Příběh smečky Elloris

Aysu
Tábor - Původní hranice Zeiss - hranice Elloris
Sledovala jsem zelenou sviťáckou vlčici, která sem přišla. Tvářila se jako by byla na nějakých omamných drogách. Jen sem tak nakráčela a řekla si o smrt. Nelitovala jsem jí, jen mě napadlo, že je vážně hloupá. Také mi vadilo, že nás zdržuje od tréninku. To nemohla skočit ze skály? Musí otravovat temnou alfu s něčím takovým? I přesto že mi vlčice líto nebylo, násilí a týrání mě nijak neuspokojovalo, takže jsem se dívala jinam. Možná proto jsem si všimla dvou psů, jak se snaží utéct. Otočila jsem se zpátky na Naiome. Chtěla jsem vědět jestli si toho všimla i ona . Naiome naštěstí nic neušlo, takže pohotově zareagovala a poslala nás, abychom je chytili. Byla jsem ráda, že nemusím sledovat týrání té lišky a že se místo toho můžu své učitelce předvést. Jakmile Naiome dokončila svůj monolog, vyskočila jsem na nohy a rozběhla jsem se za uprchlíky. Ještě jsem přitom stačila mrknout na Sauru. Doufala jsem, že pochopí a bude se mnou "ve dvojici". S nikým jiným jsem nebyla ochotná spolupracovat. Doufám, že se Zech zase neteleportuje a neztrapní nás tím, ale zas na druhou stranu by nám to poskytlo výhodu. Naštěstí si Naiome všimla psů včas, takže jejich náskok nebyl velký. Běžela jsem. Cestou jsem naštěstí nepotkala žádné jiné vlky, kteří by mi zkřížili cestu. Nebyla jsem sice moc rychlá ani moje výdrž nebyla taková, jak bych si přála, ale psi byli zranění a docela pomalí. Když jsem je konečně spatřila, byli už těsně u hranic. Tak blízko a přitom tak daleko. Mají kuráž, to se musí nechat. Ale ani ta jim teď nepomůže. Nechápala jsem, proč se zastavili a tlachají. Tahle chyba je mohla stát svobodu.

/Les Kirigakurských Srn -> Severní Tábor/
Pokývnul jsem hlavou na zbytek své pracující skupinky. Na Hilary jsem se děkovně usmál a Darkey jsem odpověděl. ,,Ano, taky mě to bavilo. Na to, že jsem předtím zastával post Gammy, jsem docela dlouho nelovil. Ale tak v bývalé smečce to jaksi nefungovalo, hierarchie byla docela rozhozená..." přiznal jsem ne příliš nahlas, jen tak mimochodem a švihl ocasem. poté už jsem se dal s Darkey do přemisťování srny směrem k táboru, tentokrát však Severnímu. Byl totiž o něco blíže.

//Eito zraněný není, nehovořím-li o menším šrámu mezi jeho lopatkami.
U hranic Elloris - Kdesi v Elloris (Mohl by mi někdo poskytnout mapu?)
Pocit, že je někdo pronásleduje, byl oprávněný. Když pohledem podrobně skenoval své okolí, neunikla mu míhající se šedo-bílá skvrna. Rázem byl bílý pes na nohách. Bylo mu jasné, že o něm vlk či vlčice, netušil, o jaké pohlaví se jedná, musí vědět, a stejně tak musí vědět i o Traurem. ,,Traure, mizíme!" vykřikl překvapivě vysokým hlasem. Neváhal, neohlížel se a už uháněl zase pryč, přímo do území nově vzniklé smečky. Neměl páru, kam míří, ale myslel jen na to, že se musí dostat dostatečně daleko od veškerých zeissanů. Doufal, že cestou náhodou narazí na někoho, kdo by mu mohl pomoci. Netušil, zda se Traure řítí za ním, ale neměl v plánu se ohlížet.

/Severní Tábor/
Čekal jsem, až se Ashmodeus rozhoupe. Vlčík nebyl v dobrém stavu, proto, když jsem viděl, že je stále značně mimo, jsem opatrně povolil ono podepření a jakoby jej položil na zem. Nechal jsem, aby na něm porostly léčivé květiny, které měly dodávat energii za pomocí fotosyntézy. Nyní v zimě tento úkon byl podstatně těžší, ale i přesto jsem se o něj snažil docela úspěšně. Jo, to budou ty léta tréninku magie a taky zkušenosti, které už mi nikdy nikdo neveme... napadlo mě. V tom jsem ucítil pach mrtvé zvěře a taky živého vlka. Otočil jsem ouška jedním šmiknutím k onomu zdroji pachu a natáhl hlavu. Byl to Orfeon, blížil se sem i s kořistí. Lehce jsem nakrčil čumák. Fuj.

//Eito, mapu máš v textovém odkaze úvodního postu této smečky. c:

Hranice Elloris - (řekněme že) Les Omeg
Po chvíli odpočinku si Ezro něčeho všiml. "Ale ne..." vzdychl jsem, "Musíme se dostat do tábora. Tam budeme nejvíc v bezpečí." Těžkopádně jsem se vyhoupl z lehu na sed a poté se i zvedl. A vážně byl tam jeden z učňů té alfy. Ugh, zase tyhle. Udělal jsem pár kroků, ale div jsem se neskácel k zemi, nohy se mi pletly a motaly, já nebyl zvyklí takle dlouho běžet, né takhle rychle a ani si pořádně neodpočinout. Oklepal jsem se a rozešel. Naštěstí byl poblíž les, což mi díky mé tmavé srsti dovolilo se aspoň trochu skrýt a dát nám náskok. Stále jsem jen šel, když jsem se snažil rozeběhnout málem jsem spadl. Chvíli jsem se opřel o mladý strom a vydýchal se.

Tábor ---> původní hranice Zeiss ---> Elloris
Ani bych si nevšimla, že se něco děje, kdyby Naiome nezavolala. Ti dva psy mě nezajímali, nebylo na nich nic zajímavého a ani nebyli užiteční, ale pokud chtěla své žvýkací hračky zpátky, kdo jsem, abych jí v tom bránila? Stejně tak mě nezajímaly dvě vlčice, nebo přesněji vlčice a liška, obě v jedovatých barvách, které sem přišly. Příliš slabé, aby žili? Fajn, chcípněte si, když sic lepšího neumíte. Umřít je snadný, ale mohly jste prokázat alespoň trošku odvahy a skočit ze skály, ne si zbaběle o smrt říct. Zelená zemřela rychle, ta růžová to neměla mít tak lehké, ale já se nehodlala zdržet, abych viděla i její smrt. vyrazila jsem hned po té bílé vlčici, Aysu, nebo jak se jmenovala. byla jsem docela rychlá, ale má výdrž už tak dobrá nebyla. Budu muset začít trénovat, abych udržela krok s ostatními. Ale proč běhat? za běhu jsem roztáhla křídla a vzala to vzduchem. Létání je rychlejší, než běh a i pohodlnější a nemusím koukat pod tlapky. Psi běželi k hranicím, možná jim ještě zbýval nějaký pud sebezáchovy, ale jestli si myslí, že je smeččani zachrání, pak jsem je celkem litovala. brzy jsem je uviděla. Ti dva tupci ani neutíkali, tohle bylo vážně ubohé.

Les Omeg
Ani jsem neměl chvíli na to se opřít a ušlž nad lesem létala další vlčice. "Ale no tak" zavrčel jsem a rozešel se dál. "Zlatý zablešený psi." zamrmral jsem si a přidal do kroku. Teď už jsem klusal, Ezro byl dale přede mnou a utíkal, já ani utíkat nemohl. "Vidím že Zeiss umí hrát fér!" vyštěkl jsem pobaveně. "Dvě, hádám vlčice, jedna s křídly nejspíš vlohy v magii, proti dvoum psům, jeden z nich zmrzačenej. Hodně to ukazuje sílu vaší smečky, co?" zaštěkl jsem usměšně. Tuhle smečku jsem nesnášel, ano měla fyzicky zdatné členy, ale byla silná? Né, ne doopravdy, byli to vlci kteří si hrály na to že jsou jiní a tím jsou lepší, nic víc. Pohrdal jsem touhle smečkou, byla horší než moje rodná tlupa a to je co říct.

Dřív než vlastně stihl polodémon nějak zareagovat větší lovecká skupinka, svou kořist chytila a zabila. Plácl se tlapou po čele. Chybí mi kdy jsem mohl lovit sám, jako jediná aktivní Gamma, ale teď už nejsem ani to... Povzdechl si a sklopil smutně uši. Začal, alespoň pomáhat s taháním kořisti do Tábora, když se teď vůbec nepředvedl.  ''Pomůžu vám, alespoň s tímhle..'' Řekl a chytil srnu taky, aby Orfeonovi a Darkey taky to nějak ulehčil.

Les Omega - Podél řeky Ishimura
Začínalo se rozednívat, noc končila. Eito slyšel jen své vlastní vzdechy a dunivé kroky. V posledním okamžiku mu to prostě nedalo a ohlédl se. Chvíli očima musel pátrat, než Traureho konečně zahlédl. ,,Dělej!" vykřikl příkaz a nedočkavě přešlapoval z nohy na nohu a nepřestával se děsit toho, co by se mohlo stát, až je bílo-šedé stvoření dožene. Dobrman ale jako by nebyl schopen dalšího běhu. Eito se mu nedivil, kdyby byl ve stejném zdravotním stavu jako on, útěk by vzdal už mnohem dříve. I přesto mu nebylo příjemné na něj čekat a tělem mu projíždělo nepříjemné svrbění a mravenčení. Na nebi spatřil velkou tmavou skvrnu. Zprvu si myslel, že se jedná o nějakého velkého dravce, tu si ale uvědomil, že tělo živočicha siluetu jakéhokoli ptáka rozhodně nemá. Tiše zavrčel a odvrátil zrak od oblohy. Pohupoval ocasem ze strany na stranu a těkal očima ze strany na stranu. ,,Nevysiluj se slovy," pokáral bílý pes Traureho. Ani mu nepřipadalo zrovna moudré zeissany ještě více po sobě poštvávat a provokovat je. Sice s jeho slovy souhlasil, ale jednoduše nebyla vhodná chvíle na podobné lelkování. Eito si až nyní uvědomil, že ten hukot, který slyší, musí být zdejší řeka, u níž už také jednou či dvakrát byl. ,,Jsme blízko," zašeptal a nadějně se podíval na svého společníka. Už se neohlížel a rozklusal se přímo za hukotem, který postupně zesiloval. Za chvíli již stanul u řeky a opět vyčkával, až ho černé psisko dostihne.

Les Omeg --> Podél řeky Ishimura
Na vibidnutí psa jsem ještě zrychlil krok, klus se stále víc podobal běhu, rychleji jsem ale klusat schopen nebyl. Byl jsem moc vysílený, dlouho jsem nežral a bolelo mě celé tělo, když se k tomu přidal ještě vysilující běh, bylo to na mě prostě moc. "No jo furt..." Začal jswm slyšet hukot, nebyl to hukot lidských strojí, ty byste tu na kilometry nenašly, ale řeky. Věděl jsem že řeka je poblíž tábora. Když jsem doběhl psa, zastavil jsem se a vydechnul: "Ještě že poslali vlčata." zaštěkl jsem sarkasticky, "Těm nemusím vyznávat úctu." dodal jsem sice sarkastickým tónem, ale bylo slyšet že dost tragicky. "Jestli mě chití, je to můj konec..." nedokončil jsem větu a hleďel do dáli přez řeku, pak jsem se otočil na Ezra a téměř bez výrazu dodal ".... a i s tebou." podíval jsem se na nebe, létající vočice už byla něco za námi, ale na křídlech by tu byla v minutě, bílou už jsem ani neviděl.

Mladá vlčka, možná snad nejmladší ze všech učňů sledovala chladnýma očima celou tuto situaci. Nebavilo ji to. Ovšem si uvědomila, že ty psí hračky zdrhají a během chvíle jejich učitelka oznámila, že je mají chytit. Rozběhla se a roztáhla křídla. Ještě předtím si všimla pohledu od Aysu, pochopila. Aysu, jak jsi na tom se svojí magií? Můžeme je zmrazit. Mě stačí vidět troška jejich krve a můžu jim zmrazit kousek krevního oběhu a bez proudící krve se o dost hůř pohybuje. Pomyslela si směrem k ní. Saura věděla, že Aysu umí číst myšlenky a tak se to k ní dostane. Následně však hned vzlétla a byla přímo za zadkem Yungul, však brzy rychlost letu dorovnala a byly tak nějak nastejno. Ve vzduchu se dobře zdrhající omegy hlídali. Dřív, však než se k nim dostali, přeběhli hranice. A tak se i učni vydali za nimi přes hranice.. Saura osobně slétla o dost níže a byla blíž k Aysu. Případné spojení jejich magií, dělá ledovou magii ještě silnější..
Když je za hranicemi ve vzduchu viděla, tak se zasmála. To si opravdu myslí, že dostat se za naše hranice je jejich záchrana?

Les Omeg / Řeka Ishimura
To už k němu Traure doklusal. ,,Nejsem si jist, jestli i zeissácká vlčata třeba nemají ono právo tě urážet či hůře rovnou zabít," odsekl. ,,Naiome nevypadala jako někdo, kdo by dával přednost omegám a uprchlíkům před těmi malými vycvičenými koulemi chlupů." Dostaneme se vůbec někdy z téhle šlamastyky? Vzhlédl k obloze a táhle zavyl. Pochyboval, že jeho volání o pomoc někdo bude věnovat pozornost, ale řekl si, že alespoň za ten pokus to stojí. Povzdechl si. ,,Já jsem se jim nepodřídil natolik, abych se stal jejich... hračkou," zamumlal Eito s drobnou dávkou opovržení v hlase. Když domluvil, zase se rozklusal a čekal, až spatří tábor. A skutečně, za chvíli ho v dáli rozpoznal. ,,Traure?" špitl a zamračil se. Bílý pes začal zpomalovat, nakonec vzdal klus a prostě jen šel. ,,Máme menší problém - tábor je očividně na druhém břehu."

Řeka Ishimura ----> poblíž tábora (u řeky Ishimura)
"Co jsem slyšel, maj podbný práva jak já, jen můžou lovit." řekl jsem potichu. "Ale tyhle sou alfy, asi sou na tom líp...." fodal jsem a vzpoměl si na svá 'privilegia' když mě otec vybral. Neměl jsem však čas na bezcenou nostalgii. Když Ezro prohodil opovržující poznámku, rychle jsem se na něj podíval zvedl uši a vycenil zuby. "Eště ty začínej! To si myslíš že já se jim podřídil? Proč myslíš že takhle vypadám!?" zaštěkl jsem na něj, "Já si to nevybral..." dodal jsem a opět si musel bzpomenout na svojí minulost. Tohle přesně jsem řekl sourozencům, když byli naštvaní, že jsem s nimi nestrávil dětství 'Já si to nevyvral'. Stratil jsem se v myšlenkách a dostalo mě z nich až Ezrovo pronešení problému. Opravdu to byl problém. Řeka byla i o něco rozvodněná kvůli pršení a půda okolo rozmočená. "Hele támhle! Vidim tam kameny." Byli to sice kameny, dali by se přez ně ořejít jako nic, jdyby nebyla řeka rozvodněná. Teď byli celé mokré a přetýkala přez ně voda. Ja k nim popoběhl a opatrně našlápl na první kámen. Málem mi to pidklouzlo, a udržel jsem rovnováhu, pak už jsem jenom rychle přeskočil na další a další, až jsem byl na druhém břehu. Jestli tam spadne.... pomyslel jsem si a nedičkavě hleděl směrem k táboru.

Les Kirigakurských srn - Okraj LKS - Směrem k táboru
Věnoval Jessie vděčný pohled. I přesto si však nebyl jejími slovy zcela jistý. Společně postupovali lesem, přičemž v tlamách svírali mrtvolu srny. Netrvalo dlouho a narazili na další členy své skupiny. Riteru je bohužel stále neznal jménem, tudíž o nich ještě pořád musel přemýšlet pouze jako o vlčicích a v duchu hádat jejich jména. Samozřejmě nedospěl k žádnému závěru, neboť pochyboval, že jejich jména budou znít nějak obyčejně. Zase uchopil úlovek mezi zuby a pokračoval společně se svou partnerkou v cestě. Celou dobu mlčel, ačkoli spíše z důvodu, že s plnou tlamou se mu nehovořilo zvlášť dobře. Přišla další krátká přestávka. Poté se již konečně vydali do tábora. Dobře, pomyslil si souhlasně, věděl, že jeho myšlenka se k Jessie dostaví snadno.

Aysu
Začínala jsem být docela unavená, ale riziko neúspěchu mi nedovolilo zpomalit. Bez zaváhání jsem překročila hranice s nepřátelskou smečkou a pokračovala jsem v pronásledování. Nešlo mi o psy. Šlo mi jen o to, abych udělala dojem na Naiome. Když Saura slétla níž, napadlo mě, že je ideální čas na použití magie. "Na můj vkus je tahle zima moc teplá. Chtělo by to trochu ledu".  Nebyla jsem úplně zlá, ale zlomyslnost mi rozhodně nechyběla. Počkala jsem než psi dojdou k řece. Jamile jeden z nich stoupl na kámen, přimrzly mu k němu tlapky.

Řeka Ishimura 
,,Hm, fajn, je pravda, že to ty jsi ten, kterej teď vystupuje pod jejich záštitou, ne já," zamrmlal si tiše pod vousy, ale byl si víceméně jistý, že to Traure zaslechl. ,,Ale proč ses tam vůbec vydal, hm?" opáčil a nechápavě zavrtěl hlavou. Zatímco hovořil ke svému společníkovi, prohlížel si řeku a přemýšlel, jak by se přes její tok dalo dostat. S řešením problému, jehož si všiml, tentokrát přišel Traure. Eito se podíval směrem, kam hleděl i dobrman, a pokynul hlavou. ,,Tak jdeme," pronesl klidně, ale to už Traure došlapoval tlapou na první kámen. Eito se rozhodl, že vykročí hned co se Traure dostane dostatečně daleko, aby mu nepřekážel v chodu. S neklidem pozoroval, jak přeskakoval z kamene na kámen. Bílý pes si v podobných disciplínách nikdy moc nevěřil, takže mu postup trval značně déle, neboť si každé samostatné položení tlapy na kluzký povrch kamení promýšlel. Vždy pomalu a opatrně pokládal tlapy na kameny a o to pomaleji na ně přenášel svoji váhu, bál se, aby se nezačaly viklat. Místo toho, jakmile stanul na jednom z posledních kamenů, mu tlapa přimrzla k povrchu. ,,Traure!" vyjekl vyděšeně. V tom si všiml, že i ostatní tlapy, kromě jedné přední, kterou měl zrovna ve vzduchu, má obalené ledem. ,,Traure, pomoc!" Byl zoufalý, zmatený a nevěděl, co dělat.

poblíž tábora (u řeky Ishimura)
Jakmile se Ezro konečně vydal na kameny oddychl jsem si. Btl hodně pomalej a tak jsem znovu znervóxnil a opráveně, přimrzla mu tlapa ke kameni. Rozhlédl jsem se okolo sebe. To byla ta světlá, to je jasný potichu jsem si zavrčel. Přešlapoval jsem ze strany na stranu, a přemýšlel. Mohl jsem ho tu necht a zachránit se, nebo riskovat a pomoct mu. Už jsem začal couvat a trochu se itâčet k táboru, měl jsem v plánu mu zdrhnout a zachránit si kejhák. Po pár krocích ve směr tábora mi to nedalo. "UUGhh.. ty nemehlo!" zaštěkl jsem a přiběhl k němu. Naklonil jsem se k němu co to šlo a chytl ho za kůži na hrudi. Zatáhl jsem co to šlo, led očividně povoloval. "Máš štěstí že ten kámen je jen mokrej.." zamumlal jse stále držic se jeho kůže. Po chvíli se mi podařilo ho aspoň předníma vytáhnout na zem, zadní na tom byli hůř, kámen se tam snižoval a bylo na něm dost vody, teď tedy ledu. Teď yž jsem ho vzal za hřbet a znovu zatáhl.

Řeka Ishimura / Nedaleko severního tábora
,,TRAURE!" zakřičel vyděšeně znovu a díval se za dobrmanem, který si sice všiml toho, že má problémy, ale jako by mu nevěnoval jedinou pozornost. Cítil, jak se mu do očí hrnou slzy, musel hodně mrkat, aby je všechny zaplašil. Nehodlal se tu rozbrečet. Vší silou cukal končetinami, snažil se dostat z ledového sevření, led však nepovoloval. ,,Já a nemehlo?!" zopakoval s dávkou zlosti v hlase. Rázem ale zmlkl, když si uvědomil, že se pro něj Traure přeci jen nakonec vrátil. Bože, co bych vůbec dělal, kdyby odešel? pomyslil si. Černý pes ho silně popadl za kůži a srst na krku. Bolelo to, ale Eito ani nemukal, věděl, že dělá dobrou věc. Ve stejnou chvíli přiměl pracovat svaly ve svých končetinách, aby všechnu námahu neodvedl právě jeho společník. Když měl Eito konečně alespoň přední tlapy volné, položil je na břeh řeky, strachoval se, že pokud zůstane stát na kamení, opět by se mu k němu packy přimrazily. Ucítil, že Traure ho pustil a začal ho tahat za silnou kůži na hřbetě. Zadní nohy byly ledem sice obaleny více než ty přední, ale nyní se mohl Eito konečně pořádně zapřít také. Tlapy, které měl stále uvězněné v ledu, ho začínaly pořádně studit a obával se, že by v nich mohl ztratit cit. Jakmile tedy Traure zatáhl, Eito se vší silou zapřel o pevnou zem, napnul zadní nohy, aby lépe vyklouzl z malého ledového vězení, a skutečně se jim podařilo bílého psa osvobodit. ,,Děkuji," zasípal.

Tábor Zeiss -> hranice -> Elloris
Chladný výraz sledoval, jak se temná paní změnila do démona samotného a velice rychle ukončila život jednoho sviťáka, který si pro smrt přišel. Cítil uškvařené maso, a to ještě snad prohlubovalo respekt k Naiome. Byla tak úžasná! Chtěl být jako ona. Smrt té sviťačky s ním nepohla, to udělal až rozkaz od alfy. Všiml si ohonů pádících z tabora Zeiss a okamžitě se i s ostatními učni pustil za nimi. S vytrvalostí neměl problém, byla to jeho nejsilnější stránka. Pádil a vyhýbal se veškerým překážkám, ale ostatních učňů si nevšímal. Ani sestry. Běžel spíše po pachu. Utrousil jedno slovo... A ucítil na svém hřbetě křídla. Za to mohlo asi to černobílé pírko, co měl schované v husté náprsence. Ale teď se křídla hodila. Trochu nezkušeně s nimi mávnul a dostal se do vzduchu, nejdřív zaostával, ale pak ustálil svoje tempo s tempem ostatních letců. 
Brzy byl cíl nadohled. Řítili se přímo za nimi. Dostali jednoduchý rozkaz, tak proč ho nevyplnit okamžitě? Les, do kterého měl namířeno ten pes omega znemożnil Argdemovi přímou cestu ke kořisti, ale kdyż se ti dva lehkovážně objevili u řeky, opět k nim měl přístup. Nijak mu nevadilo, že byli na cizím území. 
Elloris (nedaleko S. Tábora)
Aby pravdu řekl, tak ten bílý pes ho příliš nezajímal. Zdrżeli se u vody když překračovali řeku a Argdem nad nimi nenápadně kroužil a čekal na příležitost. Psi byli očividně zaslepení strachem z toho, že je pronásledovali Zeissani. On chtěl od Naiome pochvalu, chtěl být dobrý, jako každý její učeň. A proto se rozhodl ihned konat. Vrhl se dolů a nedal Trauremu jedinou další możnost útěku. "Ty hajzle! Půjdeš se mnou," zavrčel, když toho nepozorného hošanka celou vahou (vahou velkého dospělého vlka) srazil k zemi. Ostré drápy zabořil hnědočernému psovi do zad tak, že to způsobovalo prvotřídní bolest.

Nedaleko Sev. Tábora
"Jo si nemehlo..." řekl jsem zahořkle. "Hm" zamumral jsem na jeho poděkování. "Měli bychom se dostat s týhle mokrý země..." řekl jsem a popošel o pár metrů dál, kde nebyla zem tak promočená. Směrem k světle šedé vlčici (Aysu) jsem zavrčel a prohodil znechucený výraz. Tahle smečka mě štvala čímdál tim víc. Používání magie, bez přiblížení, sraby. Už jsem zahlédl tábor, byl tak blízko, než jsem se k němu ale stihl dostat srazil mě k zemi nějaký vlk. Musel jsem se hodně držet abych nezaskučel, ale povedlo se mi to. Jakmile vlk začal mluvit, uvědomil jsem si kdo to je. "Ty...." zavrčel jsem. Pokusil jsem se zvednout, ale nebylo to nic platné. Vlk byl příliš mohutný na to, abych ho ze sebe srazil. "Začíná to být ještě víc fér, co?" zachechtl jsem se sarkasticky "Chci vysvětlit jediné, proč mysí tak úžasná smečka, jako je Zeiss, poslat tolik vlků aby chytli dva ubohé psi?" dodal jsem. "A nebo je to tim že Zeiss NENI, tak úžasná, ale zakrývá to vrstvama svalů a magie. Protože jestli magie a svaly, pro Zeiss automaticky znamená síla, tak potěž pánbůh." škádlil jsem ještě,. Alr vše myslel vážně. Tohle nebyla síla, ale zbabělost, nic víc.