Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

Ceron vycítil, že se něco děje. Najednou na něj začal padat sníh. To však neřešil, jinému vlků by asi vadilo, že přes sníh nemůže vidět, ale Ceron neviděl ani tak takže se nijak nestresoval. Avšak podle hlasu toho vlka (Ryuusaki), nebo spíš vlčice poznal, že není zrovna v dobrém rozpoložení. Obvykle by neodolal a její proslov okořenil nějakou štiplavou poznámkou, teď však se zabýval převážně Alweenou. "Pokud vám přítomnost měé sestry vadí,
Ryuusaki, stačí říct a odejdeme." Odpověděl sebevědomě. "Já pomoc nepotřebují." Odpověděl pak. O stavu jeho sestry raději pomlčel, věděl, že je na tom zle a že jestli se jí brzo nedostane pomoci, zemře, ale byl příliš nedůvěřivý na to, aby k ní někoho cizího pustil.

Aralský les
Tentokráte k jejím uším slova vlků dolehla. Oni mi chtějí pomoci? Zeptala jsem se sama sebe nevěřícně. Ceron ale asi myslel, že jí chtějí ublížit, tak ji bránil. Po slovech té modré se obrátila na Cerona. "Já-jim věřím," vysoukala ze sebe přerývaně a zadívala se prosebně na Cerona, přestože to nemusel vidět. Pokusila se vstát, ale nedokázala to. Hlava jí třeštila únavou, bolestí a stresem. Zakručelo jí v břiše. No bezva! Pomyslela si ještě.

Diego viděl postoj Cerona. "My jsme na tomto území z vědomím Alfy tohoto území a vyléčil jsem i jejich smečkové vlče, ale rozhodnutí je tedy na tobě." pověděl ledabyle. Diego neměl v plánu bojovat ani náhodou. Proto jen tak seděl a sledoval situaci. Alfa Fénixe Ryuusaki se taky ozvala. Ceron stejně stále odmítal. Proto se postavil a podíval se na modrou vlčici. "To je v pořádku Alfo Ryuusaki. Jestli nechce, aby jeho sestra přežila, je to jeho problém." Pověděl jejím směrem. Avšak zaslechl slova Allweeny. Proto se na Cerona ušklíbl. "Ty pomoct nepotřebuješ, ale tvá sestra ano. Proto dávám třetí a už poslední možnost." Prohlásil nekompromisně a netrpělivě švihnul ocasem. Ještě si uvědomil, že musí zkontrolovat otce, co provádí s Demonem. Popřípadně otce vyléčit. Tiše, až neslyšně si vzdychl, nad představou kolikrát musí ještě použít svojí magii. Užívání jeho magie, taky není zadarmo.

Při slovech, které o něm pronesl jeho partnerce o tom, že čeho jeho jako Podlý Démon schopný, s ním to nic neudělalo. Věděl, že byl jiný a věděl, že má Démoní původ. "Možná jsem, jen tak mimochodem, jen Poloviční Démon, ale mé úmysli jsou čisté. Není to o původu, ale o charakteru, výchově mé adoptivní rodiny a mého vlastního chování." Řekl 'poučně' a mrknul na něj. Ceron mu začal hrát na nervy, ale byl klidný. Neměl za potrebí se s ním hádat. Chtěl vyléčit Allweenu, najít otce, popřípadně ho vyléčit a vrátit se zpět domů do Ishimury.

Ceron dále bránil komukoliv v tom, aby se k jeho setře přiblížili. Věděl, že jeho sestra bez pomoci nepřežije, život z ní pomalu vyprchával, ale Ceron vlkovi nabízejícímu pomoc prostě nedůvěřoval. Až když za sebou zaslechl sípavý vyčerpaný hlas...
Ceron se obrátil k sestře. "Dobře, Alweno." Odpověděl a o kus ustoupil, čímž zároveň povolil Diegovi k Alweeně přistoupit. Ovšem nepolevoval v ostražitosti a kdyby se někdo pokusil Alweeně ublížit, byl připravený ji bránit.

Když konečně trochu uhnul na stranu a dovolil přístup k Allweeně, tak se otočil od modré vlčice a zamířil pomalým krokem k ní. Sám si v Ceronově blízkosti držel ostražitost. Drak ví, co by ho napadlo, když bude skloněný k Allweeně. Těsně u Allweeny zastavil a prohlédnul si všechna zranění. Byla po celém těle zraněná. Nejvíc krve ji vytékalo z čumáku. Tlamu měla prokouslou. Sklonil se k jejímu bříšku a dotkl se ji svým čumákem. Začal se soustředit. Od místa kde se dotýkal to začalo zlatě zářit. Postupně zlatá záře obalila Allweenino tělo. Podobně jako, když byl vlče a léčil Demona. Demona, který se jeho vyléčení odvděčoval takhle. Po Allweenině těle se začínali uzavírat krvacející rány a ranky. Pokud krvácela i vnitřně, i vnitřní rány se vyléčili. Postupně do ní předával i svou energii. Když skončil zlaté světlo pohaslo. Allweena byla téměř bez škrábnutí. Tedy kromě toho čenichu. Tam ji jizvy slabé, teměř neviditelné zůstali. Pomalu se od ní postavil. Pomalu, aby se mu z použití tolika energie nezatočila hlava. Moc dobře si pamatoval, že když léčil a předával energii najednou, tak minule omdlel. Tentokrát to bylo jiné. Byl opatrnější. Avšak Allweena už se mohla cítit mnohem lépe. Když se konečně napřímil podíval se na Cerona. "Bylo to tak těžké, mě k ní pustit dřív?" Zeptal se, ale odpověď nečekal. Potom se podíval ještě na Allweenu. "Doporučuji pár dní se ještě moc, jak fyzicky tak magicky nenamáhat, dokud se ti nevrátí tvá vlastní energie. Tu kterou slabě pociťuješ je moje, abys mohla dojít tam, kde potřebuješ a tam si odpočineš." Pověděl ji léčitelskou radu a vrátil se blíž k Eveline a ještě se otočil na Alfu Fénixe. Promluvil na ni. V jeho hlase mohla slyšet respekt, jaký si jako Alfa zaslouží.

//Jej.. Boha... 
Další dodatek.. 

....Podíval se na Alfu Fénixe. "Z vaším svolením se ještě podíváme z mou partnerkou kde se nachází můj otec. A také z vaším svolením se za pár týdnů přijdu podívat na Akia a zkontrolovat jeho stav. Samozřejmě jen z vaším svolením.." Promluvil na ni....

/Tábor/
Lehce mě překvapilo, jak rychle mi Keiran odpustil, ale nehodlal jsem se tím zabývat. Bylo to zapomenutá a pokud jsme měli fungovat jako smečka, něměli bychom se na něj za to hněvat. Zničehonic jsem opět zaslechl cizí myšlenky. Nyní mi však došlo, že patiřli Keiranovi. Zatřepal jsem hlavou a jakmile mi "dal babu", tak jsem se lehce probral a rozběhl se napříč sněhem pěkně za ním, než jsme doběhli k Destiny. ,,Alsafi... to je ta nejtmavší ze všech... nepletu se? Tudy rozhodně neběžela a její pach zde taky nejde cítit..." pověděl jsem Destiny zamyšleně. ,,Je možné, že šla prozkoumat jiná území. Nevíš, kam z lesa vedla její stopa?" zeptal jsem se Destiny nakonec. Nabízet pomoc při jejím stopování jsem nemínil, nechtěl jsem Keiranovi lézt do zelí. Samozřejmě jsem zaslechl nyní i myšlenky oné flekaté vlčice. Nějak jsem na ně nereagoval jednak z důvodu, že jsem s touto schopností ještě neuměl a hlavně, řekl jsem vše, co bylo třeba.

/Hory Barevných Myšlenek/
Za chilku jsem se opět probral a zavětřil. Bodka již se mnou nebyla v doupěti, ale byla poblíž. Neohrabaně jsem se zvedl a přičichl k zemi. Šel jsem po stopě této mojí psice až ven, kde mi dělalo problém se hnout. Sněhu stále více a více přibývalo a mně to připomínalo ty zimy, které jsme tehdy zažíval s Dyeronem, Keiranem, Rize a Marsie. Kde je těm konec? pomyslel jsem si a zatřepal hlavou. Poté jsem stáhl uši lehce dozadu a zvínul. Zezadu jsem se nenápadně přibližoval k Bodce, ve snehu jsem přitom dělal pestrobarvené stopy, samozřejmě nevědomky. Moje magie mě jako obvykle příliš neposlouchala. "Baf!" skočil jsem najednou po Bodce a tím ji povalil do sněhu o to více, než v něm byla vyválená sama. Přitom jsem ji lehce potřísnil barvičkami. Nyní nebyla jako typická ovčačka, měla na sobě žluté, modré a zelené fleky různých barev. Nic z toho jsem si však neuvědomoval, protože jsem to neviděl.

Po svém krátkém proslovu pouze stála, čekajíc na odpověď. ,,Vadí mi, jak bezohledný jsi k tvé sestře a k mé smečce." odvětila na jeho poznámku. Vlk se jí opravdu nezamlouval. Byl vzpurný, agresivní a slovo autorita mu nic neříkalo. Odfrkla si. Ještě, že tady nikdo takový není. Vytáčel ji. Pomalu se připravovala na další zdlouhavé vyjednávání ohledně přístupu k jeho sestře, avšak náhle ticho protl tichý, vyčerpaný hlásek. Jeho sestra, která z nich byla očicivně ta zodpovědnější, vzala rozum do hrsti a svého bratra jednou větou spolehlivě odzbrojila. Oddechla si. Dneska byl dosti perný den, proto dohadování s cizím vlkem akorát přidělávalo starosti. S úlevou sledovala Diega, přistupujícího k zubožené vlčici. Nemohla mu nijak pomoci, proto se aspoň držela v dostatečné vzdálenosti, aby nepřekážela. Snad je to pro dnešek vše. S pohledem propichujícím sníh si povzdechla. Netoužila teď po ničem jiném, než se vrátit zpět do doupěte a natáhnou se na vyhřátou zem.
Léčení šlo bez komplikací, za což byla velmi ráda. Diego byl skvělý lečitel. ,,Nemám právo ti takové svolení udělovat, jde o tvůj život, nemusíš se mne ptát, zda můžeš odejít, či přijít." s lehce pobaveným tónem hlasu promuvila k Diegovi. Na něco takového se jí ještě nikdo neptal.

AL - VTP
Nijak moc nevnímala akci opodál, ať už obřího draka nebo vlky bojující proti němu. Nepotřebovala si zlámat kosti ani jinak přijít k úhoně, tady v povzdálí ji bylo fajn. Proč pomáhat? ,,Vypadám na to? Ne! Jenom přemýšlím, taky by jsi to měl někdy zkusit." Protočila očima nad jeho odpovědí a přitom vyplázla jazyk. ,,Zdá se mi to, nebo tady na někoho leze puberta?" Zakymácela se a koukla na něj jako by šlo o její vlče, to že byl skoro větší jak ona nijak neřešila. ,,Ještě jednou takhle semnou budete mluvit mladý pane a nebudou žádné zaječí packy!" Pohrozila mu a poté si naštvaně dupla. Kdo by čekal že výchova vlčete bude tak těžká a vyčerpávající? Při jeho dalších slovech už jenom protočila očima, snad aby mu to alespoň trochu vrátila.
Cukla sebou když opět promluvil a nakrčila čenich. ,,No jo no, hele vlastně ten tvůj momentální stav má i nějaké výhody." Pronesla poté a rozešla se spolu s Cairem směrem z lesa, teda spíše rozběhla, ačkoliv netušila proč. ,,Víš, můžeme si vzájemně dohazovat vlky, jsme teď...Parťáci." Poslední slovo pronesla jako kdyby šlo o něco nadpozemského a vzácného. To už se ovšem její "parťák" válel v bílém sněhu. ,,Nebo si raději najdu někoho jiného, v pohodě. Tak někdy jindy, snad tě něco sežere." Zamáchala tlapkou ve vzduchu a rychlým krokem se vydala od něj.

Aralský les
Zahlédla, jak Ceron ustoupil. Ach, jakou k němu teď cítila náklonnost! Měla ho opravdu ráda, jen jeho tvrdohlavost někdy přinášela komplikace. Přistoupil k ní ten léčitel, viděla z něj jen různě barevné šmouhy. Když se jí dotkl čumákem na břiše, nevnímala to, byla jako ochrnutá, protože ji opouštěly síly. Zlatá záře ji obklopovala, tak raději zavřela oči. Po nějaké chvíli už necítila palčivou a štiplavou bolest. Cítila se lépe, ale hlad měla stále. Konečně otevřela ametystové oči a pomalinku se zvedla na nohy z hlubokým nádechem. Nemám se namáhat? A jak se mám najíst? Nemůžu přece nechat Cerona lovit, když tu chci zůstat... Obzvláště ne po tom, co jí ani nikomu jinému nedůvěřoval. Přemýšlel horečně nad slovy léčitele. "Tam, kam potřebuju? To je složité, já totiž nikam nepotřebuju...", řekla léčiteli, potom se však obrátila na modrou Alfu. "Chtěla bych se připojit k vám, jenomže na zkoušku připravená bohužel nejsem, tak... Mohla bych tu zůstat do doby, než budu připravená ji složit?" navrhla a čekala na její odpověď. Bála se, že ji odmítnou a jí zbyde už jen jediná smečka, do které jít. A to ta, odkud pocházeli léčitel a jeho partnerka.

Aralský les
Duchem nepřítomná jsem pozorovala dění a poslouchala tak jako na půl ucha, ale neuniklo mi, když Allweena, nebo jak se ta zmrzačená jmenovala, řekla, že nám... jim... jemu..? věří a ten tvrdohlavec ustoupil. Protočila jsem očima. To jsou mi teda sourozenci! Pomyslela jsem si a pozorovala svého partnera při práci, protože jinou zábavu jsem si najít nemohla a válet se ve sněhu jako psychopat mi v této situaci nepřišlo jako dobrý nápad. Když byla vlčka vyléčená a na nohou, otřela jsem se o Diega. "Půjdeme prosím pomalu? Musíš toho mít pokrk, pořád někam chodit, léčit... To musí být vysilující, ne? Navíc si Kay určitě milerád počká, on ho zvládne.", mrkla jsem na svého polodémona a olízla mu tvář.

Fevris
Aralský les
Nepáčilo sa mu, že Kay musel bojovať s Demonom, hlavne keď zistil čo v skutočnosti má za mágiu. Ale nemohol mu to povedať, slúbil že mu to nikdy nepovie, že ho bude chrániť. Mohutný aj keď zrastom menší drak pomalým krokom prišiel do mýtini, kde sa posadí vedľa Saphy a svoje krídlo dá na ňu, aby jej nesnežilo na kožúšik. Pritom mŕtvolným pohľadom pozrie na Diega s Evelin. "Ich súboj sa blíži ku koncu.." prehovorí k obidvom.

Ulevilo se mu, že vidí, že je Allweeně lépe. "To už ti neporadím. Buď se o tebe postará bratr, nebo využiješ k lovu mou energii, ale přesto měj na paměti to, že by ses pár dní neměla ještě moc přemáhat." Znovu ji upozornil a otočil se na Alfu a trošku zaraženě se na Alfu usmál, když slyšel její pobavení v hlase. "Vaše území, vaše pravidla." Řekl na svou obhajobu a zasmál se, už uvolněněji. Když se na něj jeho partnerka Eveline nalepila, zvědavě se na ní kouknul. Po jejích slovech přikývnul. "Máš pravdu. Otec je schopný vlk a má Fevrise." Zašeptal jenom k ní. Jenže o kom se mluvívá, nedaleko bývá. Fevris přistál kousek od nich. Až teprve si všimnul mamky. "Mami? Kdy jsi tu přišla?" Zeptal se bílé vlčice, překvapeně. Potom když Fevris promluvil, přikývl. "Doufám, že se otec moc nezapotil." Pověděl lehce pobaveně, netušíc co všechno svým soubojem vyvedli. Poté se podíval znovu na Alfu Fénixe. "Doufám, že naše příští setkání proběhne za lepších událostí." Přikývl uctivě a otočil se na mamku. "Tak já se tedy vrátím do Ishimury. Hadám, že ty tu na taťku počkáš." Pověděl k ní a usmál se. Konečně se zpět otočil na Eveline. Vlčici jeho srdce. "Tak jdeme." Usmál se a vydal se k hranicím. Potom se ještě zarazil a otočil. "Prosím řekněte Destiny, že Alsafi se vydala k hranicím Ishimury, že jakmile ji potkám pošlu ji zpátky." Houkl ještě a rychlejším krokem to mířil do Ishimury.

Aralský les
Najednou promluvil Kayův patron u další vlčice, začínala jsem se ztrácet v tom, kdo je vlastně kdo. Otočila jsem se na Diega, vlka, který byl mému srdci nejblíže a čekala na jeho rozhodnutí. Úsměv jsem mu opětovala a společně s ním se vydala k hranicím, jakmile řekl 'jdeme'. "Asi bych se měla začít více socializovat, už si ani nepamatuju, kdo je kdo.", zavrtěla jsem hlavou zatímco jsem kráčela po boku mého partnera. "A také už bychom měli oznámit mým rodičům, že jsme..." propletla jsem svůj ocas s jedním z jeho dvou ocasů, "partneři." vydechla jsem, potom jsem ale nasadila vážnější výraz. "Tedy potom, co je informujeme o uklidnění malého vlčátka." ušklíbla jsem se a pohodila hlavou.

Aralský les
Kličkoval mezi stromy a snažil se pomocí své schopnosti nechat následovat listy, kolem kterých jsem probíhal. Když jsem však uslyšel hlas, zabrzdil jsem. ,,Haló? Je tam někdo?" Poškrábal jsem se packou na čumáčku a zamrkal jsem. ] Co to bylo předtím za hlasy? Nehašteří mi v hlavě? Nesnědl jsem jen nějaké bobulky? Popošel jsem o kus dál ale nikoho jsem stále neviděl. ] Tak já nevím. Asi mi v té hlavě doopravdy hašteří.. Ale což. Hmm.. Je to tu celkem prázdné.. Nikoho tu nevidím.. Nom, doufám že sem někdo přijde. Sám tu být rozhodně nechci..

Aralský les
věnovala jsem krátký pohled Fevrisovi. "Takže zase bojují?" byla bych radši, kdyby tomu tak nebylo. Boje byly zbytečné, téměř všechno mezi vlky se dalo vyřešit jen tím, že si ti dva všechno podrobně vysvětlili. Povzdechla jsem si. "No, snad to dobře dopadne." Poznamenala jsem spíš tak do vzduchu, než že bych to řekla někomu konkrétnímu. Pak jsem se otočila na Diega. "Přiletěla jsem společně s Kayem. A ano, počkám tu, klidně běž." Docela mě překvapovalo, že si mě Diego předtím nevšimnul, ale pravda byla taková, že jsem byla obvykle docela nenápadná. Obzvlášť se svou barvou srsti, když byl všude okolo sníh. Usmála jsem se ještě na tu černou vlčici, pokud mě pamět neklamala, byla jedna z těch, které byly spolu se mnou povýšené na delty, dcera Tenebris.

/Tábor -> Aralský les/
Přimhouřil jsem oči. Něco se mi tu zdálo nové. Byl to pach. Lehce severský, ale nový. Možná povědomý, ikdyž šel cítit slabě, velmi slabě. Byl jsem zvědavý, což jsem však vždy odmítal přiznávat. ,,Omluvte mě. Kdyby bylo třeba, stačí zavýt," pousmál jsem se na přítomné vlky a rozklusal se směrem, ze kterého jsem přišel. Dostávaly se ke mě pachy všech vlků, co se zde vzpamatovaly z toho útoku těch pedofilních dementů, blížily se. Ale o to více se blížil i pach toho cizince. Obratně jsem přeskákal několik keřů pokrytých silnou vrstvou měkkého sněhu prašanu, dopadal jsem tlapami také do menších závějí, než jsem začal zpomalovat. Nebýt pachu, toho vlka (Damien) ani nezaregistruji, ve sněhu úžasně splýval. ,,Hm, zdravím. Hledáš někoho?" zeptal jsem se jen tak mimo a zkoumavě jej obešel. V těchto situacích jsem hodlal být obezřetný. Poté jsem si sedl, střihl ušima a pohledem se k němu vrátil.