Akce & Příběh za Hranicemi

Sledovala směr, kterým vlčata odcházela. Jejich slova jí zasáhla. Sklopila pohled a podívala se na své packy. "Mají pravdu." Zhluboka se nadechla. Slyšela však poté křik, křik o démonovi. Zaryla drápy do země. Po incidentu s vlčaty nějak ztratila chuť  bojovat, ale pohled na Chrise jí dodal odhodlání, které potřebovala. "Teď se nelekni Chrisi." Zamumlala a zhluboka se nadechla. Věděla, co musí přijít a jak to její ubohé kosti bude bolet. Betty? Potřebuji tě tu, ty si démon, znáš i triky ostatních démonů, chci aby si chránila Chrise. Promluvila ke svému démonovi. Dlouho to vypadalo, že se s ní nechce bavit, nakonec se onen hluboký hlas ozval. Nemám s tím problému. Souhlasila. Bylo to úžasné, nikdy se ty dvě nemohly shodnout, ale teď to byl úspěch. Povolila svou mysl, nechala obalit svou mysl její, nechala se uvěznit tak jako byla vězněná ona. Odfrkla si a svou mohutnou packou překryla oči Chrisovi pak si sama nechala vlasy spadat do očí že nic neviděla. Pouze jejich ostře růžové světlo prosvítalo skrz ně. "Udělej pokud možno to samé, pokud po nás půjde tak se otoč. Mimochodem... sem Betty Noire." Mluvila povýšeným temným chraplavým hlasem. Byla dokonce i vyšší než jeho kamarádka. "Nemáš nějaký kus látky? Potřebuji jej přes oči." Zamyslela se. Pro ní prosím a děkuji neexistovalo, ale za to se Chris mohl spolehnout, že s démonkou je v bezpečí. Zatím co Orisea by nikdy neútočila do démona či silnějšího stvoření byla Betty svou mohutnou stavbou těla, tesáky jenž by kosti vlka křupli snadno a drápy dlouhými tak, že lebka jim nedělá sebemenší problém, hotový stroj na zabíjení. Půjde k nim démon teď?

Miroki
Cesta

"Zdrhaj ti, kámo," ozval se mi v hlavě patron. Ale nekecej. To bych bez tebe nevěděl, odsekl jsem mu a doběhl k vlkům, kteří šli ze srázu co tu byl, dolů. Všiml jsem si divného vlka, který se k nám zřejmě přidal až teď. Jenže jak jsem později zjistil, je to ten, kterému se podíváš do očí a všechno zapomeneš. Má rodina, zpanikařil jsem. Proběhl jsem kolem několika vlků a hlavně se nedíval démonovi do očí. Přiběhl jsem ke Klee a její sestře. "Kleeio, nesmíš se podívat do očí tomu vlkovi, démonovi.. Zapomněla bys na všechno," varoval jsem ji a mluvil nahlas, aby mě slyšeli i vlci okolo.


Kaisa
Cesta

Ergo tu už nebyl. Byl jsem dlouho zticha a již si mě nikdo nevšímal. Neslyšel jsem ani o hrozbě, která pobíhala mezi vlky. Nějaký démon, mé jediné štěstí, že jsem nevyhledával oční kontakt. Jen pokud by se podíval on. Když jsem ho zahlédl, zaujal mě a zkoumal jsem jeho tělo a srst. Bylo mi divné jak se všichni bojí a nechápal jsem. Kdybych veděl jak je nebezpečný a co by se mohlo stát, zavřel bych okamžitě oči.

Cesta:
,, Myslis, že je to dobrý nápad? Když jsem s ním mluvil naposledy, tak se netvaril dvakrát nadšeně." Pochybuji a vzpominam na první setkání s ním: ,, Fakt jsem se choval jako jelen." Po myslím si a v duchu se placnu packou přes čumák: ,, Tolik fanoušků nemá ani Alfa."  Zasmeju se: ,, Myslíš? Ale ten starý byl boje schopný. S tímhle bych protivníka tak akorát ulechtal." Řeknu s usklebkem a vydam se směrem k Orfovi, přičemž jsem se snažil, aby jsem neuklouzl na kamení, protože jsme scházeli docela prudký svah: ,, My vlastně jdeme k nebezpečí!"  Uvědomil jsem si a na obličeji se mi objevil nadšený výraz.

Cesta
"Nevím, zkusit to můžeme," pokrčila jsem rameny a ušklíbla se nad jeho poznámkou. "Jistěže," uchechtla jsem a zamávala ocáskem, který byl teď stejný jako ten Hatův. "Ale zase byl těžký... muselo být strašně nepohodlné s tím chodit nebo spát," poznamenala jsem a zakoukala se na jeho normální ocas. "Sice je pravda, že s tímhle málokoho omráčíš, ale alespoň je o důvod víc vyhýbat se nebezpečí," mrkla jsem na něj a po jeho vzoru se snažila slézt svah. Jenomže jsem s tím měla trochu problém. Přehlédla jsem totiž jeden z vyčnívajících kamenů, o který jsem si pořezala pravou přední packu. To jsem samozřejmě nečekala a vylekaně sebou škubla, což zapříčinilo můj rychlý pád směrem k zemi. A vzhledem ke kluzkému podkladu jsem se kutálela až dolů, kde jsem se rozplácla jak dlouhá tak široká.

Cesta: 
Šel jsem ze svahu, když vidím, jak se kol mě prozene něco fialového. Ohlednu se a hrkne ve mě. Ane za mnou nebyla: ,, Nebyla to Ane, že ne?"  Tiše jsem si přál, ale když se zase podivam dopředu, tak se mi zjezi srst. Bez rozmysleni jsem se rozběhl a nedbaje na kluzky povrch se snažil dostat co nejrychleji k Ane. Bohužel mi také podklouzla tlapa a kutalel se dolů. Zarazim se až o kámen nedaleko Ane. Chvíli jsem ležel a hlavou mi probihaly otázky, jestli nemám něco zlomeného. Naštěstí jsem se zvedl a cítil se akorát pomlacene, jakoby mě podupalo stádo jelenů. Přišel jsem k Ane a šťouchnul do ní čumákem: ,,Ane, jsi v pohodě?"  Zeptam se jí se stachem, že se jí něco stalo.

Cesta
Chvíli jsem jen ležela a snažila se vzpamatovat. Pokud si totiž dobře pamatuji, tenhle odporný pocit - tedy bolest - jsem cítila za celý svůj život jen jednou. Dost mě to rozhodilo a tak jsem začala potichounku fňukat. Po lících mi stékaly slzy a já si neohrabaně pokoušela sednou. Letmým pohledem jsem koukla na svou zraněnou tlapu, ve které mně nepříjemně štípalo. Tekla z ní krev a to mě donutilo se rozbrečet ještě víc. Nikdy jsem se nezranila. Nikdy! Absolutně v koncích jsem se tedy podívala na Hata a packou si pokusila utřít slzu, kterou stejně hned nahradila další. "J-já n-nevím," zavzlykala jsem. Nechtěla jsem vypadat jako hysterka, ale prostě jsem se nedokázala ovládnout.

Betty se ušklíbla, sledovala démona. Spíše sledovala jeho tlapy. Věděla co by se stalo, kdyby vše zapomněla. Orisea by jí znovu neochočila tak snadno. Ano, každý kdo si myslí, že pokud se omámí mysl Betty, tak zapomene i Orisea, tak se mýlil. Jak jsem již někde psala Betty je samo sebou samotná entita. Když se proti nim rozběhl démon, ihned trochu ocasem přemístila Chrise. Nebo spíše šlo to těžko, ale nakonec se jí to podařilo. Na jeho místě se teď ocitla ona. "Ani se ho nedotýkej, Coppodonte." Sykla a vyplázla svůj rozvyklaný jazyk nepřirozené barvy. Oči stále překryté vlasy. Sama náraz démona vydržela více než drobné tělíčko Chrise. Narozdíl od démona ona měla srst hrubou jako šmirgl papír. Ještě něž stihl zmizet s tím jeho "smíchem", tak po něm krásně varovně švihla ocasem a zasyčela snad ještě hůře než kočka. Sledovala teď jen jeho záda. "Jen si zdrhej, ty jeden poddémone."

Dayilien Uciha de Mal
,,M-mami?" vyvalil oči na vlčicu. Bola to jeho matka. Podobala sa mu... mala podobnú šedú srsť. Zdala sa mu povedomá, hoci si ju až tak dobre nepamätal. Bolo to zvláštne. Nechápavo sledoval ako škvrnitá mizne preč. Čo som urobil zle? pomyslel si nešťastne. Po chvíli sa však vrátila. Sklonil pohľad do zemi ako zvyčajne- teda, mal pocit, že to možno robieval keď sa hanbil. Vlastne si tým vôbec nebol istý. Ale tentokrát mal tak trochu šťastie, pretože bol na konci a mal sklopený pohľad a tak bola nižšia šanca, že by ho zasiahol démon. Vlastne ani poriadne nevnímal svoje okolie, nie to ešte aby sa zaoberal tým, čo sa deje kdesi vpredu.
Destiny Aqua
Hilary jej ani poriadne nestihla odpovedať, keď sa zrazu čosi začalo diať. Objavil sa démon, všade zavládol chaos- alebo aspoň taký z toho mala pocit ona. No niečo sa jej na ňom zdalo povedomé... keď vlkom hovorili, aby zatvorili oči... a keď potom akási vlčica vyslovila jeho meno. ,,Coppodon! Nehovorí ti to niečo? Bol tam nejaký vlk..." vyhŕkol Amon v jej myšlienkach. Zvyčajne taký nebol, no toto bola iná situácia. Sklonila pohľad a namáhala celú svoju myseľ, aby si spomenula na to, kde to meno počula. Boli to nejaké rastliny... nejaký vlk čo stratil pamäť... bola tam aj elitná vlčica... hľadali sme rastlinu aby sme ho vyliečili... ako sa tá rastlina volala? Niečo na C... bolo to tak dávno...uvažovala rýchlo so sklonenou hlavou, v snahe vyhýbať sa pohľadu démona. Ak ich to zasiahne, stratia asi pamäť ako ten vlk... teda... má to podobné účinky... tak by to mohlo mať aj podobné riešenie?pomyslela si. Od sústredenia sa mierne mračila, snažila sa na to prísť... netušila koľko času medzitým ubehlo. Keď zrazu... spomenula si. Počula o tej rastline asi aj raz predtým... no vtedy sa jej to nezdalo užitočné. Až príhoda s tým vlkom, napoly zabudnutá, napoly pripomínajúca sen jej osviežila pamäť.
,,Coppyant!" vyhŕkla víťazoslávne nahlas.
//Destiny rastlinu pozná, pretože si pamätám, že ju hľadala v jednom queste, v ktorom bolo úlohou vlkov postarať sa o vlka zasiahnutého démonom Coppodonom a pre ktorého hľadali coppyant. Pokúšala som sa tento spomínaný quest nájsť, no bohužiaľ sa mi to nepodarilo. Zároveň je liečiteľkou, čiže by liečivé rastliny mala trochu poznať. Nechcela som to však preháňať a ak by som si nespomenula na ten quest, vážne by o tej rastline nevedela nič. Ak to vadí, pokojne príspevok upravím.
Comtessa Aqua
Lietalo sa jej čoraz horšie ako sa vzďaľovali od územia, neovládala ani svoju mágiu-to si však neuvedomovala, pretože, predsa len, nepoužívala ju často. A tak postupne klesala k zemi, pretože vyššie už nedokázala lietať a nechcelo sa jej príliš riskovať. Bohužiaľ na zemi pristála chvíľu po tom čo sa objavil démon. Začula výkrik, že sa mu nemá dívať do očí a tak sa radšej pokúsila poslúchnuť a rýchlo sklopila pohľad hneď ako pristála. Či to však bolo včas alebo prineskoro, to už vie len Drak. Bála sa. Kde je Kleeia? A jej partner a Hexy? pomyslela si. Snáď im ten tvor neublíži... mohol by ich rozdriapať alebo niečo také, nie?prebehlo jej mysľou ustarostene. Len zriedkakedy sa bála. Jej znaky zmenili farbu na šedú a mala pocit, že sa jej horšie dýcha.

Naiome vedela, že odpočinok stačil. Ale zároveň aj zistila to, že sa jej nedá vzlietnuť. Krídla jej zmizli. Dobre, budem musieť vymyslieť niečo iné. - pomyslela si. Axis lietal nad jej hlavou. Zároveň však počula aj niečí hlas, ale veľmi slabo. Naiome sa rozhodla to vziať do vlastných paciek. Videla, že hornina nieje tak úplne tvrdá, a ani krehká. Vzala svoje zabíjakove ostré drápy a začala sa šplhať po stene. Drápy boli tak ostré, že sa zaborili do horniny a takto držali celú váhu Naiome. Musela si však pohnúť, pretože ak by zostávala v jednej polohe dlho, hornina by sa mohla ulomiť, či dokonca aj samotné drápy. Snažila chodiť cesty, kde mala na určitom poschodí aj plošinku, keby náhodiu spadla, aby spadla na ňu a nie úplne dole. Zabrať dostávali hlavne jej zadné nohy, s ktorými sa podopierala. Nakoniec počula hlasy a zvuk vlkov čoraz hlasnejšie a hlasnejšie, než bola na poslednej stene. N zadných nohách sa jej zbrúsili drápy už úplne, preto v nich nemala poriadnu podporu a začali sa jej zodierať vankúšiky na labkách. Na predfných labách už skoro takisto drápy nemala. Však vyšplahals a až úplne hore k vlkom. Laby dala konečne cez skalu a vytiahla sa von, kde sa zvalila na zem a dychčala. Zahodila svoje zabijákove ostré drápy, nakoľko si ich úplne z tupila a zodrala. Postavila sa na vlstné nohy a videla, že stvorenie začalo naberať na obrátkach, ale do očí sa mu nepozerala. Neriešila ho. Mala svôj jasný cieľ. Minora. Videla, že sa vlci vrhli svoju alfu pomstiť. Však vyštekla aby dala vedieť, že žije. Ráznym krokom sa pobrala ku predu. Svojimi ramenami odrážala vlkov na strany, niektorí uhli sami. Uši mala pri zátylku a horný pysk podvihnutý. "Všetci od neho ustúpte! On je...môj!" - zavrčala ostro až sa jej zježila šija.
/Marill nieje Naiomin nič je to postava živočich

cesta
Day mlčal a mal sklonenú hlavu, pripadal mi..akoby sa hanbil a bol zároveň smutný a zmätený. No aj ja som bola zmätená a vlastne až teraz som si všimla, že aj všetci naokolo a sklonila son hlavu aj ja a vzdychla som. ,,Čo sa tu deje?" spýtala som sa ho nechápavo a môj pohľad padol na opäť na Daya. ,,Zrejme niečo v predu..ešte, že sme vzadu. Možno zase problém s nejakým vĺčaťom.." rozmýšľala som nahlas, no čakala som na Dayovu odpoveď.

Cesta
Vrčela jsem do tváře Minora, toho zrádce. Chtěla jsem mu rozpárat hrdlo a jeho ostatky hodit do nejhlubší propasti. Cítila jsem jak se mě snažil ze sebe shodit, nedařilo se mu to v žádném případě. (100% Výdrže.) . Přestávala jsem mu vidět do tváře. "Chcí*ni zrádče!" Vyštěkla jsem a už jsem se po něm chtěla ohnat tlapou. Každý rys jeho těla byl rozmazaný. Stejně jako všichni kolem už dlouhou dobu. Natočila jsem uši za hlasem. Stíny mi zmizeli už při bažině, neměla jsem je. Levé oko jsem měla už od dětství slepé, pravé oko sleplo od doby posledního střetu s Allweenou, kdy se ji povedlo mě přes něj pořádně škrábnot. Zrak už dávno uhasl, magie je pryč a nyní se můžu soustředit pouze podle pachu a sluchu. Hlas Naiome se rozezněl v mých uších a já od Minora odstoupila na její rozkaz. Démon před námi mě aktuálně nezajímal. Podle hýbajicích se kamenů proběhl k zadní skupině smečky. Já však očekávala rozsudek žijicí Naiome. Když přikázala, že je její, odstoupila jsem od něj úplně. Čekala jsem, že brzy ve vzduchu zaštípe pach. Pach krve a smrti toho zrádce.

//Draku, ale Arco je od malička slepý... A je mu devět let, už není štěně.

Cesta
,,Možno. Asi je tam niekde nejaký zmätok. Aspoň, že sme tu vzadu kde je to celkom v pohode," odpovedal jej. Zaujímalo by ma, kedy tam asi budeme. Už ideme strašne dlho. A začínam byť hladný. Kedy som vlastne naposledy jedol? Musí to byť pekne dávno... keby som tak mal jedlo... alebo aspoň vodu. Alebo keby som vedel loviť, pomyslel si. ,,Čo myslíš, kedy tam budeme? Možno by si niečo uvidela z výšky," povedal Electre.

Byl nesmírně vyčerpaný. Natolik, že téměř nedokázal pozorovat a vnímat všechen chaos. Přítomnost podivných démonů, či o co se probůh jednalo, samozřejmě zaregistroval, však i přesto si jejich přítomnost plně neuvědomoval, neboť měl problém i s vnímáním svého vlastního bytí. Působil jako tělo bez duše. Však jeho duše pociťovala jen a pouze únavu a neovladatelné návaly smutky a černých myšlenek, jež dávaly za příčinu tomu, že krátká srst na Eitově tváři byla smáčená slanými slzami. Každou chvílí se začínal po celém těle třást, nedovedl onen třes zastavit. Musel vždy čekat. Netušil, proč je v tak hrůzném stavu, ale očividně se jej zmocňovala nějaká, doufejme, že ne nakažlivá, nemoc. Nehodlal se o tom s kýmkoli bavit, pokoušel se to dokonce i skrývat, ačkoli se mu to pochopitelně nedařilo, ať už kvůli zvukům, které vydával, jakmile lapal po dechu, a nebo kvůli již zmiňovanému breku. I přesto všechno potřeboval s někým mluvit. O čemkoli. Toužil potom, aby se jeho mysl konečně nějak rozptýlila. 

RITERU
Ani Riteru nebyl zcela při smyslech, přestože na tom byl výrazně lépe než Eito. Doufal, že ta cesta za to všechno skutečně stojí. Ale věřil v to, musel, i když věděl, že po území niwatském se mu bude stýskat, a pokud se mu nepřihodí něco opravdu zlého, nikdy na něj nezapomene. Kráčel v předních řadách skupiny, což bylo vzhledem k jeho momentálnímu rozpoložení možná trochu ironické.

Už to bylo několik dní. Pokládala jsem pomalu tlapu za tlapou, přesto jsem se dostala do popředí skupiny, dokonce jsem byla i kousek napřed. Byl to však rozíl pouze nějaké té desítky metru. Přestala jsem vnímat dějství, které se točilo uvnitř skupiny, i démoni byli mezi vlky tak nenápadní, že jsem jejich přítomnost dokonce ani nepostřehla. Vlastně jsem možná téměř zapomněla, že vedu svou smečku. Jaký  hledáme cíl. Možná jsem chvílemi ztrácela naději, že tahle cesta má vůbec smysl, že bychom vůbec mohli najít místo, které by se stalo novým, ideálním, bezpečným domovem. A to všechno mělo jedinný důvod. Má vlčata. Počas cesty jsem se dostávala do stavu, kdy mé břicho už bylo opravdu velké, má emoční hladina byla nevyrovnaná a mé starosti se soustředily zcela jiným směrem. Nejraději bych byla jen někde v klidu v doupěti, s Riteruem. Tahle cesta pro mě byla příliš namáhavá. Neměla jsem tolik síly, snažila jsem se jíst, ale i přesto jsem se cítila oslabená. Doufala jsem jen, že Orfeon zvládá vést naši smečku a má vlčata budou v bezpečí. Cítila jsem, že tu Rite někde je, ale chtěla jsem ho mít při své boku. "Rite..?" Špitla jsem, avšak on můj hlas mohl slyšet, i kdyby byl desítky metrů daleko.

RITERU
Mezi myšlenky týkající se Niwatu se přimísily i úvahy týkající se jeho březí partnerky. Rázem ho zaplavily pocity viny, neschopnosti. Takřka vůbec s ní od doby, co byla březí, nehovořil, ani se nesetkal, pouze ji párkrát z dáli zahlédl v davu. Bojoval sám se sebou, když se nutil nezastavovat v chůzi, pokoušel se zklidnit tep nyní zběsile bušícího srdce. Lesknoucí se zelené oči ovšem byly těžko přehlédnutelné. Chabě se pousmál a střihl ušima, když zaslechl ne jen tak někoho vyslovit jeho jméno. Nebyl si jistý tím, zda už má halucinace a bludy, nebo jestli jej ten hlas doopravdy volal. Nedalo mu to a začal se ohlížet. Byl poměrně vysoký, takže mu nedělalo potíže se zorientovat, tedy až poté, co se narovnal. Zahlédl bujnou, i když teď tak trochu zplihlou, hnědou hřívu. Jeho pohled namísto toho, aby sklouzl k tváři vlčice, se zastavil na jejím břiše. Ptal se v duchu sám sebe, kolik času, jež mohl strávit s ní, promeškal. Byl si ale docela jistý, že den porodu se blíží závratnou rychlostí. Opět sklonil hlavu a začal se proplétat mezi vlky, aby se k Jessie dostal.