Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

Sledovala siluetu neznámého vlka mizející v dáli. Nepochybovala o tom, že jistě bude přínosem do smečky, avšak jeho neomalenost ji zarážela. Zřejmě byl z krajů, kde se slušilo něco jiného. Vyčkala až jej nebude možno na obzoru zahlédnout, načež svůj pohled obrátila zpět k lesu. Vlků zde bylo již jen po skromnu, proto usoudila, že bude rozumné vrátit se do tábora, kde každý může její pomoc vyhledat. Nejdříve, než se vrátí k příjemnému teplu jejího doupěte, musela počkat na onoho bílého vlka, jež zrovna plnil zkoušku. V hloubi duše tiše doufala, že bude rychlý. Lezavá zima si již dávno probila svou cestu do jejího modrého kožíšku. Mrzla. Náhle ji do zad udeřil prudký poryv větru. Snažíc se vydržet nečekný nával zimy, přivřela své unavené oči. Když chladná zimní bytost odletěla, pomalu oči otevřela. Odolnost vůči zimě nikdy nepatřila k jejím silným stránkám. Její pohled opět přelétl horizont. Posteskla si, když jej shledala prázdným. Nejspíš zmrznu. Ouška jí klesla k zátylku a ona se zatřásla. Již nedoufala, že by se snad vlk v blízkých minutách vrátil, avšak náhle uslyšela tlumené úpění sněhu. Mladý vlk kráčel sněhem, držíc v tlamě požadovanou koříst. V duši se zaradovala. ,,Ah, to věřím." obdarovala vlka vřelým úsměvem. ,,Tak tedy, tuto část zkoušky jsi splnil." pronesla upírajíc svůj zrak do jeho červených očí. ,,Avšak zkouška má ještě druhou část." nechtěně se ke konci větu zašklebila. ,,Tvým ukolem je, představit se mi." nevinně se na něj zazubila, doufajíc, že nevezme její umýsl jako podlost. Chtěla pouze taktně naznačit jeho nedostatek a dostat z něj jeho jméno.

BODKA
Brloh
Pozrela som sa na Arca a švihla som chvostom. Milujem ho, uzivala som si kazdu chvilu s nim. Oblizla som mu krk.

,,myslis ze sme pripravený... na mládatka? opýtam sa Arca a svihem chvostom. Milovat ho, to je ten najleepší dar na vianoce. Ja aj Arco sme boli rodina, ale čokeby sme mali mládatká? Ja som tých drobcekov chcela a zrejme by ich chcel aj on?

/Doupě/
Nepřestával jsem Bodku laskat. Šel jsem pěkně zvrchu, možná o něco níž, poté ještě níž. Konečně jsem se do toho začínal dostávat, možná se přecejen mé hormony neopozdili s dospěláckou povahou a zodpovědností. Bylo to krásné, najendou jsem se cítil docela zvláštně. ,,Já? Myslím, že vždycky, pokud budou tvoje..." špitl jsem do ouška mé nejmilovanější psici. Toto byla snad jediná věc z celého mého života, kterou jsem si byl jist, spolu s Bodkou. Cítil jsem, že s ní dokážu naprosto vše, zatímco bez ní vůbec nic. Lehce jsem se o ní opřel ve snaze ji povalit.

VTP
"Pro některé vlky je najít si smečku jeden z důležitých životních kroků. ty mezi ně asi nebudeš patřit, že?" Bylo to víc konstatování než otázka, protože na to právě odpověděla. Znovu jsem pohledem krátce zkontroloval oblohu, tenhle rozhovor už trval déle, než jsem si původně myslel. "Asi se už budu muset rozloučit, pokud mě omluvíš." Pokračoval jsem. "Neměl jsem v plánu opustit tábor na tak dlouho. Snad se ale ještě někdy potkáme."

Hranice s Ishimurou-Tábor
Destiny sa nakoniec mierne vyčerpaná-ešte sa úplne nespamätala- dostala na hranice svoriek. Bez akéhokoľvek uvažovania prešla na územie svojej svorky. Potichu si na chvíľu sadla aby mohla lapiť dych. Nikdy nebola veľmi dobrá vo výdrži či behu, no po istej dobe tréningu by to predsa len snáď malo byť lepšie- no nie, nebolo. Vážne som nemehlo. Nech sa tam stalo čokoľvek, bola to moja vina. Neviem sa postarať o vlastné vĺčatá. Ale aj tak... Alsafi ma má rada, dúfam, aj Artemia a Joy. No čo by si pomysleli ostatní keby ma videli teraz? Asi niečo typu- fajn, dostala si sa na nové úžasné stvorenie, si Deltou. Ovládaš mágiu. No čo zvyky? Čo my? Zbabelo si ušla. Opustil ťa partner, pretože bol zbabelec. No o čo si ty lepšia? Čo si dokázala? Ochránila som vlastné mláďatá pred únosom? Nie. Sama som dostala záchvat strachu. Zabila si gryfa lebo na teba zaútočil, nosíš jeho perie, no a? Zabila si vlastného ochrancu, za to by ťa kedysi zabili. Stala si sa pre pár rýb Deltou. Nič úžasné. Trochu si ochránila sestru, to by spravil každý. Ušla si ako zbabelec, bez pomsty. Čiastočne si ovládla vodnú mágiu, to je tradícia. Priznaj si to, Destiny Aqua. Si zbabelá, viedla v mysli hádku so sebou samotnou. Už dlho sa jej to nestalo. No bolo jej mierne ľúto, že to nemohlo zmiznúť. A tak pár chvíľ iba sedela a hľadela na biely sneh, zamyslená. Vzchop sa! Voda sa nevzdáva. Je tu vždy. Aj keď ju vysuší slnko, znova bude raz pršať. Aj keď potom v zime zmrzne, na jar sa roztopí. Nevzdávaj sa. Si možno zbabelá, ale ešte máš v sebe silu vody. Ešte máš šancu, pomyslela si takmer bojovne. Vstala a o trochu rýchlejším klusom sa pobrala do Tábora svojej svorky.

Zastavil jsem se. ''Proč bych je vlastně měl hledat?'' Zeptal jsem se sám sebe a otočil to bez váhání zpět domů do Fénixe. Švihl ocasem. 'Pomoc.' Ozvalo se nedaleko a tak jsem se zastavil a zmateně se rozhlédl. Vydal jsem se za tím zvukem a to co nejrychleji jak jsem dokázal. Když jsem k tomu doběhl, viděl jsem, že to byla nádherně bílá liška. ''Jak potřebuješ pomoci?'' Zeptal jsem se zmateně. 'Ocas se mi tu sekl nevidíš?' Pověděla. Byl jsem překvapený, že ji vlastně rozumím. ''Jo jasně.'' Odpověděl jsem a obešel jsem ji, přičemž jsem nadzvedl lehce kámen a ona se osvobodila. 'Děkuji ti mladý vlku.' Kývla hlavou. Já ji kývnutí oplatil a zamířil jsem zpět do Fénixe. Liška stále šla za mnou a celkem dlouho a proto jsem se zase otočil. ''Potřebuješ ještě něco?'' Zeptal jsem se ji a ona zavrtěla hlavou. 'To sice ne, ale líbíš se mi. Můžu s tebou zůstat?' Zeptala se na rovinu. Líbila se mi jak, byla upřímná. ''A máš nějaké jméno?'' Naklonil jsem hlavu na stranu. Přikývla hlavou. 'Wayree.' Odpověděla. ''Já jsem Akio.'' Představil jsem se a následně jsem kývl ať mě následuje.


Když jsem společně s Wayree prošel hranice, zpět na území Fénixe, zamířil jsem rovnou do matčiného doupěte. Šel jsem pomalu. Neměl jsem kam spěchat. 'Neublíží mi ostatní vlci?' Pípla nesměle. ''Ne. Neublíží. Spíše doufám, že ty neublížíš mamčiným ptáčkům.'' Pověděl jsem zamyšleně. Sám občas jsem měl chuť po jednom z nich skočit, ale moc dobře vím, že nesmím. 'Já si radši najdu vždy nějakou mršinu, než abych si to chytala.' Odfrkla si a to už jsem dorazily do lesa. Tím jsme prošli mlčky a následně vlezly do Magicae. ''Vítej v Magicae. V doupěti mé matky.'' Usmál jsem se na ni a lehl si. Wayree si lehla vedle mě a tak jsme usnuli.

Jack Ian Snart 
VTP
,,Doufám, že tě nevidím na posled. Moc mě těšilo.  A nezapomeň si užít den" Povím, byla zábava potkat Catorce. Škoda, že už musí jít. Pokývnu na rozloučenou a rozběhnu se dál do planin. Byla jsem spokojená. Měla jsem hezké časy.  Za chvíli bych měla padat z tohohle území.  Ale nejdřív si trochu odpočinu. Zastavila jsem,  zbalila jsem se do klubíčka a usla.

/Doupě/
Jakmile Bodka souhlasila, ještě chviličku jsem ji z lásky laskal, bylo to nádherné, cítil jsem, jakoby mě něco konečně proměňovalo z vlčete na dospělého, avšak věděl jsem, že je to jen pocit a že když Bodka zůstávala nadále štěnětem, proč bych nemohl já? A ovlivní to tu naši výchovu? Tyto otázky mě zarážely a trochu děsily. Co když bude vadit, že na naše maličké neuvidím? pomyslel jsem si lehce rozpačitě, ale sebevíc jsem se snažil uvolnit se. Ano, šlo to, protože z Bodky jsem taky cítil touhu po uvolnění. Byl jsem v klidu a tak to šlo líp. Pokračoval jsem v laskání pomalu níž a dál, až k samotné její CENZURA, kde jsem si čeníškem a jazýčkem vyhrál nejvíce. Jakmile se mi nastavila podplazil jsem se pod ní, jelikož jsem nevědl jak na to vrchem, vzhledem k svým třem tlapám, z toho jedné přední. Nemotnorně jsem sebou plácl o zem a dále pokračoval v čištění její CENZURA, než jsem se posunul trošičku dál, až jsem svého připraveného CENZURA mohl strčit do CENZURA a poté už to jelo. Jemnými sunoucími pohyby jsem CENZURA sypal maličké kousíčky budoucího života do CENZURA milované vlčice. Zasouval jsem CENZURA pomalu hloub a hloub, aby to Bodku příliš nebolelo. Věděl jsem, že jsme oba nezkušení, takže bylo normální, že to zezačátku šlo těžko. Celá tato činost s CENZURA trvala něco málo přes dvacet minut. Když mi došly síly, naposledy jsem CENZURA vytáhl ven a svalil se ve svém doupěti-úkrytu vedle ležící Bodky. Byl jsem docela vyřízený, vlk by neřekl, že je to tak složité a vyčerpávající.

Podíval jsem se na alfu, ale pak mi mozek rozehnali myšlenky. To je trošku.. Divný úkol..? Ale což, snad to nějak zvládnu. Jak těžké to může být? Posadil jsem se a začal jsem. ,,Takže,
já jsem Damien a jsem vlk polární. Tenhle měsíc jsem díky mému původu ve výhodě a jsem za to rád. Mám již od mala jednu vadu. - Jedno oko červené, druhé modré. Když začnu útočit až trochu víc, tak se mi stane jedna nehoda. Mé modré oko zčervená a já začnu být nekontrolovatelně agresivní a nemůžu ovládat své tělo. Což je větší problém.. Jediné, na koho nemůžu útočit jsou mě blízké osoby. Rodina, přátelé či vlci co mám citově rád." Pověděl jsem a zesmutnil jsem. Nabral jsem sníh do pusy, čímž jsem ho hned roztál. Když pak vodu spolknu trošku se otřepu a zastřihal jsem ušima.

VTP ---> Tábor
Její slova vyvolala na mé tváři drobný úsměv. Zvláštní rozloučení. "Mne také, kdo ví, jaké jsou stezky osudu. Nezapomenu." S těmi slovy jsem se otočil a rozběhl se zpět do tábora. Jack byla zvláštní vlčice, rozhovor s ní byl docela osvěžující. Doufal jsem, že bude mít na svých cestách štěstí a třeba se jednou opět potkáme. kdo ví, možná že se přecejen přidá do smečky. Do tábora jsem doběhl během chvilky a vydal jsem se zjistit, jestli není potřeba něco udělat nebo s něčím pomoct. Možná budu mít štěstí a narazím na alfu. Rád bych byl zase jednou na něco užitečný.

Les pěti statečných

"Ahoj Orfeone." řeknu a usměju se. Jsem ráda, že je tu se mnou. "Co budeme dělat?" Zeptám se ho. Přesto, že mám hlad neplánuju lovit sama, když je tady můj partner, ale něco společně. Potom udělám krok od něj a využiju závěje, rychle vyskočím a "hodím" po něm trochu sněhu. Začnu se smát a doufám, že jsem ho aspoň trochu zasáhla.

/Les Pěti Statečných/
Byl jsem docela unavený, ale odmítal jsem to přiznat, hlavně kvůli tomu, že jsem se chtěl zocelovat, abych v budoucnu vydržel více, ale taky kvůli ní - aby nepodnikala cokoli sama. Byla pravda, že jsem měl i docela hlad a něco mi říkalo, že ona taky. A jak jsem byl tak zamyšlený, schytal jsem trefu do boku od sněhu. Zatvářil jsem se lehce poníženě, ale to pouze na chvilku, než ten výraz vystřídal výraz klidný. ,,Zimu mám rád, ale už ať je jaro..." pronesl jsem a drze se na ni uculil. ,,Mám docela hlad... ale v zimě se loví špatně," pravil jsem, přičemž jsem se snažil skrýt veškerou únavu.

Les pěti statečných

Přestanu hrabat zadníma tlapama, a odpovím: "To je pravda, ale hlad je i v zimě." Řeknu. Co se týče jara a zimy neodpovím hned. Zimu mám ráda, pokud není bláto, to je potom otravný. Ale potom to řeknu nahlas a přidám: "Je to hezké, když je hodně sněhu, ale jaro je takové živé, zima ne." Švihnu ocasem a zeptám se: "Zkusíme tedy něco ulovit? Nebo jdeme jenom obejít území?"

/Les Pěti Statečných/
,,Živé, vše se probouzí... včetně nových životů..." špitnu tiše a nadechnu se čerstvého vzduchu. Je pravda, že bych docela chtěl zadělat na potomcích, ale počkám, až bude připravena ona. pomyslel jsem si. ,,Tak se můžeme jít projít a možná cestou něco ulovíme," navrhl jsem jedoduše a protáhl se, napřímil hruď a otočil se směrem hloub do lesa. Byl jsem připraven vyjít, ale čekal jsem na svou patrnerku. Přecejen, dámy mají přednost a já toto hodlal rozhodně dodržovat.

Les pěti statečných

"To můžeme, konečně jaro, tak třeba už bude konečně hezčí počasí" řeknu a podívám se po okolí. Sníh pomalu taje a otepluje se. A třeba narazíme i na nějaká vlčata. Napadne mne. "Nevadilo by ti se vydat na východ?" zeptám se ho a doufám, že ne. Většinu času jsem strávila poblíž tábora a Aralského lesa, ostatní území nemám moc prohlídnuté. Třeba potkáme cestou nějaká vlčátka... Napadne mne a čekám, zda vyrazíme na východ, nebo nakonec jinam.

'Vstávej Akio.' Probouzela mě Wayree. Líně jsem otevřel oči a několikrát mrknul, přičemž jsem se protáhl. ''Vždyť už jsem vzhůru.'' Pověděl jsem svojí bílé liščí společnici. V Magicae stále nebylo ani vidu ani slechu po sestrách, ani matce. Nad tím jsem tudíž jenom protočil očima. 'Půjdeme někam?' Zeptala se zvědavě a zavrtěla ocáskem. ''Já půjdu do jiné smečky se podívat. Ty prosím prohledej území mojí smečky a najdi je.'' Požádal jsem ji. Zatvářila se sice uraženě, ale nakonec přikývla a vydala se z doupěte pryč. Já také, ale zamířil jsem k hranicím. Jak dlouho jsem šel, jsem netušil, ale nakonec jsem došel na území, jenž bylo lehce zamlženo. Švihl jsem ocasem a mířil jsem dál územím.

Pomalým a líným krokem jsem si to mířila do středu nejvíce pachů. Bála jsem se, že se tam vlci na mě vrhnout, ale Akiova maminka ze mě mohla ucítit přece jen jeho pach, takže může poznat, že patřím k němu. Do mého čumáčku se mi dostala spousta pachů, ale já se zaměřila jen na jeden. Flekatá polovlčice mi byla okamžitě jasná. Byla to jeho mamka. Měli stejný pach. Proto jsem si to zamířila rovnou k ní.

Tábor
Chvíľu bola zahĺbená do vlastných myšlienok, takže si mierne oneskorene uvedomila, že k nej zamierila polárna líška (Wayree). Nepoznala ju, no cítila z nej slabý pach Akia. ,,Ahoj. Poslal ťa Akio? Poznáš ho, však?" prihovorila sa jej, hoci si nebola istá či jej líška rozumie a či ona bude rozumieť jej. Rozumela rečí vtákov, no nikdy sa nepokúšala komunikovať s líškou. Asi ju poslal Akio, keďže páchne ako on. Stalo sa mu niečo? Je v nebezpečí alebo iba potrebuje niečo odkázať? uvažovala a na chvíľu sa jej zmocnili trochu slabšie obavy o syna. Keby to však bolo vážne, tá líška by sa asi tvárila ustarostene. Vlastne, vedia sa líšky tváriť ustarostene?