Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

,,ÁNo jazero je zamrznuté, na tom je tá sranda, budeme sa kĺzať!" zaujúkala som a vrhla som sa do záveja. ,,Ale to bude trvdé, veď cítiš aký je sneh hlboký, to by jazero muselo byť ohrievané zdola aby nezamrzlo. A ľad bude hrubý." povedala som, lebo Arco sa obával, bál sa, že sa pod nami ľad prebolí a my spadneme dolu a navždy sa nad nami zavrie hladina. ,,Dobre, nechajme to na leto. Ak si praješ. Tak čo budeme robiť? Pôjdeme za tvojím bratom, alebo... Čo sa vlastne deje vo svorke?" poviem a posadím sa do snehu.

Pozrela som sa na Arca. ,,Keď je svorka mŕtva mala by povstať pomocou novej krvi." zamrmlala som a švihla chvostom. Arco tvrdil, že svorka je na umretie. ,,Ale naozaj, nerobím si srandu." povedala som svojmu vlkovi a pozrela som sa do snehu. ,,Tak... Tak sa poďme, ja neviem.." poznamenala som a švihla chvostom. Chcela som nejakú akciu, ale vôbec by mi nevadilo, keby navrhol aby sme ostali v brlohu.

,,To je dorbý nápad, chcela som sa spýtať to isté." povedala som mu a švihla chvostom. ,,Ako myslíš teraz?" opýtam sa a pozriem sa na Arca. Zdvihnem labku zo zeme a objaví sa zelená stopa. ,,Jéj aj ja robím farbičky na zemi!" zapištím a chovám sa ako šteňa. Čo ma Arco nejak očaroval? Možno áno možno nie, bude zábava. Ale nebudeme to robiť tu vonku, pôjdeme pekne dnuká a tam možno. hlavou mi bežali myšlienky rýchlo ako vlak. Iba som im stihla zamávať a už boli za zákrutou.

Pozrela som sa na Arca a švihla chvostom. ,,No dalo by sa povedať, ale toto tú sa objavilo samo iba hop sem a už to tu je. Aj ty to môžeš." švihla som chvostom[size=16] a vybala som sa za ním do jeho brlohu. Arco začal niečo hovoriť. Tak som doskackala k nemu aby som ho dobehla. Švihla som chvostom. ,,Ja nežeriem vlkov. Takže mne to môžeš povdať." povedala som mu a stále som nechávala v snehu zelené, žlté a fialové stopy. Bola to farba jeho očí. Aspoň niečo máme spoločné. Napadlo ma a brodila som sa snehom po jeho boku.
[/size]

Jak dlouho jsem spal, by mě docela zajímalo. Ovšem dovolím si usoudit, že celkem dlouho. Protože když jsem otevřel oči, viděl jsem jen bílo. To jsem spal tak dlouho, že jsem umřel? vylekal jsem se a bleskově vyskočil na tlapky. Začal jsem se smát jako šílenec, když jsem sk uvědomil, že mě zasypal sníh. Patronka už také vyprskla smíchy a já jsem ze sebe za pochechtávání otřepal zbytky sněhu. Byl zázrak, že jsem ještě neumrzl. Není to zázrak, byla jsem to jen já, ozvala se s chechotem Zuriel. Poslal jsem jí nechápavou myšlenku. Celou dobu jsem tě zakrývala pod křídlem, to je jasné, jinak by ses probudil jako kus rampouchu. A mrtvý, prozradila wyverní samice. Byl jsem jí za to vděčný – a přeci jen, patroni zachraňují životy. Když jsem viděla, že se probouzíš, nemohla jsem si odpustit malý vtípek. Prostě jsem tě zasypala sněhem. Při představě přerostlé okřídlené ještěrky na dvou nohách, která mě zahrabává sněhem, jsem se rozesmál nanovo. Asi jsem během spánku nabral až moc energie, jelikož jsem začal poskakovat a chňapat tlamou po drobných vločkách, co se začaly pozvolna snášet k zemi. Zase jsem byl jako to malé vlče, které se tehdy klouzalo po zamrzlém jezeře a vrazilo do kirigakurské bety. Vesele jsem sebou plácl do sněhu a tlapkou chňapl po další vločce. Ani jsem si nevšiml Zuriel, která se najednou objevila přímo nade mnou a z větve jehličnanu na mě spustila malou sněhovou vánici. Nebo spíš lavinu, jelikož jsem zase zůstal zasypán hroudou sněhu. Drsný mručivý smích patronky mě donutil smát se taky a vyhrabat se ze závěje. Když se tlamou natáhla po další větvi, už jsem byl připravený a drobnou sněhovou bouří jsem jen proběhl za veselého roztažení křídel, která mě pak vynesla vzhůru. Nadšeně jsem chňapl po další vločce, udělal prudkou otáčku a zamířil přímo mezi stromy. Obratně jsem se vyhnul větvím a kmenům, které by mi bez milosti urvaly křídla a jak jsem tlapkami párkrát plácl do několika větví, lavinu teď schytala Zuriel, která se sotva stačila vzpamatovat z toho, že létám tak, jako bych ještě před chvílí nespal jako šípková Růženka. Dosedl jsem vedle ní do sněhu, zrovna když si odfrkla, aby se zbavila sněhu, co se jí dostal do nozder. Pak rozpálila své hrdlo a zbylý sníh proměnila ve vodu. Pak po mně vrhla hravý pohled a vrazila svým mohutným tělem do stromu. A to už bylo teda trochu moc. Ze sněhu, co mě odsoudil k pobytu pod půlmetrovou vrstvou vloček, jsem se vyhrabával pěkně dlouho, naštěstí byla Zuriel tak milosrdná, že mě nenechala udusit se.