Příběh vyhnané smečky Zeiss III.

Tábor
Když jsem uslyšel hněv Naiome stáhl jsem uši úplně dolů a sklonil hlavu. No a k*rva, a k*rva, je po mě, tohle je konec panikařil jsem v duchu ale snažil se vypadat klidně. Ještě jsem odklonil zrak více od alfy a přivřel oči. Doufal jsem jen, že to skonči co nejlépe a né mou smrtí, ale naděje jsem si nedělal. Ani jsem nevěděl že nesmím mluvit, jakožto omega, ale přeci jen, to tak je. Když se vlk nabídl, že řekne co jsem řekl, sklonil jsem hlavu ještě niž než jsem jí měl. Ani jsem to co jsem řekl nebral ofensivně, né tolik, jen jsem se snažil zlepšit si náladu, ale je mi jasné, že to tak znělo a určitě jsem neřekl nic pěkného.

Tábor ---> Před Naiome
Bylo mi u chvostu, že se jeden z ostatních učňů baví týráním psa. ten pes mě nezajímal o nic víc, než učeň samotný. nakonec než všichni ostatní. nehodlala jsem si tu hledat nějaké kamarády, nebo tak něco, nakonec tohle měl být přece výcvik, ne seznamovací kroužek. Naiome se konečně vrátila, což mě potěšilo a okamžitě jsem vyplnila její rozkaz. Posadila jsem se vedle ostatních přesně tak, jak říkala. Neklopit oči, vypnout hruď. Ale nedívala jsem se na ni, to by bylo neuctivé. Situace vypadala zajímavě. Přišly dvě vlčice, nebo přesněji jedna vlčice a dost divná liška s přebytkem ocasů. Ani mi nevadilo, že výcvik pořádně nezačal a Naiome se věnovala spíš záležitostem smečky. Bylo poučné i ji pozorovat. takhle se chová správný temný vlk. Tak jako ona.

Táborň
Naiome na odpoveď od vlčice nemusela dlho čakať. Líška by však mohla byť len svedkom. Líšku zviazala úponkami, ktoré sa jej zamotali okolo láb, krku a trupu, aby so sebou nedokázala vôbec pohnúť. Úponky ju tlačili smerom k zemi. Zatiaľ sa Naiome sa len temne usmiala na vlčku Rias. "Tvoje prianie, je mojím rozkazom." - povedala chladne s iskričkami v očiach. Už dlho nemala premenu, bolo by fajn si podobu oprášiť. Okolo Naiome sa začala tvoriť čierna para, ktorá bola čím ďalej tým hustšia a hustšia. Naiome začala tlmene vrčať, naberala na výške, rysovali sa jej kosti, rebrá, panva. Predlžovali sa jej drápy a tesáky. Biele a modré znaky sa stratili v čisto čierny kožuch, ktorý bol jemný a nie tak hustý ako Naiome máva. Absolútne neniesla svoju podobu, mohli ju spoznať len podľa azurovo modrých očí. Dlhšie uši, predĺžená papuľa a hlava potiahnutá čisto kožou, bez svalov, či tuku. Naiome si prepukla stavce na krku. Čierna para sa odparovala z jej kožucha. Zoskočila z jej jaskyne. Drápy pri chôdzi zarývala do zeme. Takú mali dĺžku. Ostro zavrčala s podvihnutým pyskom. Vlkovi by bolo hneď jasné, že toto je jeho koniec. Vrhla sa po Rias, prevrátila ju na chrbát a priklincovala ju tak bez citne k zemi. Do jej ramine zaryla dlhé drápy. Naiome pocítila, ako prešli skrz svalstvo a cez kožu, prakticky prešpikovala Riasine ramená. Zavrčala jej do tváre. Svojím špeciálnym útokom absolútna hrôza, to ešte viac umocňovala. Dívala sa jej ostro do očí, rozpolteným jazykom olizujúca si ostré tesáky.

Vůbec jsem si vlastně neuvědomovala co dělám. Stála jsem jak přikovaná a až po chladné odpovědi na mé slova. Teprve potom jsem si to vlastně všechno uvědomila. Konečně jsem se hnula a moje zorničky se zúžily. Ani jsem se však nenadála a nestala tam ta stejná vlčice. ''Co jsi zač..'' Vydechla jsem roztřeseně. Udělala jsem pár kroků dozadu, bohužel nebylo úniku. Ten démon se blížil a brzy mě svalil celou váhou. Ostré drápy se mi zarývali do ramen. Vykřikla jsem bolestí. Černý oheň, má magie zapálila tlapy toho démona, které se mě dotýkali. Bohužel jsem nevěděla, že to stejně vůbec nezabere. Akorát to přidalo na autoritě tomu tvorovi se svítivým azurovým pohledem. Z magie mi opět krvavě slzeli oči..

Tábor 
Ose bez projevu emocí koukal na to, co vlčice dělá, zabíjí. Připadalo mu to zbytečné, ta Vlčka se mohla hodit. Mohl pomáhát a sloužit. Někteří by řekli, že si takhle vlčice získává respekt, ale podle Oseho plno respektu už měla a nepotřebovala další. Bylo to stejně jako s mučením, dělala to pro sebe. Chtěla se uspokojit. Ose to chápal  ikdyž žádné takové potřeby vůbec neměl. Nikdy nepotřebovala uspokojení.

tábor
Na Easy jsem neregoval, nechtěl jsem, neněl jsem mluvit a problému jsem měl dost, moc, nepitřeboval jsem další mojí nepoddaností. Když jsem periferním viděním spatřil, přetvorbu vlčice (Nai) neoihl jsem si pomoci a otočil se na ní. Asi jsem neměl, jsem na ní zíral se zúženýma panenkama. Pak jsem se rychle otočil, zklonil hlavu a koukal do země.

Tábor
Dívala sa jej priamo do očí a sledovala ako jej začína z nich krvácať. Bolo to zaujímavé aspoň pre Naiome. Všimla si, že sa snažila Naiome zapáliť laby, ale necítila to. Oheň sa premenil v malý plamienok. Však Naiome tým dala podnet na nápad. Zapálila svoje laby a potom celé svoje démonie telo. Teplota bola dostatočne vysoká, aby žiar pálil zároveň vlčke telo. Prakticky ju pod sebou piekla za živa. Naiome sa svojím telom postupne približovala k tomu jej, než sledovala, ako sa jej krvavé oči pomaly hýbu k prasknutiu, ako uvarené vajíčko. Rias nemala na spodnej strane a ani na tvári žiadnu srsť, len spálenú kožu. Naiome neprestávala a čakala, kedy v mukách posledný krát vydýchne. Táborom sa len ozývali výkriky. A Naiome sa len temne usmievala. Nakoniec oheň z celého tela odvolala, drápy vytiahla z je ramien a odstúpila od nej. Nebola ešte mŕtva, ale veľa k tomu nechýba. Všade bolo cítiť spálené mäso. Naiome si olízala ňufák. "Dúfam, že som vyhovela tvôjmu rozkazu." - pošepkala k nej, ale počuli to tak či tak všetci, čo to sledovali. Rias mala devastačné zranenie, ktoré sa už nedalo vrátiť späť. Sledovala chabý vlčkin dych. "Šššt...už nebudeš nič cítiť. Sľubujem." - pošepkala Rias, a svoju hlavu otočila tentokrát na Ahriu.
/Chcela si ju potrápiť, hádam som vyhovela a ešte k tomu som použila Riasinu vrodenú mágiu, keď už si to dala do mojej réžie

Mou vlastní magii využil démon proti mě. Vlčice v démoni podobě, vzplála (hádám využila černý Riasin plamen ) ohněm a smažila mě. Křičela jsem bolestí. Bolestný křik se ozýval celým Zeisským Táborem. Když přestala cítila jsem spálené maso. Moje spálené maso. Přestávála jsem cítit pomalu pachy. Přestávala jsem pomalu vidět. "Už bude lépe.." Vydechla jsem.. Před očima jsem spatřila své rodiče a své děti.. děku-ju... prolétlo mi myslí k onomu démonovi. Osvovodila mojí duši býť bolestně... A tak já Rias z rodu Fëe'neriz jsem naposledy vydechla svůj život..
Pod tlamapama temné princezny zahynula Rias de Fëe'neriz a dne 15.6.2018 a odešla navždy do Věčných lovišť


Byla jsem chycena šlahouny a byla jsem nucena sledovat tu trpící vlčici. Celou dobu jsem kňučela a když černo-zelená vlčka naposledy vydechla a ta vlčice zamířila ke mě začala jsem křičet.. nechtěla jsem tak dopadnout.. (Ale Nira chce x'dd )

//Jen si pohrej. Můžeš dát i ostatním ať si pohrají, ale finální zabití máš povolené jen ty :'D
//Oka, a nie využila svôj plameň

Tábor 
Ose se bez známek emocí díval na zabíjení, který bylo podle něho zbytečné. Ale přesto chápal, proč to Nai dělá. Pak vlčice umřela. Jen malá nepatrná změna byla v jejích očích nic výrazného. A jak to ovlivnilo Oseho? Nijak, necítil nic. Ani hrůzu ani zalíbení. Viděl ještě v táboře dalšího vetřelce, věděl, že ho čeká stejný usud. Pro něho už ta liška byla mrtvá. Ale nezáleželu mu na ní. Bylo mu jedno, že byla mrtvá az na to, že se mohla ještě hodit.

Seskočila jsem ze skály, když jsem oznámila to co jsem měla za úkol oznámit. Stála jsem vzpřímeně a chladně sledovala každý pohyb vlků a vlčat, které si Naiome přitáhla jako své učně. Pach těch psů tu byl smrdět, přes celý tábor. Po nějaké době se tu objevila i Naiome a chvíli na to černo-zelená vlčice a růžová liška z devíti ocasy. Sledovala jsem to divadlo a uchechtla se, když jsem zacítila pach spáleného masa a srsti té vlčice. Po chvíli na mě promluvil Sauron a tak jsem se na něj pootočila a očkem sledovala i růžovku na kterou se teď Naiome chystala. ''Saurone.'' Pozdravila jsem spíše kývnutím hlavy, jak bylo u mě typické. Takový pozdrav jsem se naučila částečně od Easy. Vždyť to stačilo, komu ne.. To není můj problém. ''Měli by jste to oznámit Naiome, ne?'' Ozvala se Auriel. 'No nekecej. Co bych si bez tebe počala.' Protočila jsem očima při odpovědi. ''Naše Alfy porazili Alfy z Ishimury, a tím ta smečka zanikla a většina jejich smečky se zřejmě rozutekla do Kirigakure a Fénixe. Alfy pro nás získali větší území a zřejmě máme i pár nových vlků, kteří otevřeli oči a pochopili, že svit je slabý. A Alfa Naiome má nějaké učně.'' Pověděla jsem a kývla jsem hlavou k nejmladším ze smečky. ''Až Alfa skončí i s tou růžovou, měli bychom už oznámit partnerství. Čím dřív, tím lépe.'' Dodala jsem po chvíli. 'Alfo, až skončíte, můžeme ze Sauronem požádat o chvíli vašeho času?' Poslala jsem Naiome myšlenku a doufala jsem, že ji zaznamená, když teď se vyžívá ve své démoní podobě a zabíjí ty sviťačky.

Tábor
Neboť mu nikdo nevěnoval pozornost, opět mu na mysl přicházely všemožné myšlenky týkající se útěku, dokonce už měl přichystaných i několik plánů, jak by mohl nějaký takový úrk uskutečnit. Nenalezl ale dostatek odvahy, aby cokoli takového mohl nějakým způsobem podniknout, tudíž jen mlčky stál a sledoval dění okolo sebe. Z alfy Zeiss se opravdu nevyklubala žádná dobrá duše, Eito pochyboval, zda se v ní vůbec nachází něco dobrého. Za svůj život potkal již mnoho zlých psů, vlků i jiných psovitých šelem, ale s tím, s čím se setkal zde v Niwatu, se zatím nesetkal nikde jinde. Děsilo ho to, hrůza ho svírala do sebe. Bylo mu to částečně proti srsti, ačkoli mu do podobných záležitostí nic nebylo, avšak nelíbilo se mu sledovat, jak pod tlapami černé vlčice zahynula víceméně nevinná  vlčka. Dost ho proto udivovalo i to, že samotná jeho existence je stále naživu. Kdy přijde ten čas? Ohlédl se za sebe, konkrétně směrem, kterým do tohoto tábora přišel. Věděl, že udělal chybu, zatím možná tu nevětší ve svém životě.

Tábor --> Původní hranice
Pozoroval jsem dění okolo sebe. Potichu jsem si zavrčel a zakoulel očima. Nebudu tu poslušně čekat na smrt. zamyslel jsem se a otočil se na růžovou lišku. Znal jsem ji, tedy od vidění byla to liška která byla u Orfeona v táboře a teď jí čekala jistá smrt. Zvedl jsem se a pomalu skrčený při zemi jsem se 'odplazil' od učňu. Všichni si všímali jen alfy a mrtvé vlčice a tak jsem nehodlal strácet čas. Rychle jsem se otočil a uviděl Ezra, zapoměl jsem na něj. To dost koplikovalo situaci. Teď nebo nikdy řekl jsem si v duchu a na souhlas si kývl. Co nejryhleji jsem mohl jsem se rozběhl směrem k Ezrovi a zároveň z tábora. Chytl jsem Ezra za kůži na krku a plnou silou ho zatáhl směrem pryč z tábora. "Dělej, DĚLEJ!" zaštěkl jsem na něj a rozběhl se pryč. Neohlížel jsem se, prostě jsem běžel musel jsem odsud pryč. Za chvíli jsem uviděl hory, kterými jsem se kochal když jsem se chitil do pasti. "ANo! ANO!" zasmál jsem se s nadějí. Když jsem ale 'hranice' přeběhl, stále jsem cítil pach Zeiss. "Ne... To ne..." řekl jsem a rozhlédl se kolem. Necítil jsem tu 'sviťany, ale Zeiss. "Musím odsud...." řekl jsem si potichu.