Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

Kývl ke Codymu hak se představil. "Já jsem Akio." Představil se taktéž a pak jen chvíli sledoval jak se snaží najít pachy. Když tak možná ho dokáží cestou i dohnat. "Každý něco umí." Zazubil se a nadšeně znovu zavrtěl ocasem. "Cvičný souboj z ní dobře." Udělal pár kroků a otočil se k němu znovu čelem. "Nic za účelem zranění." Dodal a připravil se do obranné pozice a dával mu možnost začít. "Postupně dojdeme do Tábora a tam cvičný souboj skončí, co říkáš?" Navrh ještě vyzývavě.

"Ovšem nic za účelem zranění!" Usmál jsem se a přivřel oči. "Takže souboj za cesty, to zní zajímavě!" Couvnul jsem si a přikrčil se, porozhlédl jsem se po okolí a pak jsem udělal jeden kro vpřed. U tlapy se mi udělala malá kytička, uh moje neschopná magie. Kytičku jsem jako kdyby rozehnal tlapou do vzduchu a rozeběhl jsem se naproti Aikovi jako kdyby jsem na něj chtěl zaútočit zepředu , pak jsem ale rychle zahnul a a podkosil mu obě tlapy na pravé straně pak jsem rychle zaprzdil za ním a abych jeho pád podpořil rátáhl jsem ho za ocas. Wuh, doufám že jsem, mu deudělal nic s ocasem to by mně naštvalo. Pomyslel jsem si a pak jsem se radši udýchaně zeptal. "Nekousl jsem tě moc?" Přičemž jsem se usmál.

Hranice --) Cesta k táboru
Zodvihol som hlavu, usmial som sa na Aiko, a znovu som priložil čumák k zemi. Pach som si zapamätal, a pomaly som kráčal za ním. Keďže som si nevšímal čo je predomnou,a čo je za mnou, nevšímal som si ani, kde sú stromy. Mal som šťastie, že som do žiadneho nevrazil. Keď som si všimol, že je predomnou celkom rovina, rozutekal som sa za pachom.

Blížil se a najednou se rozběhl. První krok celkem očekával proto se podkopnutí vyhnul. Však zakousnutí do ocasu nečekal. Když ho pustil stáhnul ho. "Ne v pohodě." Zasmál se. Teď byla řada na něm. Oči mu stoupajicím adrenalinem zčervenali, však oheň nikde. Kroužil kolem Traura. Občas udělal o krok výpad, však nezaútočil. Čekal na vhodný okamžik. Místo asi pátého výpadu vyskočil na jeho záda a kousl do lopatky. Jen tak lehce, že jeho zuby musel sotva na kůži pocítit. Když ho pustil a pár skoky odhopkal a byl připraven na další přátelský útok.

Cesta k táboru
Ako som tak utekal, začul som zvuky. Vypadalo to tak, že sa tu niekde odohráva súboj. Otočil som hlavu, a vtedy som si všimol Aika, ako súperí s iným vlkom. Keď som začul Aikov vysmiaty hlas, vedel som že ide o "priateľský" súboj. Usmial som sa. Znovu som sa otočil, a dúfal som, že si ma vlci nevšimnú. Aj keby si ma všimli, bolo im to teraz jedno. Pri premýšľaní som pach na chvíľu stratil, no zase som ho objavil. Bežal som rovno za nosom.

Dawano se po chvíli přestal bát letu. Dokonce si to začal užívat. Líbilo se mu dívat se na svět z výšky. Jen ty mračna stahující se na obzoru mu trochu vadily. Cítil, že to nejsou jen nepatrné obláčky co se hned přeženou. Věštily bouřku. A ano. Dawano měl pravdu. Za chvíli se spustil slejvák, až museli dokonce na chvíli zastavit a počkat, až bouřka ustane. Hned jak se počasí uklidnilo, pokračovali v cestě a pak v pořádku dorazili až do tábora. "Vyřiďte zřizovateli vaší aerolinky, že děkujeme za VIP letenky, které nám zdarma poskytl." Odpověděl, taktéž žertem, Garovi. KDYŽ je patron opustil, otočil se Dawano na Grafity. "Dobrá, tak půjdeme domů, jak si přejete, má paní." Zavtipkoval a žertem se jí uklonil. Pak vyrazil na cestu ke skalám, kde se nacházelo jejich doupě.

Stále jsem cupitala za svými adoptivními rodiči, liška ví kam. Bodka byla už pěkně kulatá a já se zřejmě mohla těšit na vlčí sourozence. Spokojeně jsem mávala všemi devíti ocásky. "Tati?" Houkla jsem k Arcovi. "Co budeme dělat teď?" Zeptala jsem se zvědavě a postávala uvnitř vchodu.

/Colora/
Doběhl jsem do doupěte jako poslední a ještě z dálky pomocí myšlenek dovolil Ahrie vstup do našeho úkrytu. S úsměvem jsem se dobelhal po třech tlapách až k nim. ,,Já nevím, Ahri..." špitl jsem docela bezradně takovým tím zoufalým vlčecím hlasem, přestože jsem věděl, že toto není až tak důležité či katastrofické, že se neumíme zabavit. Já to neuměl nikdy. ,,Bodko?" díval jsem se stále před sebe. ,,Jsi ještě schopná aportovat? Můžeme to naučit tady prcka, určitě to nezná," napadlo mě, tak jsem to ihned navrhl. Stál jsem uprostřed doupěte a hleděl před sebe. Nevěděl jsem, kam se na vlčice mám otáčet.

/Fénixovy Minihory -> Směr Dýňový les/
Ryuusaki stále neodpovídala, možná byla zabrána až příliš do svých myšlenek, což jsem naprosto chápal. Přece by se postu nevzdávala pro nic za nic... napadlo mě a tiše jsem spolu s partnerkou, pokračoval v cestě za ní. Mlčel jsem a jediné, na co jsem se zmohl, bylo prohlížet si krajinu. Cítil jsem divný vzduch a brzo jej začaly ředit dešťové kapky. Lehce jsem sklopil hlavu, ať mi neprší do očí a uší a rozhodl se tak i tento deštík přetrpět, aniž bych se před ním schoval, či na něj nadával.

/Colora/
Pozrela som sa na Arca a potom na Ahiru. Naučiť? Aportovať? švihla som chvostom. Budem opatrná, zvládnem to. pomyslela som si.,,Áno som, bude zábava. Zvládnem to." povedala som môjmu partnerovi a pozrela som sa naňho s dychtivým očakávaním. Bruško sa mi už guľatilo, ale ešte mi problémy aké také nerobilo a keď si dám pozor a nebudem utekať. ,,Ale utekať môže Ahi." povedala som so spokojným úsmevom. Budem opatrná. opakovala som si ako zaklínadlo. Nechcela som aby sa udiala nejaká galiba, to teda nie, chcela som len ukázať ako sa to robí a potom môže Ahi Arco hádzať dokým bude len chcieť. Švihla som chvostom. ,,Som pripravená." povedala som.

Usmál jsem se na vlka zpátky a když na mne udělal pár výskoků a nic nedělal už jsem se připravoval zaútočit když na mě vlk skočil. Kousl mi do lopatek, ale bylo to sotva cítit. Když odskočil a čekal na můj útok, uvědomil jsem si že to nebude jako ty tupouni co znal a on bude trochu schopný jeho pohyby předpovídat. Chvíli stál na místě otočeny zády k vlkovy, zvažoval co udělá, vždy bojoval jen s psy co byli jako on, nebo menší, zatímco vlk byl o něco větší než on. Sílu tudy použít nemohl, jelikož to také nebyla jeho nejsilnější stránka. "Musím použít svojí rychlost a brilantní mysl" Pomyslel si. Sklopil uši sklonil hlavu. nenápadně si sundal šátek. Na moment tam jen nečině stál a pak se proti vlkovi rozběhl  s šátkem v puse. Prve proti němu zase běžel čelem a pak zase uhnul na stranu a doufal že že vlk zase uhne packami. Pak se pod něj ale rychle vplazil  za nohy mu hodil šátek a pak se rychle zvedl. Doufal že to, že pravděpodobně zvedne packu nebo dvě a že ho posune dozadu ho donutí uklouznout po šátku který nastrčil na kamenitou zem pod nimi. I když nadzvednutí vlka mu dalo práci, aspoň trochu to zvládnul.

Očekával další útok, však tentokrát byl přechytračen. Učekával stejný útok i když ze šátkem v jeho tlamě mu to bylo podezřelé, však ignorovat to, byla Akiova chyba. Nabil si čumák. Když se postavil a otřepal usmál se. "Jsi dobrý." Uznal. A tohle Akio neříká všem a nějak často. Vlastně Traure, byl první. "Už tam budeme, tak už přestaneme, hm?" Navrhl a švihl ocasem.

Směr Tábor

Traure se usmál a zvedl hlavu. Ještě s šátkem v puse zamumlal: "Dík! Snažím se." Pak šátek položil na zem a posadil se na studenou zem. Zase zvedl packu a utáhl si obvaz co se mu při boji uvolnil. " Tak jo skončit bysme mohli! A prosím mohl by jsi my pomoct uvázat šátek? Samotnému mi to moc nejde. Přisunul šátek k Akiovy a doufal že dostane pozitivní odpověď. Vlk se mu líbil, byl to první pes, tedy vlk, který se mu aspoň trochu vyrovnal. Když bojoval s psi co znal, nemusel myslet, nejjednodušší lest a pes byl dole, byli to tupouni co si nic jiného než dostat na čumák nezasloužili.

V matkinom lone - Bodka
Najprv len skrčenie ňufačikom, ktoré nasledovalo veľkú radosť z pohybu. Nevidel som nič, len tmu, no však cítil som tlkot nejakej vecičky. Bolo to mamine srdiečko, no to som však ešte nevedel. Cítil som príjemne teplo, prečo ale nič nevidím? Oči som zatiaľ otvoriť nevedel. Unervačene som kopol zadnými labkami. Kopanec tlmilo niečo mäkké a príjemné. Páčilo sa mi to, kopol som ešte raz, dva krát, až kým ma to neunavilo a opäť sa nedostával do ríše snov. Netrvalo to dlho, možno len pár sekúnd a opäť som zaspal.

Hranice - Směr tábor
Sotva překročil ony hranice smeček, aniž by si uvědomoval, že proběhl kolem pachové značky, která hranice označovala, sklonil hlavu k zemi doufajíc, že se mu podaří zachytit něčí. Dobrá, někomu tohle bude možná připadat jako podivná náhoda, ale jeho čichové buňky opravdu rozpoznaly pach minimálně dvou vlků, možná psů. Eito chvíli váhal, zda se vydat za nimi, nakonec však usoudil, že by možná nebylo na škodu si opět s někým pohrát. Zároveň ho však sžíral strach, nikdy nevěděl, co od cizinců očekávat, samozřejmě. K tomu si celkově mezi cizími bytostmi připadal nesvůj, ale on se tu do této chvíle nesetkal s nikým, s kým by se spřátelil či alespoň trošičku jinak sblížil, tudíž sebral odvahu a klusem se s čumákem natisknutým u suché trávy rozklusal po pachové stopě, jenž tu neznámí zanechali. Každých pár sekund zároveň bystřil očima do tmy, zda nezahlédne alespoň jejich siluety. A ha! Opravdu, po téměř půl hodině nepřetržitého klusu v dáli matně rozpoznal dvě siluety.

Sledoval jak si utahuje obvaz, či co. Akio si vlastně po vzoru upravil návlek na zadní tlapě, který trochu sjel, když mu zadní tlapu, svým šátkem vzal. "Jasně." Kývl na jeho žádost a do tlamy vzal jeho šátek. Mezitím co se mu to snažil nějak uvázat se uklidnil a oči přestali být rudé. Najednou ucítil další pach. Otočil se a spatřil blížící se siluetu. "Další nováček na území." Pověděl celkem spokojeně.

"Oh, Děkuju." Poděkoval jsem mu za uvázání šátku. Otočil jsem se a koukal do tmy kde jsem viděl vlka, možná psa. Pak jsem se na něj podívál naprosto neutrálním pohledem a pak se zlomyslně usmál, tak aby mně neviděl Akio. Nepotřeboval jsem aby se mi sem pletl jinej pes nebo vlk. Zvedl hlavu a pak se podíval do strany. "Je tu rušno?" Zeptal jsem se Akia Zatím co jsem se koukal do prázdné tmy. " Jak daleko jsme vlastně od tábora?" Ještě jsem dodal.
////Sorry že se my mněněj rody v kterejch to píšu.

//Myslíš osoby? :'DD 
Stále blíže k táboru
Fakt je to dobrej nápad? tázal se sám sebe s nejistotou v duchu. Ne, neni. Hm. Jenže takhle můj život vážně dál nepůjde. Zatnul zuby a zpomalil tempo, již ho začínaly pobolívat nohy, ušel opravdu pořádný kus cesty. Přestože ale snížil svou rychlost, stále dokázal sám odhadnout, že dvojici dožene. Čím blíž jí byl, tím jasnější mu bylo, že minimálně jeden z cizinců není vlk, nýbrž pes. Huh, takže nejsem jedinej? proběhlo mu hned hlavou, jakmile si to uvědomil. Stále se ho zmocňoval neustále se zvyšující strach z toho, že by ho mohli neznámí napadnout. Pokoušel se o tom nepřemítat, ale nedařilo se. Už byl skoro u nich, tak přešel do velice pomalé chůze a přikrčil se. Mlčel a vyčkával, nechtěl nic dělat, dokud nezjistí, jak by měl k cizincům přistupovat.

Stále vyčkával až se silueta vynoří. "Jsme hned vedle Tábora." Odpověděl Treuremu. Mezitím se blížící tulák zpomaloval, jako by se bál. "Právě, že ne. Naše smečka je ze všech nejmenší." Odpověděl mu i po druhé a už i spatřil.. Psa. Další pes. "Snad se nás nebojíš." Houkl na toho druhého. Celkem milým hlasem. Dnes byl Akio až neuvěřitelně přátelský. Tohohle by se takový Mandarino nedočkal. Kde mu je vlastně konec?

U Tábora

¨
Nadzvedl jsem obočí když jsem zjistil že tahle smečka je nejmenší. Potkal jsem tu dost vlků jen za dnešek. Když začal na Psa? Další pes? No.. to je jedno. Když začal mluvit tedy na psa jen jsem se pro sebe uchechtl a podíval se na absurdně vypadajícího psa. Tentokrát jsem se očima zamračil ale na tlamě mi zůstal úsměv pak jsem se jen chvíli bez hnutí kouknul na psa a řekl Akiovy: "Akio? Mohli bysme se hnout, když jsme tak blízko tábora. A ehm..." Zasekl se a pak se podíval na psa který nebyl asi o nic menší nebo větší než já. "A, jak se vůbec jmenuješ?" zeptal jsem se ho a pak se zase podíval do tmy.