Příběh vyhnané smečky Zeiss III.

TL
Ešte dvaja. pomyslel si vĺčik sklamane a zvrtol sa. Kde len sú, chcem ležať a spať. Nerobte to. zmýšľal som a bežal som hladať ďalších, bol predsa len vĺča, síce prerastené, ale bolo to len mláďa, ktorému sotva vypadali všetky mliečne zuby. Nenechám ho čakať nesmiem. pomyslel si a bežal až mu hučalo v ušiach. Ghost sa zastavil a pozrel sa naokolo, nasal vôňu lesa a začal triediť pachy. Aha. Už niečo má, pustil sa dychtivo po stope s nastraženými ušami. A tam ho uzrel, krčil sa v lístí a vetril. Bol malý, ale Ghost zistil, že malé sú ťažšie na lov ako tie veľké. ,,Budeš môj." zamrmlal si a rozbehol sa po zajacovi s dychtivým pohľadom, králik vyštartoval ako raketa a mladý vĺčik rýchlo pelášil za ním. Zahmlievalo sa mu od únavy pred očami, videl takmer rozmazane, ale on bol bojovník, nevzdá sa. Už len kúsok, hovoril si zaujato a cválal za králičím zadkom. Už ho doháňal, skok jeden, skok dva a už ho takmer mal, pazúry mu zaťal do chvosta, králik prudko zmenil smer a vĺčik len lenže nestratil rovnováhu. Sklamane videl, že mizne v kroviskách. Nechcel to, musí uloviť iného. Ale majster ho nepochváli, nesmie byť hlúpy a slabý, vysmiali by samu, všetci by sa mu smiali, keby zistili, že mu zdrhol ušiak. Ja ho dostanem. pomyslel si zaťato a vyceril tesáky. Adrenalín mu vstúpil do hlavy a to ho poháńalo ďalej. Zočil ho, ako malú bodku medzi stromami, vrhol sa za ním. Opäť ho doháňal, teda tento nebol ten krpatý, bol väčší, taký veľký, že bol aj za dvoch. Veľký a pomalý, napadlo Ghosta, ale každý králik je vo svojej prirodzenosti rýchli tvor a mladý unavený vĺčik nie je takmer nijaká hrozba. Ale to nevedel o Ghostovom zaťatí a keď sa nadchol pre jednu vec, už nebolo cesty späť. Možno práve vďaka tejto zaťatosti prežil. A toto bol lov, išlo o prežitie. Ghost chápal... Králik bežal a biely mladý vlk za ním. Cvakal čelusťami a naprázdno. Napokon ho takmer predsa len mohol lapiť. Nabehol si po vnútornej strane oblúku a zatarasil ušiakovi cestu zpredu. Cítil ako mocnie, každým zabitím mocnel. Králik sa zvrtol a chcel bežať nazad ale Ghost bol rýchlejší. Zahryzol sa mu do krku a ušiak sa metal a chrčal. Prehryzol mu krk a papuľu mu zaplavila sladká krv priamo zo studne života. Ghost si oblizol zakrvavené tesáky a pustil sa za svojim majstrom. Ale keď bol na pol ceste, zastal a dvihol hlavu, mŕtveho ušiaka položil na zem a nasal pachy. Uzrel tam ďalšieho ušiaka, ktorý si to hopkal smerom do krovia, bol mu otočený chrbtom a Ghost chcel využiť túto šancu. Skočil a bežal ako biela strela na králika, ten zapišťal a utekal čo mu sily stačily. Ale mladý vlk bol silný a rýchly, chňapol králika za zadnú nohu a prehryzol mu kosti. Králik invalida, sa mu však vyšklbol a krívajúc skackal preč. Teraz ho Ghost dolapil a na mieste zabil. Schmatol svoj úlovok do papuľe, vrátil sa po svojej stope k väčšiemu úlovku, zobral za nohu mŕtveho ušiaka a vybral sa k Ragnarokovi, konečne mu ich položil pred nohy a unavene si sadol na zem. ,,Sú dvaja." povedal zadychčane, ešte stále si olizoval z tesákov krv.

TL

Moc sa mu nepáčil že musel ísť ešte dvoch uloviť. Ale ja som bol takej povahy že pokiaľ to nespraví na prví pokus tak sa pridá ešte viac prace. Pozoroval som ako odchádza uloviť tích dvoch. Ale bolo už na ňom vidieť únavu. Bol som rozhodnutý že mu po tom ako to splny dám odpočinok. Vedel som že s únavou ide ťah sie a tak som čakal, a uvažoval ako dlho mu to bude trvať. Občas som zapocul nejaký zvuk. Na tvári som mal len úsmev. Len čakanie na Ghosta sa mi zdalo ako večnosť. No po dlhšej chvíli som uvidel prichádzať Ghosta aj z dvoma poslednými zajacmi. Zaiskrilo sa mi v očiach. Pozrel som sa na úlovok ktorý priniesol. ,,Si dobrý. Vždy budem odteba požadovať aby úkol ktorý ti dám si hneď splnil ináč to dopadne ako pred chvíľou. Teraz si môžeš odpočinúť.
Keby niečo sa dialo dám ti hneď vedieť." Pochválil som ho, a pozrel sa dookola. Uvažoval som či teraz isť k alfe a spitat sa jej to alebo ešte nejaký tréning mu dám.

Omega Artaliss Severen de Huntierra
Hranice


Procházela jsem po tenké čáře rozdělující smečky. Nebyla jsem tady už? zamýšlím se. Něco mi to totiž připomínalo, ale na nedůležité věci mi paměť nesloužila. Ani nevím kam jsem měla namířeno. Jen jsem věděla že za tou tenkou čárou je temná smečka, ale jak se dostat do tábora za alfou byl oříšek. Zatím se mi na území nechtělo, znala jsem taková ta pravidla že se vetřelec může zabít, čekala jsem až někdo půjde a já se po jeho pachu dostanu tam kam potřebuju. Zatím tu však bylo jako po výbuchu, mrtvo.

Jestli Aura čekala, že se jí dostane odpovědi od Acherona, mýlila se. Její otázka i přesto nezůstala bez odezvy. Líně k ní přišla Northie, červenožlutá kappa. Aura sebou plácla na zem, složila křídla k tělu a na vlčici, která by ji, i kdyby obě stály, mírně převyšovala, se se zájmem zahleděla. Na její svědectví, dalo-li se to tak nazvat, zamyšleně přikývla. Na její další větu se ušklíbla. "Hmm, vidět smrt sviťácké Alfy bylo jistě fajn, ale myslím si, že Fanískova nebo Kaerkova smrt byla přecejen zajímavější." Oči jí pobaveně zazářily. Párkrát dokonce švihla ocasem o zem, což byl asi maximální výjev radosti, které bylo možno u této temné vlčice vidět. Zkrátka, královsky se bavila.

Cairo se hned jak od sebe odkopl svou učitelku postavil na všechny čtyři. Vyklepal z kožichu úlomky krystalků a chystal se pohledem vyhledat fialovou vlčici. Ta však využila jeho chvilkové nepozornosti a okamžitě na něj zaútočila. Schytal slabý kousanec do šíje. Prudce se otočil a zavrčel. Usoudil, že teď není správný čas pro fyzický útok, takže sáhnul po magii. Zlomyslně se ušklíbl a zahalil Gwenino tělo do malého tornáda. Nebylo pro ni nijak nebezpečné, jen jí "mírně" zhoršovalo vidění. Dále se rozhodl opětovat útok skleněných krystalků a vytvořil je všude kolem ní. Pak se pohodlně usadil a vyčkal, jak si s tímto vlčice poradí.

TL

Pozrel som sa na Ghosta, a vipopcul si jeho otazku. ,,Tieto ulohy boli na to aby som si preveril tvoje schopnosti. v com máš vúcsí zatial potencional a v com zasa nie. A veru budeš mať co dohánať." Odpoviem mu a obzriem sa okolo seba. Chcel som niečo na jedenie, ale týchto zajacav som chcel pre alfu. ,,Čakaj tu hned sa vrátim." Povedal som mu a rozbehol som sa. Po chvili behu som sa zastavil. Reaťaze som si na tele utiahol. A nasial som pachy a začal vnimať okoliti hluk. Ked som si roztriedil pachy, tak som sa rozbehol po prvom ktorý bol silný. A za chvilocku som uvidel zajaca kusok od seba. Ten sa rozbehol ale ja som nevahal a utekal rýchllo zanim. Aj ked sa snazil kluckovať ako len sa dalo tak som sa stale držal za nim. Ale v tom skocil do nory. To ma neodradilo, a tak som začal hrabať, a za kazdu cenu som ho chcel dostať. Okolo mna som vihrabaval zeminu, a čoraz som sa viac blizil knemu. Ale nemohol som tusit že ich je tam viac. Nakoniesom prestal a v tom jeden vibehol, ale mal som to sťastie že hned som ho chytil ked som bol len kusok od jamy. Hned som ho zabil, a režazou som si ho pripevnyl k sebe. V tom vybehol dalsí, a ja som bezal za nim. Hnal som ho do miesta odkial už nemohol utiec, a ked tam už bol som po nom skocil a zabil . Chytil som ho to papule,a isiel naspäť. Vecšieho zajaca som polozil pred ghosta, a ja som si zobral toho mensieho. ,,Najed sa, musís mať stále silu." Poviem , a pustim sa do toho maleho , a za chvilu z neho nezostali ani kosti. ,,Dám ti ešte chvilu, a pojdeme do tábora, za alfou. Dúfam že už vieš co máš robiť v pritomnosti Alfy." Oznamim mu, a už len čakam

Jaskyňa Álf
Naiome spala. Spala pri svojom synovi, ktorý jej ako jediný z prvého vrhu zostal. Ako jediný pravý temný. Však s mágiou veľmi čistou. Možno tam práve gény Williama zafungovali. Nevšimla si, že odišiel, však zaspala s pocitom dobre vykonanej práce svôjho syna. Tá biela nicka bola príliš slabá, aby žila. A Naiome sa to len potvrdilo.
Unášaná krvavými snami ju prebudil až známy hlas. Našpicľovala uši k Veletherovi, však asi po 3 sekundách ich stiskla na zátylok. Tlmene zavrčala. Nechcela byť rušená. Vlastne, už si ani nepamätala, kedy sa takto dobre prespala. Však povinnosti a chod svorky boli pre ňu dôležitejšie, než ona sama. Nechcene podvihla hlavu a pootvorila zleptané oči na svôjjho polo-dračieho partnera. Zaostrila. "Čo je."- odvrkla a olízala si pysk. Nečakala však na jeho odpoveď. Postavila a natiahla so zívnutím, ktoré odhaľovalo hádam všetky jej tesáky. Uši pri zátylku mala takmer stále...Obtrela sa o Veletherovu hruď a očnými tesákmi ho na nej jemne štipla. "Mohli by sme využiť chvíľku pre seba." - zazubila sa na Velethera. Uvedomila si však, že Asklépios odišiel z jaskyne. Zvrhlé myšlienky ju razom prešli. "Pomaly sa blíži veľký deň." - temne sa zaškerila.
"Idem sa obzrieť za Asklépiom. Vyšli skupinu vlkov, nech prezrú hranice a jednu lovnú skupinu. Zásoby sa pomaly míňajú a svorka musí byť silná." -povedala Veletherovi. Hádam, potom budú mať chvíľku sami pre seba. Vykráčala von z jaskyne a obzrela sa po Tábore.  Bola noc. Však ani to jej neprekážalo. Šla za slabším pachom jej syna, než ho zbadala na okraji Tábora. Bez slova sa posadila k nemu a vypla jej bielu náprsenku. Som na teba hrdá Asklépios.- poslala mu myšlienku. Naiome možno cítila, že jej syn je o čosi oslabenejší, však každým dňom znova naberal na sile. O tom nepochybovala.  Preto sa ho ani nepýtala,ako sa cíti. Ona vedela, ako sa cíti. "Priradím ťa k lovnej skupine s Naberiom, poď do Tábora." - prehovorila k nemu a olízala ho na líci. Švihla chvostom a otočila sa do Tábora.
Acheron sa pozrel na Auru, však vlčica pred ním všetko vysvetlila. "Bude to ešte zaujímavé, cítim to." - uškrnul sa a olízal si tesáky.
Vlci svorky Zeiss, poprosím každého z vás aby navštívil domluvárnu našej svorky. A vyjadrili tam svôj názor. Je tam novinka ^^ (Ak niekto nemá heslo vypýta si ho u mňa v SZ)

PO

Než jsem se nadála, začal kolem mě vířit vzduch..? Ne, sem tam do mě štípl úlomek čehosi. A pak další a další, mohlo jich být i víc, ale možná si držely odstup. Asi si nechce zabít lektorku, pomyslela jsem si zběžně. Nakonec to ustalo a v zemi všude kolem mě přistály jakési krystalky. Vlastně jsem byla v pasti.. No, byla bych, kdybych se tolik nevyžívala ve vlastní bolesti. Aniž bych věděla, že to způsobuji já,, začaly ze země vyvstávat zrnka písku, nakonec z nich byl kolem mě takový oblak, že přes něj nebylo vidět, ačkoli já viděla všechno, protože se vznášel nad zemí. Vyvolala jsem svého patrona, ačkoli jsem si říkala, že za jeho uštěpačné poznámky bych ho nejradši hodila do ohně. Cože? No tak to s mejma službama ani nepočítej! Jsem to tak nemyslela. Protočila jsem v hlavě očima. Fajn, tak co chceš? ozvalo se mi v hlavě. Zkus hádat. Odpověděla jsem s nově nabytým úšklebkem a nechala ho si přečíst můj docela lehký plán. Lehký plán? Víš vůbec, kolik sil mě to bude stát? Obořil se na mě. Ještě jsem po tobě mohla chtít, abys mě přenesl! Potom už raději mlčel a dal se do práce.. Tedy asi..
Fawkes - Gwenin patron
Co si o sobě, ta nána myslí?! Myslel jsem si, zatímco jsem krystaly, které jsem díky tomu písku, který tak inteligentně vyvolala, halil do ledu, aby se po nich mohla jednoduše sklouznout. Když už jsem měl poslední, krákl jsem: Máš to hotový, Gweňulko. Ne, nemohla to vidět, páč vodu nevidí.. Jop, prolezl jsem každý kout její mysli, některé vzpomínky bych ale raději neviděl.
znovu Gwen
Patrona jsem odvolala hned, jak měl hotovo, tlapou jsem nahmatala hladký, studený povrch a sklouzla se po něm až k Cairovi. "Řeknu ti, že tohle... Se ti povedlo. Teď bychom ale asi mohli trochu prozkoumat území... I když si říkám, že je to zbytečné. Protože pokud budeš jako ostatní, nevystrčíš čumák z tábora, pokud budeš šplhoun, půjdeš možná i za hranice našeho území nebo dostaneš úkol s někým, kdo tě tam dovede. To víš, tady musí každý všechny vést," povzdechla jsem si a čekala na jeho odpověď. Sama jsem si nebyla jistá, zda ho chci někde tahat.

Vyprahnuté planiny-Ishimurské skaly (Skaly Naiome)
Räqo pokojne kráčal smerom k hraniciam svorky. Teda aspoň odhadoval kde sú, viedli ho len pachy. Pachy rovnako temné ako bol teraz pravdepodobne aj ten jeho. Srsť na mal pri jednom uchu ešte stále zlepenú krvou, rovnako ako teraz aj tlamu. Na chvíľu sa zastavil akonáhle sa dostal na kraj lesa. Stál a čakal. Až po chvíli začul zvuky za sebou- to sa k nemu blížil jeho verný Lynx. Dobre. Je čas pokračovať v ceste. Myslím, že vzhľadom na to, že sú tu hory by bolo najlepšie dostať sa ďalej cez vzduch, no určite nie sú takí hlúpi aby nestrážili oblohu nad svojim územím. Teda, ja by som ju určite strážil. No nejako to už musím skúsiť a ak nič iné, viem si trochu upraviť vzdušné prúdy, pomyslel si. Keby to bývalo inak, možno by sa stratil v Priesmyku smrti ktorý bol už istú dobu dobre chránený. No takto mal to šťastie, že sa mu vyhol. Dostal sa však do možno ešte horšej situácie- ocitol sa pri Vyprahnutých planinách ktoré rozhodne nepatrili medzi najpríjemnejšie miesta. Mohol by som to preletieť, no potrebujem si ušetriť silu. Alebo? Žeby som to riskol? Veď čo je to za život bez riskovania! Rýchlo sa poberie takmer klusom cez planiny. Samozrejme, ako by sa dalo očakávať, teplo je takmer neznesiteľné až sa nakoniec niekde, tentokrát už skutočne skoro pri hraniciach zastaví. Ani si nestihol uvedomiť ako a dostal sa k Ishimurským skalám, hoci to meno bolo jemu neznáme. Pre neho to boli iba skaly ktoré pravdepodobne ukrývali svorku, súdiac podľa približujúcich sa pachov vlkov. Bez zaváhania mávol krídlami aby sa dostal do vzduchu. Mal v pláne skaly preletieť a pristáť až za nimi, no tento jeho plán mu nevyšiel. Musel pristáť aby lapil dych. Samozrejme, to by pre niekoho mohla byť dobrá príležitosť zistiť, že na územie sa dostalo vĺča.

Otevřela jsem oči. Já zaspala? Podivila jsem se tomu a rozlámaně jsem vstala a protáhla si tělo. Nespokojeně jsem zamručela, když jsem si uvědomila, že se naposledy řešili důležitý věci a já si prostě jen tak usnula. No, ale co. Každý se občas potřebuje vyspat. Domyslela jsem si a vyšla z doupěte, jenž jsem si zabrala. Prošla jsem kolem té Man'yakovi, kterou měl celkem blízko. Když jsem se rozhlédla po Táboře uvědomila jsem si, že už se zde nic neřeší. Yllin lehla nakonec v popel a Varox odešel. Jak to asi vzali? Trpí? Svrhli Varoxe z postu Alfy? Uvažovala jsem nad těmito dotazy, mezitím co jsem zamumlala kouzelné slůvko a na zádech se mi objevili křídla, jenž jsem roztáhla, abych se s nimi rozhýbala. Ještě jsem je nezkoušela na dlouhý let, proto ani nevím zda bych dokázala uletěl dlouhou vzdálenost. Vypadalo to, že v Táboře mě momentálně nikdo nijak nepotřeboval. V myšlenkách ještě utapěného na Lúthiena, který se již rok neprobouzel jsem ztrácela nějaké myšlenky na to, že by se probral. Proto, až se vrátím z průzkumu území zajdu tuto skutečnost oznámit Alfě Naiome.. Vyšla jsem z Tábora, kde jsem poté nabrala do klusu a několikrát prudce mávla křídly a dostala se do vzduchu. Jako první jsem měla v plánu zkontrolovat Průsmyk smrti, ale ve vzduchu blízko u hranic se mi dostalo do čenichu pachu. Pachu malého vlčete. (Räqa) Hmm. Zabručela jsem. Tudíž z jedné povinnosti kontrolovat hranice, mě zavolala povinnost druhá- zjistit co je to za vetřelce. Vydala jsem se po pachu a chytila proudy, které chránily vzduch. Jelikož jsem své křídla zase tolik neovládala musela jsem neochotně snížit výšku, ale přesto jsem se k onu vlčeti přeci jen doletěla. Nějak jsem nečekala na příležitost. Ačkoliv si mě všiml, nebo ne- Dostala jsem jej pod své tělo a na jeho hrudi svou přiloženou tlapou jsem jsem jej tlačila k zemi.. Síla ve mě od posledně trošku narostla, ale ne tolik. Co mi pomáhalo v jeho útěku z pod mého sevření mu zabránit byla výdrž, vydržet toho spoustu (94% Výdrže) a Magie stínů ho spoutala tak, že se nemohl hnout dokud já nechtěla (7,5 tlapek magie). ''Kdo jsi a co si myslíš, že zde pohledáváš, škvrně?'' Hrdelně jsem zavrčela dotaz a drápy se mu zarývali do kůže, ale já neměla takovou sílu jako Naiome, aby z toho zůstali nějaké rýhy, či dokonce tekla krev.. Očima v barvách, které mělo i zapadající slunce jsem jej pozorovala. Každou sebemenší reakci. Každý detail jeho těla, jeho roztržené ucho a zaschlou krev po těle. Když jsem skončila s rychlím analizačním průzkumem jsem se mu chladně zahleděla do jeho rudých očí.
//Uh, já se rozepsala x'dd

Skaly Naiome
Nestihol sa ani spamätať a už sa ocitol na zemi, bez akejkoľvek šance brániť sa, či čo i len pohnúť sa. Skrátka bol modrej vlčici vydaný na milosť a nemilosť. Sťažka vydýchol. Pazúre mu zaryla do kože, no nie až tak silne aby mu mohli spôsobiť nejaké trvalé zranenia, napriek tomu mu to však bolo nepríjemné. Ak by nebol v takejto bezbrannej pozícii, možno by sa odvážil na nejakú poznámku, no teraz to jednoducho nechcel riskovať. Odjakživa konal bez uvažovania, no vedel kde už sú skutočné medze. Poznámka škvŕňa sa mu však rozhodne nepáčila- a teraz ho muselo stáť skutočne snáď celé jeho sebaovládanie aby to neokomentoval. Bol síce vĺča, no už aj tak patril medzi najvyšších vlkov a ďaleko presiahol priemernú výšku u niekoho jeho veku. ,,Räqo. Hľadal som svorku temných vlkov," povedal nakoniec. Napriek tomu však v jeho hlase bolo cítiť stopy po hneve ktorý bol teraz kdesi na kraji ovládania. Nemôžeš vybuchnúť, bola by schopná ťa zabiť. Musíš byť pokojný, musíš dokázať, že sa nedáš vyprovokovať. Že nie si slaboch ani hlúpy vlk zo Svitu, pomyslel si. Napriek tomu všetkému, pred touto vlčicou mal rešpekt. Už len pre to, že z nej cítil temnotu.

Nedokázal se ani hnout, což ve mě vyvolalo takový ten temný úšklebek. To se mi líbilo. Už v jeho pohledu šlo vidět, že ze mě má respekt, možná strach. Po jeho odpovědi jsem se uchechtla a zaryla drápy ještě víc. ''Tak si ji našel, myslíš že to je místo které hledáš?'' Pozvedla jsem obočí. Po jeho myšlenkách jsem se musela prostě zasmát, bylo to vtipné. Myslet si, že já bych byla schopná zabít, i když.. Možná i jo. Co je jisté, že pouze by skončil s trvalými následky, měl by po zbytek života nehezké rány, které by hyzdili jeho tělo.. Přesně jako Allweena.. ''Myslíš, že by si zde dokázal přežít a dokázal zapůsobit na Princeznu pekel a ukázal, že nejsi jedním ze sviťáckých vlčat se kterých vyrostou milovníci všeho růžového?'' Položila jsem další dotaz a opět do něj své oči plné chladností, za ty roky v Zeiss, zabodla.. Tlapu se zarytými drápy jsem z jeho hrudi stále nesundávala a ani magii nepovolovala. Kdo by čekal, že mít v hrsti někoho jiného, než Allweenu je taky dosti... povzbuzující? Usměvavé? Jedno z toho určitě. Mít na svých bedrech rozhodnout život někoho jiného. Bude žít a dostane šanci se ukázat Alfě, či zemře? Za tu dobu v Zeiss, už jsem přestala dávat ostatním druhou šanci si to rozmyslet a hnát je z území. Když už tu jsou, buď je zavedu za Naiome, či zabiji vlastníma tlapama. Přeci jen.. Zákony i Naiomina slova přesně toto kážou. Proč to tedy neplnit? Mají si to stokrát rozmyslet, než vejdou na území ze kterého, již není úniku.

Skaly Naiome
,,Áno, myslím," povedal takmer vzdorovito. Vlastne to pôvodne myslel ako odpoveď na jej prvú otázku, hoci by sa dala akceptovať aj ako odpoveď na tú druhú, zostávalo len na nej ako to pochopí. Akonáhle sa na ňom zasmiala, jeho pomyselný pohár sa ocitol na hrane pretečenia. Mal tak trochu podozrenie, že odteraz je už len hračkou, slabým vĺčaťom ktoré musí dokázať, že za niečo stojí. Kedysi býval tým ktorého sa pravdepodobne bála vlastná sestra, tým ktorý sa postavil voči cudzincom. No tu už neznamenal nič. Hnevalo ho to, jeho hrdosť a sebavedomie neboli ochotné zniesť takú potupu. Mal pred tou vlčicou celkom rešpekt, no zároveň túžil dokázať, že za niečo stojí. Chcel ukázať, že dokáže prežiť, že je silný a schopný. V tieni ktorým ho vlčica pohltila na pár sekúnd zablikalo slabé svetlo, prejav jeho mágie- protiklad voči tieňom. Svoju mágiu však tentokrát použil nevedomky a on sám o tom nemal ani potuchy. Asi by som niekedy mohol uvažovať a nekonať bezhlavo. Vlastne... bezhlavo koná ten čo nemá hlavu, či? pomyslel si.

Při jeho vzdorovité odpovědi jsem se uchechtla. Vskutku toto vlče kuráž mělo. Pocítila opravdu lehké zničení stínů světlem- zřejmě důsledkem jeho magie, však velmi brzo ztracený stín se vyplnil. ''Zajímavé.'' Pověděla jsem více méně pro sebe. Následně jsem mu konečně přestala tlačit na hruď a pustila jej jak ze sevření a z magického spoutání stíny. ''Tak jdeme, uvidíme jak tě posoudí Alfa.'' Zavelela jsem a dávala si na něj pozor. Ale co by mi mohlo provést vlče? Ačkoliv, i když je to přerostlé stále to je vlče. Po jeho myšlence jsem se uchechtla. ''Být tebou dávám si pozor, abys bez té hlavy neskončil.'' Temně a chladně jsem se ušklíbla a švihla ocasem. Vedla jsem ho územím směrem k Táboru.. Měl sis stokrát rozmyslet, než si vešel na území ze kterého už není tak lehkého úniku. Poslala jsem mu myšlenku.