedieť. ,A teraz už vieš že čo som sspachal, bral som to ako pomstu." Dopoviem. A všimnem si že sa mení terén. a dlho ani netrvalo a uz sme boli na malom kusku kde sme sa všetci tlacili. Pozeral som ci je Seely v poradku. ,,Ak sa vráti neviem čo bude robiť, ale jedno je jasne, Deti si rodič navždy zapamätá. Odvetil som ale jej myšlienka trochu zabolela, ale zároven potešila že som žískal zasa dceru. A veoval jej usmev.

Ragnarok Cesta

Stále ziomna nechcel isť ale až ked som uvidel alfu Ako snim zametla zem, mohlo sa mi ulaviť. Rýchlo som sa postavil na nohy a spravil pár krokov vzad. Keď s nim vibabrala tak sa pozrela namna a ja som len na prázno prehltol. Vipocul som si jej slová. ,,Áno Moja temná paní. Máte pravdu, Budem za to bojovať a nelutujem ničoho." Prehlasil som nahlas a hrdo. A pozeral ako Alfa pomaly odišla. Vošiel som do davu a pozoroval ako sa meni a aj aká jej zostala rana bola pekná, a pamiatka navzdy odemna je vzdy dobrá. Potom som sa rozišiel preč. Ked som uvidel skali povidal som si že už nemienim krácať a ešte natlačeni na svitakoch. Odrazil som a roztiahol kridla, lietal som nad ich hlavami a pozoroval ich. V tom som zasa uvidel tú vlcicu. Zletel som nižšie a poslal jej milu mišlienku. ,,Varujem ťa ešte raz ta uvdim v mojej blizkosti ako človeka a nemusisš prežiť." Myšlienka bola plna vzteku a vyhruzna. Napokon som zasa dalej letel vo vzduchu nad skupinou.

cesta
nesla jsem se na hřbetu Varoxe a tiše přemýšlela nad tím, jakou sílu zvládne moje tělo vyvynout. Nevěděla jsem, jestli, kdybych teď seskočila, bych okamžitě nespadla čenichem do kamínků a nejela po nich jak po ostnaté skluzavce až dolů, do soutězky. Chtěla jsem jít, seznámit se s vlky, zvyknout si na svou... Novou... Nohu. Chtěla jsem zjistit jak je Hatovi, poděkovat Démonovi že se mě zastal. Poděkovat Varoxovi, že mě nese... Zajít za Arcem a poděkovat mu, že mě bránil... I když je slepý a beznohý, v hlavě má víc než ty dva vlci co mě napadly... Chtěla jsem ale i zjistit jak je tomu vlkovi, do kterého Hotaru zasekla drápy, jak je mu po spáleninách co získal od Démona... Jak je Ragnarokovi když ho pokousal můj otec... Můj otec... Myslela jsme že je mrtvý ale není... Měla bych zajít i za ním... měla bych zjistit co jsoiu ti fialkový vlčci a ten bílo, černo červený... Měla bych se zvednout... Musím... Mám? Achjo... sama nevím... zzakňučím tiše do srsti Varoxe a snažím se rozpohybovat alespoň tlapky ze hřbetu vlka. Do hlavy se mi ale vkradl hlas vlka co mě napadl. Byl to ten co teď letěl nademnou... Byl agresivní ale mě to teď bylo uplně jedno. Dovoluj si na sobě rovné, a nech si ty své výhružky pro někoho kdo se jim bude chtít postavit zabručím bolestně a zakňučím. Varox jen mírným pohledem přejede nebe a zavrčí na vlka co kroužil v jeho těsné blízkosti. Jeho hlas byl pronikavý a vlk jej určitě musel slyšet.

Cesta
Při odchodu jsem se zastavil a dupnul si tlapkou. Vždyť já nemám důvod odházet.... Chci si s ní jen povídat a nějaký vlk mi nebude stát v cestě Pomyslel jsem si, ale hned mi bylo jasné že tuto myšlenku nemohu vyslovit nahlas, pokud chci odejít po svých. Ohlédl jsem se na Akia, na Asuku a opět na toho vlka... Upřeně jsem ho sledoval. Vždyť předtím měl oči červené, jak to že jsou nyní modré? Pomyslel jsem si ale v zápětí mi to došlo... Jeho oči se očividně zbarvili jeho hněvem a zlostí způsobenou tím, že jsem se začal sbližovat s Asukou.... Slyším jak se ti dva baví ... Pozorně je poslouchám a pak pronesu směrem k Akiovi.... "To, že je to tvoje partnerka, neznamená že se k ní můžeš chovat jak chceš... To ji hodláš celý život zakazovat stýkání a mluvení s jinými vlky ? Nemyslíš že to přeháníš ?" Snažím se působit sebejistě ale můj hlas se i přes to chvěje trochu více, než bych chtěl ... Schválně co udělá .... snad jsem to nepřehnal... Ale co ... uvidíme ... Pomyslím si a stále upřeně pozoruji toho vlka. Působí na mě velice špatným dojmem.... "A jen tak mimochodem, taky jsem nebyl nadšenej z toho, že jsem tě musel poznat..." Řeknu upřímně ale v mém tonu je stále slyšet strach a určitá míra nejistoty...