Příběh vyhnané smečky Zeiss III.

Než ale stačil Naberius nějak zareagovat, vlkovi na hlavě přistál havran. Asklépios s sebou automaticky trhnul a kdyby měl nějakou ničivou magii, možná by už byl pták sežehnutý. "Co chceš!?" Zavrčel vztekle, však když promluvil, zarazil se. "Matka?" Zopakoval a zorničky se mu rozšířili. Ale nečekal na odpověď. Jestli ho chtěla Temná Princezna, proč by také měl čekat, že? Mu řekne sama, co přesně potřebuje. Z havranova tónu zároveň odvodil i skutečnost, že šlo o něco naléhavého, takže do tábora běžel jak jen rychle mu to tlapy dovolovaly. Jakmile se objevil v táboře, přirozeně si všimhl shloučku několika vlků. A až moc z nich táhlo po Kirigakure, na jeho vkus. Ale nikdo nevrčel, nikdo si nešel po krku a vzhledem k tomu, že Naiome poslala pro něj a ne třeba pro Naberia, předpokládal, že šlo o diplomatickou návštěvu. Jsem tu. Co se děje, matko? Zeptal se a přešel k boku jeho matky, kde se uklonil. Poté pohlédl na bílou, která vypadala spíš jako červené umírající nic, než jako vlčice. Ale Asklépios byl léčitel a samozřejmě mu došlo, co se asi zrovna po něm bude chtít. Týká se to té chcíplotiny? Zamračil se. Věděl, že Naiome číst myšlenky uměla. Jak se mohla ta vlčice dostat do tohohle stavu? Cítil vnitřní škubnutí k tomu, aby jí pomohl. Škubnutí zapříčiněno magií. Ale jeho přesvědčení jej drželo zpět. Hodlal vlčici pomoci jen pokud dostane přímý rozkaz. Do té doby nehodlal hnout ani tlapou. I když, od pohledu již moc času nezbývalo.

Velether pohlédl na Naiome, načež si poslechl její požadavky. Asi by chtěl něco víc, být to na něm. Třeba místo obyčejného míru závazek Kirigakure, že by nejenže nesměla Zeiss napadnout a pomoci jiným smečkám, ale dokonce by musela Zeiss pomáhat. Či jim lovit. Nebo vstup vlků Zeisských na územ Kirigakure bez trestu, ale ne opačně. Viditelně však měla Naiome druhého Alfu v úctě a tedy se uskromnila, stejně jako on. To respektoval. "Tik ťak, tik ťak. Neváhej dlouho, Alfo. Čas se krátí. Především jí," kývl hlavou směrem k Yllin s vážným výrazem.

Asklépios přistoupil k Yllin a pohlédl na ní. Mohlo se zdát, že jen ztrácel čas a hleděl na ní, ale ti bystřejší si mohli všimnout, že mu oči zrudly - to byla část magie, která mu ubírala snad nejméně energie, poskytovala mu možnost nahlédnout dovnitř těla vlka. Tak, aby přesně věděl, co se Yllin stalo a co bylo třeba vyléčit, protože v takovéhle situaci bylo zkrátka moc riskantní tápat. Ne riskantní, nemohl si to dovolit. A co viděl jej moc nepotěšilo. Nějaké ostré předměty, připomínající trny (...ne, ne trny, kosti. Nebo zuby? Ale na zuby to bylo moc velké! Však nyní neměl moc času se tím zaobírat.) měla zabodané v boku a to tak hezky, že snad všude. V oblasti hrudníku byly zabodané tak, že měla snad celou plíci na cáry a to nejenom z důvodu zubů, nýbrž i vlastních rozdrcených žeber a krve, díky které se Asklépios divil, že ještě dýchala. Břicho na tom neměla o moc lépe. Střeva a jiné orgány byly na tom obdobně, probodané a tvořily se tam sraženiny. Bylo to něco, co Asklépios ještě za svůj, ne přímo krátký život viděl, a to léčil mnohá smrtelná zranění. Přirozeně, Yllin by nejspíše byla již dávno mtrvá, kdyby se nenacházela v kamenné misce, která byla plná modré tekutiny, jemu až moc dobře známé. Mana. Ihned mu na mysl vyplul jeho mistr, Imagin, který jej zasvětil do tajů léčení až za hrany jeho magie - bez many by byla Yllin již dávno mrtvá. Asklépios se zamračil a přistoupil blíže. Postavil se na zadní, jednou tlapou se opřel o kraj misky a druhou ponořil do many, aby se dotkl Yllinina boku. Vyndavat jí nechtěl - bez many by jí možná nestihl vyléčit a díky rentgenovému zraku mu modrá tekutina nepřekážela. Rychle promýšlel následovný postup, načež se rozhodl, ať chtěl, či ne, že bude zkrátka potřeba magie v plném rozsahu. Hygieio, slyšíš mě? Zavolal na ní a pocítil souhlasnou odezvu. Nemohu vytáhnout ty zuby, případně je vytahovat po jednom. Bude to titěrná práce. Zůstaň se mnou, pomyslel si. Už jen kvůli tomu, že její magie byla paměť - kdyby ve stresu něco zapomněl nebo zpanikařil, jeho patronka jej dokázala přivést zpět a podat mu záchranou ruku.

Pak se dal do díla. Začal u střev. Nejdříve pomocí vůle dostal krev z míst, kde neměla co dělat, v oblasti sraženin pozměnil hustotu krve tak, aby opět bezpečně proudila Yllin v žilách. Následně se soustředil na stěny orgánů. Tlamu pomalu ponořil do many, špičky zubů obemknul okolo zubu a následně jej začal pomalu vytahovat, zatímco vnitřná rány pomalu uzavíral. Jednou léčil vlka, který se nabodnul na mladý, zlomený strom - bylo to podobné a vlk přežil. Ale toto bylo jiné. Tady bylo tolik ran, tolik porušených orgánů, střeva, žaludek, plíce... Byla to neskutečná výzva, se kterou se musel vlk poprat na první dobrou, jinak to stálo Yllin život. "Se všemi těmi zraněními jsi se již popral v minulosti," propomněla mu Hygieia a poslala mu potřebné vzpomínky. Ano... jen ne nikdy naráz, zamračil se nejistě Asklépios, zatímco dál uzavíral ránu. Již jen kousek, a... první zub venku a rána po něm zacelená. Odhodil jej stranou. Jeden. Z mnoha. Nadechl se a chytl do zubů další, vedle toho prvního - byl to obdobný případ, postup byl tedy stejný. "Ano, připouštím. Když ale neztratíš hlavu, víš přesně, co dělat," ujistila ho. Asklépios neodpověděl, však z mysli jeho patronka vycítila, že chápe a souhlasí, zatímco pomáhal s vytahováním zubu a léčení trávicí trubice. Ano, nebyla to žádná lahoda, protože i když ze začátku odstranil všechnu krev, musel nyní bránit aby se opět nenahrnula tak, kam nemá, takže se soustředil na několik věcí najednou. Jen co hrot zubu opustil tělo Yllin, opět letěl na zem a Asklépios se věnoval dalšímu. Řešil nyní několik věcí naráz pomocí magie, ale naštěstí on jí byl mistr. Pocítil lehké unavení, ale žádné takové, které by jej odrovnalo. Zatím. Zároveň řešil zranění vnitřní, to bylo přednější, vnější kůži vždy jen uzavřel dostatečně na to, aby vlčice nadále nekrvácela, ale jinak si s tím nepohrával. Zůstanou jí nejspíše škaredé jizvy, ale to momentálně nebyl Asklépiův problém, jeho zájem byl udržet jí naživu a radši nehodlal plýtvat svou energií na povrchové úpravy, když hrozilo nebezpečí.

Asklépios postupoval poměrně rychle, alespoň tak se to mohlo zdát ostatním pozorovatelům. Však jemu se to zdálo, že nad každým zubem strávil hodiny, však opak byl pravdou - nanejvýš pár minut u každého. To neměnilo nic na tom, jak těžké to bylo. Ještě štěstí, že byla Yllin celá namočená v léčivé maně - ne, že by to nějak drasticky pomáhalo, ale když vytáhl zub a spojil stěny vnitřností tak, jak měli být, měnil hustotu krve, jak potřeboval a celkově prožíval léčitelské peklo uvnitř Yllin, mana dopomohla k velmi snadnému zacelení kůže, takže aspoň u toho nemusel ztrácet čas. Po několika zubech přišla určitá úleva, protože začátek žeber ukazoval, že se skutečně posunul. Měl již za sebou žaludek, slezinu, střeva a vůbec, narušené orgány v 'dolní' části těla, doufajíc, že to bude stačit, aby Yllin nejenže přežila, ale dokonce jí orgány bez problémů v budoucnu fungovaly. Ale zároveň to znamenalo, že se musel začít věnovat vytahováním zubů z jiných míst - z plíce. Která byla i plná mimochodem Yllininých rozdrcených žeber. Nádhera, prolétlo zoufale hlavou Asklépiovi. Již přišel o značnou část své energie, ale doufal, že na toto mu ještě vystačí. "Nezoufej. Druhá plíce není viditelně tak poškozená, měla by to dokázat udýchat. Pospíchej pomalu, mysli. Začni rovnat žebra jak jen můžeš, pak vytáhni zub, spoj je a zacel dýchací cesty," sdělila mu patronka klidným, konejšivým hlasem. Ano, jak prosté, odfrkl si v duchu Asklépios, ale jeho sakrasmus tolik nevyzněl, jelikož sám již začínal v obavách nad svými schopnostmi pokračovat. "Věř si víc. Jsi výjimečný vlk," prohlásila Hygieia. Vlk tedy pokračoval ve svém díle. Ano, jeho patronka to sice řekla tak, že to jednoduše skutečně znělo, ale z pozice léčitele, který se nemohl dostat do těla vlčice a vším uvnitř musel manipulovat jemně a pouze magií, to bylo náročnější. Nejdříve posbíral nejjemnější částečky žeber, které pomalu vytahoval z plic, avšak ne z jejího těla. Potřeboval je vyčistit, měla-li mít možnost Yllin dýchat a nejen to, zkuste si žít s roztříštěnými žebry. Jakmile byly mimo plíce, začal je spojovat k sobě, jako skládanku. Věc, kterou měl Asklépios spojenou, byla znalost anatomie všech žijících tvorů, a tu vlků měl v malíčku, jelikož jich léčit za život nesčetně. Nemohl je spojit úplně, zuby mu v tom bránili, ale alespoň si je mohl pospojovat tak, aby měl v následujícím úkonu menší práci - a žě to bylo třeba. Kdyby to tak neudělal a vytáhl zub, Yllin by začalo krvácet do plic místo malých potůčků celé řeky, nemohl by zacelit plíci, protože by ještě vytahoval kousky žeber a montoval je k sobě a mezitím by se Yllin udusila. Takhle odstranil kousky žeber a sospojil je do větších proto, že jakmile vytáhne zub, bude mít možnost ihned zacelit plíci. A tak také učinil. Když svým zrakem nezjistil ani nevycítil žádnou část žeber v plíci, chytl zub obdobně do tlamy jako předtím to dělal u žaludku a vytáhl jej, zacelujích za sebou spletitou chodbu dýchacích cest. Nezdálo se to, ale proplétat se v tak těžkém bludišti a snažit se vše urovnat do původní pozice byla velice, velice obtížná záležitost. Ale patronka mu našeptávala, jak to přesně má vypadat, když se jen v jeho mysli začínal rodit maličký náznak nejistoty. A jeden zub byl venku. Zacelil zcela díru v plíci po něm, odhodil ho na zem a žebra již spojil do ucelené podoby, aby opět plíci spolehlivě chránily. Přirozeně všechny proražené cévy taktéž napravoval, nechtělo se totiž, aby došlo k vnitřnímu krvácení a drak ví, že plíce byly velmi, velmi prokrveným orgánem. Další zub byl o něco jednodušší, takže šel ven rychleji - už jen proto, že vlk věděl přesně, co dělat, díky zkušenosti z předchozího zubu. Však bylo by bláhové říci, že se z toho po několika zubech stala rutina - každý byl zabodnutý v trochu jiném místě těla vlčice a každý zub, každá část chtěla vlastní, individuální přístup, muselo se na to jít s opatrností, s rozumem. "Pokračuj, pokračuj. Více jak dvě třetiny již máš za sebou," povzbudila jej Hygieia, na což odpověděl Asklépios s hýknutím, když odhodil další zub na zem. Ani si neuvědomil, jak unavený začínal být. Třásly se mu tlapy, chvála drakům, že ty při užívání magie nepotřeboval. Dokážu to, neboj se, zamračil se a pokračoval s dalším zubem. Musel, stál na něm něčí život.

Takto pokračoval dál a dál, automaticky vytáhl zub a natáhl se pro další. Až náhle se natáhl a nenašel žádný. Zamrkal a pohlédl na Yllin z větší výšky. Zjistil, že již jej tlapy sotva držely a víčka se klížila. Takto unavený již dlouho nebyl a věděl, že brzy ulehne do dlouhého, dlouhého spánku, načež načerpávání nové energie bude otázka dlouhých dnů, ne-li týdnů. Ale nyní mu do žil vlila trochu energie jedna krásná věc - naděje. Vyndal všechny zuby a spravil orgány! Vyslal do těla Yllin ještě jeden magický signál, který projel jejím krevním systémem, ujišťujíc se, jestli jsou uzavřeny vskutku všechny cévy - tepny, žíly i vlásečnice. Také chtěl zjistit, jestli nepřehlédl žádnou sraženinu, která by mohla později zlobit, avšak žádnou již nenašel. Zasýpal, zjišťujíc, že mu z nedostatku magické energie již začal poblikávat rentgenový zrak, jakoby každou chvíli chtěla magie říct nene, už ti víc nedám. Nyní již bělostná Alfa vypadala, že měla více jak slušnou šanci přežít, ba dokonce po zdlouhavé rekonvalescenci se vyhrabat bez následků, nebo s minimálními. Ale stejně se Asklépiovi nelíbilo, že bude bez jeho dohledu. Kdyby to bylo na něm, měl by jí pod přísným dohledem, nakonec, potřebovala stále zvláštní péči, bylinky, vývary... mohlo to o tolik urychlit léčení, případně to zamezit následkům a podobně. Avšak... Kirigakure také měla své léčitele, ne? M-Minuimi... Marsie. Věřte... věřte jim. Pomůžou... Pomyslel si, doufajíc, že tu myšlenku druhý Alfa zaslechne, jakoby již ani vlastnímu hlasu nevěřil. Nakonec, ty dvě vlčice s ním byly u Imagina. S Minuimi si povídal. Těm věřil. Tlapou v maně přejel Yllin po ranách. Jeho bříška mu začala zárot, jak se na nich objevila mast z potřebných bylinek. To byla také součást jeho magie. Věděl přesně jaké bylinky mohou vlkovi pomoci a jeho polštářky dokázaly produkovat potřebnou mast z nich. Mast se smísila s manou, jak jí vetřel do Yllinina boku. Bylo to jen dočasné, věděl, že Minuimi i Marsie tyto potřebné masti znaly také.

A následně přišla řada na poslední věc. Zbývala mu malá část energie, kterou věnoval Yllin. A to pro prokletí. Tedy, jestli se tomu tak dalo říkat, spíše dar? Dark, který se v následujících dnech měl živit na jeho magické energii. Tím zaručil Yllin nejbližší týden, možná o lehce déle rychlejší regeneraci. Nijak rapidně, ale toto pokletí bylo něco nenápadného, co dokázalo dělat divy. Kratší chvilka k chvilce a ve finále byl rozdíl, jestli stál vlk na nohou po dvou měsících, nebo po třech. Nevěděl, jaké to bude u Yllin. Však po tomto s heknutím spadl na zeb vedle misky. Pociťoval na sobě, že se nedokázal pohnout ani o maličký píď. Nebyl schopen použít magii, postavit se... byl nyní tak vyčerpaný, tak slabý, že ani roztřesená víčka nedokázal otevřít. Chtělo se mu spát, tolik se mu chtělo spát... ale zakázal si to. Neměl již energii, ale to nebylo vše, co dokázal, byla tu ještě drobnost, kterou mohl udělat aniž by potřeboval své magické síly. Tato schopnost nechtěla nic, neodrážela se na jeho energii... ale na jeho fyzickém stavu. Přebrání. Byl schopen vzít na sebe zranění druhého. Nechtěl, aby se Yllin dostala do rány infekce. Začal tedy přebírat její rány na boku, zkrátka jen do té chvíle, co se rány na Yllinině změnily ze zarudlých, úplně čerstvých na narůžovělé. Jakoby těch pár vteřin bylo několik dnů nebo týdnů bezproblémové léčby. Však Asklépiovi se na boku nejdříve začaly objevovat jakoby staré jizvy totožné s těmi Yllininými, následně začaly růžovět až vypadaly poměrně nedávno nabyté. Ano, Asklépios nyní nejenže bude muset získat zpět svou energii, jak psychickou, fyzickou tak magickou - která bude obzvláště těžká v následujících dnech, protože cokoli nabyde automaticky půjde do prokletí Yllin, do její regenerace - tak se mu budou hojit 'jeho nové' jizvy. Bylo jasné, že Yllin a on nejspíše budou mít navždy totožné jizvy po zubech na boku. "Ž-žij," vyšel mu z tlamy sotva slyšitelný příkaz. Či snad prosba? Kdo ví. Nakonec, udělal pro ní cokoli bylo možné, dal do toho, doslova, vše. A předpokládal, že přežije. Možná bez následků, možná se sníženou funkcí plic, nakonec, obnovit složité cesty bylo těžké. Třeba bude trpět záchvaty kašle? Již se na dosmrti nebude moci kvůli jejich kapacitě tolik namáhat? Žádné vyšší fyzické výkony? Nebo ne? Jen drak to věděl. M-ma-a-mi... ne-nedoážu- nenech... mě- jes-jeskyně... pomyslel si. Tělo ho bolelo, již i myšlenky byly byly jakoby ponořené v medu. Zpomalené, unavené. Neměl energii se někam dostat a nechtěl omdlít uprostřed tábora takto. Doufal tedy, že jej matka vyslyší a odnese jej třeba do jeskyně. Musel uznat, takto se tedy nikdy ještě necítil. Umíral snad? "Ne, ale už se nenamáhej. Teď, odpočívej. Spi..." ozvala se mu v hlavě Hygieia. A to byla poslední myšlenka, kterou zaslechl, než mu vše potemnělo.

Velether přimhouřil oči, když sledoval dění před sebou. Léčení bylo sice zdlouhavé, však rozhodně mohlo trvat mnohem déle, až z něj nakonec Naiomin syn zkolaboval. A přeci, tělo vlčice nadále leželo, nehýbalo se. Dračí vlk přimhouřil oči a ještě pár vteřin jí sledoval, než se uchechtl. Slabá, prolétlo mu hlavou. Jak mohl někdo takový vůbec vést smečku, když neměl dost silnou vůli, aby přežil během léčení. Yllinino tělo se náhle zvedlo do vzduchu, jak jej Velether nadzdvihl gravitací. Vznášelo se nyní mezi trojicí Alf. "Nevypadá to, že bychom se do Kirigakure chystali," prohlásil zamračený Temný Alfa. Na jednu stranu, škoda dohody a území. Na druhou stranu, vnitřně cítil, že toto bylo správné. Že někdo tak slabý již nebyl mezi vlky. Stále je to ale Kirigakurská Alfa, která zemřela na území Zeiss. Jak příhodné, pousmál se nad tou myšlenkou, která byla volně dostupná Naiome. Varox sice měl dobré úmysly, ale měl dobrý vztah s Naiome. Neměl svědky, kteří by dosvědčili, že jim nenechal Yllin napospas. Nakonec se však rozhodl Yllin udělat alespoň drobnou laskavost. Už jen proto, že měla titul Alfy, si mohla dovolit odejít jako samotná královna a nerozkládat se někde v odporné zemině - takto odejde ve svém... i tak ne dobré, ale stále ještě jakž takž vznešené podobě. Zhluboka se nadechl a vychrlil na mrtvé tělo vlciče ve vzduchu mohutný, rubínový plamen. Jen vlčici obklopil a všichni přítomní mohli pocítit ohromný žár. Velether dokázal až ztrojnásobit působení normálního ohně a tak celou situaci urychlit. Na Yllin, která byla schovaná v plameni nebylo vidět, nebylo možné skrz rudou barvu sledovat, jak se mění v popel. Však po několika minutách, když Velether uzavřel čelisti a oheň ustal, nebylo po ní ani památky. Přimhouřil oči. "Kirigakurská Alfa je mrtvá," pronesl dost nahlas, aby to slyšel celý tábor a nebylo o tom pochyb. A její ostatky byly rozprášeny do vzduchu na Zeisském území.

Velether stále s přimhouřenýma očima sledoval Varoxe. Dvě rudé štěrbiny rozplály jako rozžhavené uhlíky, když navíc začal vrčet a postavil se do útočné pozice. Však jeho následný postoj plný rezignace jej zarazil od následných činů. Již nebyla dohoda, kterou by musel dodržet a dokud si na něj vlk vyskakoval, hodlal jej srovnat, ať už byl přítelem Naiome, nebo ne. Kirigakurský Alfa se nakonec rozešel směrem do Kirigakure. "Jediná škoda je, že kvůli slabé vzdechlině se musel nějaký z mých vlků dostat do takovéhohle stavu, i kdyby šlo jen o Omegu," prohlásil chladně. Na jeho slova o boji zavrčel a postavil se s vypjatou hrudí. Tohle byl jednoznačný útok na Veletherovo ego, který si ve své smečce nehodlal nechat líbit, ať už měl vlk vztah s Naiome jakýkoli. "Neboj se, Varoxi. Na tohle si budu pamatovat. Milerád si přijdu sám a až vyhraju, připadne mi Kirigakure," ujistil jej. Kdyby teď bojoval, vyhrál by. Co na to, že by to bylo nefér - byl Zeissan. Avšak z úcty k Naiome a jejímu vztahu k vlkovi to neudělal. "A teď odsud táhni!" Vyštěkl za ním.

Tábor-Z Tábora
Mlčal som a pozeral som si to až do konca, dalo sa to čakať, zomrela. No čo, smrť je súčasť života, aj ja som zabil a nerobilo mi to problémy, lenže toto bolo iné. Varox vlastne zapredal časť územia za chabý pokus o jej záchranu. Byť ním by som zaliezol pod zem a nikdy by som sa im neukázal na oči. Keby to bol môj Alfa tak určite sa zaň hanbím ako pes. pomyslel som si a pozrel som sa na plamienky, ktoré tancovali na hrudi mŕtvej vlčice. Mala pekný pohreb, pohreb hodný vodcu. Zvrtol som sa na odchod, že sa poberiem naháňať tých sviťákov, ktorý zrejme niekam uleteli. Idiot, si Sauron. pomyslel som si a klusal som za šedou Deltou svorky (Asmia). ,,Podľa mňa je to stratené, keď vlk nemá krídla, tých nedobehneš." povedal som bez výrazu v tvári. Akoby som si to hovoril skôr pre seba, lenže táto vlčica určite berie slovo svojej Alfy smrteľne vážne a má na to svoje dôvody, prečo by ju mala poslúchať.

Sledovala som dianie pred sebou, nekomentovala som, iba som sledovala stúpanie plameňov na jej tele. Aj ja by som chcela byť po smrti spopolnená, je to pekné. pomyslela som si a podyšla som k Aure, ktorá práve prišla. Lenivo som švihla chvostom. Pýtala sa čo sa deje. ,,Ako prosím? Čo sa tu dialo?" zatiahla som nevinným hlásokom. Bola som vyššia ako ona, ale nemala som krídla. ,,No boli tu dve Alfy Kirigakure... A jedna z nich zomrela. Pozri sa presne tu ležala a zomrela pred celou svorkou. Neviem čo tým chcela tá druhá alfa povedať." povedala som a ledabolo som hlou ukázala na miesto, kde pred tým ležala Alfa Kirigakure. Teraz tam bol len popol. ,,Prišla si o najlepšie divadlo histórie." riekla som škodoradostne.