Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

Aralský les
,,Aha.." odpoviem mame, no mierne sklamane. Prečo moja mágia nie je prejavená?! Ja chcem tiež mágiu! mierne sa zamračím, no viac môj hnev nedávam najavo Ovládaj sa! Keď sa budeš ovládať, tak budeš mať aj mágiu. nadýchnem sa a nahodím neutrálny výraz. ,,A keď sa moja mágia ešte neprejavila, tak to znamená, že bude silná?" uvažujem nahlas a opýtam sa mamy. Určite áno. odpoviem si v mysli sama, no stále čakám na maminu odpoveď, potrebujem sa uistiť. ,,A lietať sa kedy naučím? Keď som bola v lese s Akiom, tak som sa pár sekúnd už udržala vo vzduchu." spýtam sa a zároveň oznámim mame môj úspech. Alebo možno preto moja mágia nie je ešte prejavená. Lebo ja budem vedieť lietať a budem mať aj mágiu. uvažujem.

Aralský les
,,Zaslúžila si si," povedala smerom k Alsafi a mierne sa pousmiala. Potom však svoju pozornosť preniesla na Electru. ,,Niekedy sa silné mágie prejavia skôr, niekedy neskôr. Ide skôr o samotnú mágiu ako o to, či je silná alebo slabá. Niektoré veľmi silné mágie sa objavia až v dospelosti, niektoré v puberte, niektoré pár dní po narodení. Záleží na vlkovi samotnom a na mágii samotnej," povedala jej. ,,S lietaním ti veľmi nepomôžem, hoci môj brat-váš strýko- Lucas mal krídla, nikdy sa so mnou nedelil o takýchto veciach. Musíš na to zrejme prísť sama. Ale viem, že krídla trochu rastú, takže ich asi tiež musíš trénovať aby si vedela dobre lietať," dodala ešte. ,,Takže nikto nemá záujem o ponúknutie mysle? To je škoda..."

Aralský les
,,A dá sa mája nejako vyvolať, či privolať?" opýtam sa mamy ďalšiu otázku Mágia je zaujímavá.. Škoda, že sa u mňa neprejavila najskôr. Potom by som bola aspoň v niečom prvá. vzdychnem si. ,,Asi nie, mami" zasmejem sa, potom vrátim moje myšlienky znova k lietaniu a mágii ,,Skúsim sa to naučiť tak sama. Nejako na to musím prísť, keď už mám tie krídla." uškrniem sa. ,,Takže..teraz mám ja čo trénovať, keď mágiu ešte nemám a lietať ešte neviem? Môžem sa skúšať naučiť lietať?" spýtam sa, lebo všetci niečo trénujú.

Aralský les
,,Pokiaľ viem, tak nie. Mágia je predpoklad, potenciál, nedá sa privolať. Skrátka ho máš alebo nemáš. Je to rovnaké ako inštinkt- prejaví sa, keď to potrebuješ," vysvetlila jej. ,,Môžeš, ak chceš. No potrebujem trénovať, a aktuálne si jediná ktorá nie je ničím zamestnaná. Nie je to ťažké... skúsila by som si iba zisťovať tvoje myšlienky, takže ak nie sú veľmi zlé, nemáš sa čoho obávať. No nemusíš to robiť, môžem trénovať aj s Artemiou, lenže je to iné trénovať so zvieraťom. Zviera má menej zložité myšlienky a pocity, kým pocity a myšlienky vlka sú zložité a dobre vyvinuté, je ťažšie ich zistiť. Len málokedy mávam šancu trénovať na vlkovi," dodala ešte.

Aralský les
,,Takže keď mágiu budem potrebovať, tak sa prejaví?" spýtam sa. Nad maminmi vetami rozmýšlam Dokážem sa ovládnuť. Keď to dokážem, tak sa prejaví len to, že sa ovládam. A to je dôležité. pomyslím si. Nadýchnem sa. ,,Dobre teda. Môžeš na mne trénovať svoju mágiu, len sa upokojím." oznámim jej moje rozhodnutie. ,,A čo mám vlastne ja robiť? Mám na niečo myslieť?" spýtam sa, lebo v tom nemám moc jasno. Potom sa nadýchnem a vyženiem si z hlavy všetky zlé myšlienky, Mandarína, mamine slova, aj Safine a aj moje obavy. Som úplne pokojná, bez všetkých záporných emócií, vlastne momentálne aj bez kladných. Nemyslím ešte na nič.

//Ak by niečo nesedelo- Destiny ovláda mágiu na 3,5 labky- nezapísaných- plus v tréningoch je toto desiaty príspevok= 4,5 labky
Aralský les
,,Dá sa to pochopiť aj tak," povedala jej iba. ,,Je jedno, čo budeš robiť. Myšlienky budeš mať v hlave tak či tak, nie?" mierne sa pouškrnula. Sústredenie preniesla na Electru a pozrela sa jej do očí. Bolo jej jasné, že dostať sa do jej mysle bude ťažšie a rovnako jej bolo jasné, že ani získať ten pomyselný kľúč nebude zložité. Každý ho má- pri niektorých sa stačí len trochu zaprieť, pri iných je potrebné zasiahnuť slabé miesto aby sa rozptýlili. Tak to bolo aj teraz. V Electrinej mysli bol zakódovaný hnev na jej otca a podobnosť s ním. Toto bol kľúč ktorý použila. Nakoniec to nebolo až tak ťažké- Electra bola vĺča ktoré ešte ani len neobjavilo svoju mágiu a ona tú svoju celkom vedela ovládať. Stačilo myslieť na Aletosa, na jeho podobnosť s najmladšou dcérou... a potom už len pocítila, že prenikla do jej mysle. Ešte stále si na to mala problém zvyknúť a vyžadovalo to dosť veľa energie. No v jej mysli bolo skoro prázdno, takže v tej chvíli zrejme nemyslela na nič. No nerobilo jej veľký problém dostať sa do jej skorších myšlienok. Ticho sa nad nimi v duchu pousmiala. Keď už raz prekonala prvú bariéru, pocítila aj zopár pocitov ktoré nedokázala úplne identifikovať- hnev, znechutenie, nenávisť voči Aletosovi. Nechcene sa dostalo aj o trochu ďalej. "Prečo moja mágia nie je prejavená?! Ja chcem tiež mágiu! " znelo v jej vlastnej mysli a pritom nie... "Ovládaj sa! Keď sa budeš ovládať, tak budeš mať aj mágiu" a znova. Bol to nepríjemný pocit, takmer ako keby sa to do nej vrývalo... " A chcem sa naučiť aj lietať. Potom budú všetci pozerať. Budem z nich najlepšia. Mama ma bude brať ako jedinečné vĺča, Alsafi ma bude obdivovať a Akio bude rád so mnou. Budem vedieť lietať a budem mať mágiu, len dúfam, že nejakú silnú... " ona sama nevedela ako ďaleko sa dostala. Bolelo to, cítila to ako fyzickú bolesť. Bola unavená... no vedela, že bude mať problém dostať sa von. Pozbierala zvyšky sústredenia a sústredila sa na Aletosa, ale aj na túžbu lietať a získať mágiu. Zdalo sa však, že to fungovať nebude. Úporne premýšľala čo iného by mohlo pomôcť. Čo takto... ja neviem... súrodenecká láska? K Akiovi? Ja tu nechcem zostať... odvrhnutá v snehu... uvažovala. Našťastie to fungovalo. Našla sa ležiac v snehu, na ľavej labe mala zopár škrabancov. Bola unavená, no dalo sa to vydržať. Trochu lapala po dychu, ale nebolo to až tak zlé, hoci ju bolela hlava. Trápilo ju čo počula v Electrinej mysli a nevedela ako sa má teraz zachovať.

Aralský les
Mama vyzerá zle, unavene a vyčerpane ,,Mami? Si v poriadku?" opýtam sa, predsa len nechcem, aby sa jej niečo stalo, lebo potom by som mala z časti na tom vinu aj ja. Som zvedavá, že čo videla, keď som zachovala pokoj. Čo ak je ešte tu? Hmmm..opýtam sa jej, to buď najlepšie pomyslím si a potom sa na mamu znovu pozriem ,,A ehm...mami? Videla si niečo v mojej mysli? A ešte si tam?" pýtam sa jej. Pre istotu sa snažím ešte kontrolovať a zhlboka dýcham, aby som sa nezačala hnevať, pre istotu, ak by ešte videla do mojej mysle. Príliš zhlboka dýcham a preto sa mi mierne zatočí hlava a neudržala som sa na labách, no hneď som sa postavila a prestala som tak hlboko dýchať, no stále som bola pokojná. Moja myseľ bola znovu prázdna, sústredila som sa na les a stromy.

Trpělivě čekal, než si na něj a jeho matku najde zdejší Alfa čas. Vypadala, že toho má hodně. Její partner spal, jak se Dawano dozvěděl a Bety tu očividně taky neplnily svou povinnost. "Moc se mi tu líbí... ale... nevím, jestli chci zůstat. Rád bych se nejdřív podíval i do ostatních smeček." Odpověděl a malinko se přikrčil. Doufal, že se jeho matka nebude zlobit, že nechce zůstat v Ishimuře. Ačkoliv mu už tolikrát opakovala, že ne, stejně se bál. Ale notak, Dawano! Přestaň. Už jsi dospělý, je to tvůj život a ty si s ním můžeš dělat co chceš! Ozval se mu v mysli hlas a Dawano se hrdě napřímil. Opravdu se musel postavit na vlastní nohy. "Mami?" Řekl. "Jdu se podívat do Kirigakure." Řekl pevně, nečekal na odpověď a vyběhl z tábora. Teď přemýšlel, jestli udělal dobře. Ale nehodlal se tím dále zabývat, prostě se rozběhl směrem na východ, tam, kde předpokládal polohu Kirigakure. Zastavil se až na hranicích, aby si trochu oddechnul.

/Aralský Les/
Sledoval jsem, jak vlčata trénují svou magii, mezitím jsem poslouchal poučky Destiny, která se najednou zdala jaksi vyčerpaná. Lehce jsem se oklepal a zvedl jednu tlapku a ohnul ji v ten moment už mi začala lehce hořet, tentokrát byla barva plamenu zelená. Tlapu jsem po chvilce opět položil, ale rázně - tak, že jsem s ní jakoby dupnul, což zapřičinilo uhasnutí plamenu a dobrou chvilku se od mé tlapy vznášel ještě kouř. Vdechl jsem trochu z něj a brutálně se rozkašlal. Šlo o takový ten ošklivý, dávivý, či dráždivý kašel, ale i ten měl nyní něco do sebe. Nekašlal jsem jen tak, z tlamky se mi při každém zakašlání taky zakouřilo, než jsem kolem sebe začal prskat popel. Můj kašel se po chvilce uklidnil, ale něco mě přesto nutilo otevřit tlamku. Jakmile jsem to udělal, vysršil mi z ní podivný, sytě červený plamen.

TS - SSF/ Fénixův les
Ještě, než jsem odešel, věnoval jsem Talisman pro komunikaci s duchy Feamovi, plus další talisman a rouno na spaní. "Na, tohle se ti bude hodit. Tenhle talisman mi dala jedna milovaná vlčice, prý abych mohl mluvit se svou matkou a otcem, jenže, nejspíš jejich duchové jsou daleko. Nemám ho kumu jinému dát. Proto si ho  ven. A tohle je ochrana, která ti pomůže. A pelech potřebovat nebudu." On mi poděkoval. I když si to zprvu vzít nechtěl, nakonec mé dary přijal a já se rozloučil a odešel jsem. Mířil jsem k území smečky stříbrného fénixe, jejíž členem jsem byl také. Mířil jsem za Keiranem a Caendore. Já netušil, že opustila smečku už před mnoha měsíci.
Dorazil jsem do lesa a zavyl jsem.

LB - Fénixův les
Zaslechl jsem známé vytí. Podle toho jsem poznal, že jsme se museli minout, proto jsem se otočil a prudce se rozběhl nazpátek. Ještě, než jsem začal využívat stíny, ke svému lepšímu pohybu, zavyl jsem, aby mě Sasori slyšel a pak už jsem jen pádil závratnou rychlostí kupředu. Naštěstí jsem nebyl ani tak daleko.
Konečně jsem ho uviděl. Stanul jsem u něj. "Sasori, stalo se něco? zrovna jsem byl na cestě za tebou." Oznámil jsem mu omluvně.

Tábor
S úsměvem jsem hlavu otočila na synka a poslouchala jeho slova. "Samozdřejmě," kývla jsem na něj a povzbudivě do něj strčila čumákem. Chtěla jsem, aby si můj prvorozený syn vybral smečku ve které bude rád. "Ano?" Pousmála jsem se na něj a byla jsem ráda, že byl tak rozhodný. Vyrostl z něj silný vlk a já na něj byla pyšná. "Pokud potkáš tvé prarodiče Crystal nebo Angela, tetu Zhiu nebo strýčka Teliho, tak je ode mne pozdravuj," křikla jsem ještě za ním než vyběhl z tábora. "Mám na Alfu ještě vůbec čekat? Má určitě práce dost a já už jsem stejně všechno zjistila. No, ještě se mohu rozloučit, jak se sluší a patří na dceru Gammy, vnučku a neteře Bet a hlavně na Kappu ishimurskou a nositelku rodu "de Mal"," pokojně vyčkávala na Alfu, až si na ni udělá čas, který ho měla málo. Bylo na ní vedení smečky a ač malé, tak stejně to musela být těžká a zodpovědná práce.

Aralský les
Trénovala svoju mágiu, ignorujúc okolie, až dokým si nevšimla, že mama trénuje mágiu s Electrou. Prudko sa otočila, a už len videla matku odpadávať, s pár škrabancami. ,,Mami?" spozornela, a jej uši sa sklopili dopredu. V obavách stiahla chvost a naježila srsť, pri čom sa zrýchleným pohybom predrala cez sneh k matke. Všimla si, že mráz prituhuje a dokonca nasnežilo väčšie množstvo snehu. ,,Mami, si v poriadku? Nestalo sa ti niečo?" opýtala sa v obavách o Destiny a na tvári sa jej zjavil ustarostený výraz. Nechápavým pohľadom zazrela na Electru a netušila, čo sa deje. ,,Čo sa jej stalo?" šepla smerom k Electre.

/Aralský les/
Proklatý kašel za doprovodu chrlení barevných plamenů mi nechtěl dát za žádnou cenu pokoj. Bylo mi to nepříjemné, bál jsem se, že si vykašlu vše, co mám uvnitř, avšak poté to pomalu, ale jistě ustalo. Byl jsem schopen se věnovat všemu kolem, ale jakmile jsem viděl, že Destiny odpadla k zemi, několika skoky jsem se dostal k ní. Dloubnul jsem do ní čumákem. Nereagovala na to. Lehce jsem posmutnil, moje očka se zbarvila do tyrkysovo-modré barvy, značili překvapení a zároven taky smutek. Co se to s Destiny děje? Neumře, že ne? pomyslel jsem si. Koukal jsem se na ní, dýchala. Stále jsem do ni dlubal čenichem, zvlhla mi najednou očka a já cítil, že jde o slzy.

Aralský les
Destiny pootvorila oči a pohľadom prešla po vĺčatách. ,,Iba som to prehnala... je to v poriadku, len... skrátka, zašla som príliš ďaleko, no je to lepšie... trochu..." bola unavená a nebola si istá ako dlho bola v bezvedomí, no napriek tomu rázne vstala-neochotná ukázať svoju slabosť- a otriasla sa. ,,Fajn, mágie bolo dosť. Je čas začať so stopovaním a lovom. Pri stopovaní hľadáme stopy, znaky po nejakom zvierati. V našom prípade to bude..." povedala a zavetrila. Do ňufáka jej udrel pach. ,,...zajac. Sú malé, hnedé a ušaté, lovia sa pomerne ťažko, takže hľadajte drobné stopy alebo obhryzenú trávu, či niečo také, dobre?" povedala im.
//Pardon, rodinka, za neaktivitu, no škola a rodinné návštevy, poznáte...

/Doupě/
,,Když jsme tedy spolu a milujeme se, tak mé doupě je i tvým," pravil jsem a pokýval na její slova. Otočil jsem se a jako kdybych ji snad viděl se k ní přiblížil a přitulil. Čenichem jsem jí procházel veškré záhyby v kožichu. Nasával jsem její nádhernou psí vůni. Tu jsem na ní asi miloval nejvíce. Byla celá taková jenom moje. Cítil jsem se zvláštně, možná jsem měl trochu strach. Ale pudy dělaly taky své. Nyní se zdálo, jakoby mi čtvrtá packa ani nechyběla.

/Fénixův les/
Jakmile se Destiny probrala, jen opět jsem od ní ucouvl a má očka se zbarvila na zeleno. Zatřepal jsem hlavou a snažil se vypadat, jakože jsem nebrečel. Vždyt' to byla jen nenápadná chvilička. Tudíž jsem prostě stál a čekal, co bude dále. Svou magii jsem znovu asi používat nechtěl, ty ohnivé záchvaty kašle mi nebyly ani trochu příjemné. A tak jsem tiše stál lehce stranou od Destiny a vlčat a čekal na další pokyny.

Aralský les
Potešila sa, že matka je v poriadku, preto sa jej kútiky úst mierne nadvihli v drobný úsmev. ,,Už som raz lovila srnu niekde mimo územia svorky s Diegom, Naiome, a ehm, J... Jessie. Ale zajace som ešte nikdy nelovila.
Vyzerá to, že bude zložité ich chytiť, sú malé a rýchle, dobre skáču. Keď som mala sotva mesiac, s Akiom sme sa pokúšali uloviť zajaca, no utiekol nám. Treba byť pri nich tichý a nenápadný," oznámila, a rozhliadla sa po zemi. Zrak nemala zrovna najlepší, avšak ohlodané a vyšlapané steblá trávy sa nedali nevšimnúť. ,,Myslím, že som zachytila stopu," povedala neutrálnym hlasom. Snažila sa stopy nasledovať, hoci to nebolo jednoduché. Avšak, zavetrila pachovú stopu, o niečo silnejšiu, ako predtým. Mlčky ju nasledovala.