Příběh smečky Elloris

Nedaleko Sev. tábora
Nereagoval na opětovnou poznámku o nemehlu. Teď to rozhodně nebylo podstatné. ,,Jo, asi jo," odpověděl tedy až na další poznámku. Vcelku ladně se dlouhými kroky přemístil dále od řeky a tím zároveň i něco blíže k táboru. Najednou se sem přihnalo šedo-bílé odrostlé vlče s očividnou heterochromií. Eito hrdelně zavrčel, odrazil se od země a vyskočil mu na hřbet. Ačkoli zeissan očividně stále ještě nedospěl, už nyní byl větší než bíle zbarvený pes. To ovšem Eito využil ve svůj prospěch a obratně se přetočil tak, aby svoji hlavu dostal pod hlavu útočníka a tudíž byl v dokonalé pozici, aby se mu mohl zahryznout do hrdla. To také udělal. Rozevřel tlamu plnou zubů a pokusil se uchopit vlkovu kůži. Věděl, že i kdyby se mu to nepodařilo, cizinec by byl nucen ho ze sebe shodit, čímž by dal Trauremu trochu času na to, aby se zpod něho vyvlékl. Traure už zase začal s provokací. Možná, že když jsem uvažoval nad jeho inteligencí, tak jsem se trochu zmýlil, proběhlo mu hlavou.

Otevřela jsem oči a několikrát zamrkala, abych si zvykla na denní světlo. Začala jsem zmateně koukat kolem. Tohle rozhodně není Mistmane! Prolétlo mi myslí. Když jsem spatřila Kaye a vlčata, pomalu a bolestivě jsem se postavila a došla k nim. Ani jsem si nevšimla draka u kterého jsem doposud ležela. ''Co se stalo? Kde to jsme a kde je Diego a Minaell?'' Vychrlila jsem dotazy, které mi zaplavili mysl. Doufám, že se jim nic nestalo..

--> Za Traurem a Eitem
Psy jsem dohnala, až když se do nich pustil Argdem a když jsem viděla, jak si na něj ten bílý dovoluje, přiletěla jsem k němu, obejmula ho (Eita) předními tlapkami a zamířila s ním opět do vzduchu. Ať se klidně brání, pokud si chce trošku zalétat bez křídel. Ale byl tedy pěkně těžký, proto jsem svá křídla ještě o něco zvětšila a doletěla nad les, který mě pak pomocí horkého, nebo minimálně teplejšího vzduchu pomohl zvednout výš. "Dva na jednoho, to je celkem nefér, ne, pse?" Poznamenala jsem. Ano, nás na ně bylo daleko víc, ale co už? Většina učňů byla vlčata, tyhle dva byli dospělí. Snad jen já a ti dva, na A, Aysu a Argdem byli dospělí, ale já nebyla moc velká, takže jsem jako vlče stejně vypadala. Zubaté, nebezpečné vlče, které umí zacházet s mečem. Přestože jsme už byli docela vysoko, snažila jsem se vystoupat ještě výš, protože jsem vlastně vůbec netušila, z jaké výšky by musel spadnout, aby mu to doopravdy ublížilo. Ani v jakém stavu je máme přinést. naiome by se asi nelíbilo, kdybychom je omylem zabili...

Nedaleko Sev tábora.
Ezro se vrhnul na toho vlka, překvapilo mě že se na většího vlka takhle vrhnul . Rychle jsem se z poza vlka vykroutil, i když mi to na zádech ponechalo škrábance od vlkových zarytých drápů. Ihned jsem mu potom čapl po jedné z nohou a rychle za ní zatáhl, pak jsem jen vystrčil Ezru aby nezacláněl pod ním a doufal že vlk spadne. To už ale vlka odnášela ta druhá. "Welp... S tim nic neudělám.... pomyslel jsem si a otočil se na vlka. Že bych zkusil magii? zeptal jsem se sám sebe. Nebyl jsem v ní moc dobrý, ale jednu věc jsem uměl a to bylo vytvořit dýku. Věděl jsem že zabodnutí bude bolet, ale nezraní, to ovšemže byla nevýhoda, musel jsem tedy dýku zabodnout někde kde to fakt bude bolet. Nad vlkem se utvořila pára zatím beze tvaru, poté jsem z ní utvořil dýku kterou jsem mu následně 'zabodl' do zad myslí. Zabodl jsem jí hned mezi lopatky.

/// to jestli spadl nebo ne si urči :'P

Les Kirigakurských srn → Okraj LKS
Stejně jak si Jessie prohlížela náš úlovek, já si prohlížela jejich. Obě srny byly zhruba stejně velké. Oplatila jsem jí úsměv a pak se otočila na Richu. "Jsi překvapivě dobrá. na svůj věk." Druhá věta byla samozřejmě myšlená jako vtip. Popadla jsem naši srnu a začala ji táhnout stejným směrem, jakým naše alfa a její druh táhli tu svou. Nevypadalo to, že by bylo v plánu setkat se s ostatními loveckými skupinami, úlovky jsme táhli rovnou do tábora.

Les Kirigakurských srn → Okraj LKS
Jakmile jsme úlovek dotáhli na místo a přidali se k nám i ostatní lovci, zřejmě alfapár. Usmála jsem se na tu šedou v plásti. "Nejsem přece zas tak stará. ty jsi byla taky dobrá. Mimochodem, jmenuju se Richu." Představila jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem už její jméno zaslechla, možná ano, možná ne, každopádně jestli ano, povedlo se mi ho zase zapomenout. Také jsem našli srnu popadla a přidala se ke snaze odtáhnout ji... nejspíš do jejich tábora.

LKS
Skupina, se kterou jsem přišla, měla i se mnou lichý počet členů, protože Diego už někam zmizel, usoudila jsem tedy, že s nimi lovit nebudu, byla bych tu zbytečná. A tak jsem se odpojila a vydala se hedat jinou skupinu, jenže jak jsem tak bloudila lesem, který pro mě sice nebyl úplně neznámý, ale neznala jsem ho tak dobře a ani jsem nevěděla, kam se potřebuju dostat, podařilo se mi jinou skupinu, tu vedenou mým otcem, najít až příliš pozdě. Diego už tu byl a táhl úlovek do tábora. Takže lov už skončil. Perfektní, prostě perfektní. Povedlo se mi lov zmeškat, prostě proto, že v původní skupině mě nepotřebovali a nikdo mi neřekl, co mám tedy dělat. Byly tu důvody, proč jsem tehdy Kirigakure opustila. A tak jsem se teď po vzoru Diega připojila alespoň k odtažení kořisti. "Promiňtě, trošku jsem se ztratila."

Ta srna sice byla hodně lehká, ale byla jsem ráda, že mi Diego a ten fialový pomohli. V táboře jsme to někam položili a já jsem přistoupila k fialovému. "Ještě jsme se nepředstavili, já jsem Darkey." Usmála jsem se a pohlédla jsem i na Diega, aby se necítil tak špatně. Možná, že ten fialový tak špatný nebude, ale mojí důvěru si ještě musí nějak získat. Já jen tak někomu nevěřím, ale tenhle vypadá dobře. I ostatní vlci nesli zřejmě nějakou tu kořist, ale já jsem se pak posadila k "naší" srně a ukousla jsem si kus masa. Z tohohle lesa jsou opravdu chutné srny.

Dokonce i Argdem se objevil. Ostatní už začali něco dělat. Zaslechla i myšlenku Aysu. Uchechtla se. Dokázala používat led, ovšem Saura dokázala přinést chlad jen svou přítomností. Vletěla do vody a hned na to z vody vyletěla mokrá. Pomocí magie všechnu vodu ze srsti ze sebe odstranila a nechala zamrznout, při jejím těle teda teď letělo spoustu ledových a ostrých jehlic. Letěla za Argdemem a vedle nich ladně přistála. Na svou velikost se jako vlčeti opravdu nepodobala. Drak ví, jak vysoká vlastně v dospělosti bude. Černý pes měl spoustu ran na těle. Ušklíbla se. Minimálně polovinu ledových jehlic zamířila na Traureho a nechala je k němu letět. Neslyšně si únavně oddechla, nebyla zvyklá na používání tolik magie bez tréninku, ale nenechala to znát. ''Moc teplo ve tvém těle, pse.'' Zavrčela jsem a sledovala jak se jehlice bolestivě do jeho těla zabodávají a tají, z čehož pak se objevili krvavé jehlice. Musel určitě pocítit, že mu klesne tělesná teplota. Zraněný a zároveň podchlazený, určitě nemůže být schopný dalšího pohybu a nebo aspoň ne, takového že by někam utekl dřív, než se chytí i bílý pes. Z jeho krve a zbytku ledových jehlic se snažila kolem něj udělat ledové vězení. Podívala se na Aysu a doufala, že ji dojde, že s tvorbou ledového vězení, už bude opravdu potřebovat lehce pomoc, protože tohle 'kouzlo' už je opravdu náročné, pro někoho kdo pořádně svojí magii nemá ještě pod kontrolou a využila dost energie na jehlice a následné zhoršení jeho zraněních a vyvolání podchlazení u toho dobrnmana..

Nedaleko S. Tábora
Na tváři Argdema se objevil šílený úsměv. Nevšímal si toho druhého bílého psa, chtěl potrápit Traureho, kterého trochu z minulosti znal. "Mlč! Nemáš právo mluvit. Ale budu tak hodný a ještě tě nechám žít ano? Nevím ale, co na tobě ostatní vidí. Já vidím jen hloupého omegu, co si necení svého života," řekl slaďoučce. Neodpověděl mu na narážky ani na otázky. Vždyť omega na to neměl právo. Otevřel tlamu plnou ostrých tesáků a chystal se zakousnout se do krku toho idiota a násilím ho zase přivést zpět do Zeiss. To mu však překazila ta bílá potvora.   A pro Traureho to znamenalo vétší bolest, protože drápy Žíhaného se zaryly více do jeho zad. Ohnal se po tom bílém psovi, ten už však byl chycen jiným učněm, který ho sundal. Černohnědý pes toho očividně využil a vysoukal se z toho sevření. Jak srabácké. Argdem zamával křídly a opět by tiskl psa k zemi ještě větším tlakem, kdyby sám neucítil bolest z oblasti lopatek. Podíval se, co tu bolest způsobilo, bolestné zaskučení překryl syknutím a vrčením. Krátce se postavil na zadní a bez ohledu na sebe se odrazil. Křídla a velké tlapy měl jako profesionál při skoku umístěné tak, aby Traure nemohl uniknout. V tu dobu už kůži psa probodlo několik ledových ostnů. "Takže ty jseš tady ten srab, co raději povolá magii, než aby se popral s mladým vlkem tváří v tvář!" Chtěl se v něm hromadil. On nebyl srab, nepotřeboval teď používat magii, ale vztek si ji vybral sám. Pokud se mu podařilo v té bleskové rychlosti sejmout toho psa, tak Tratě mohl pocítit na svém těle mírnější spáleniny a hlavně. Beznaděj. Do jeho mysli se vetřela beznaděj a chuť všechno vzdát, odevzdat své tělo i duši osudu.

Nedaleko S. Tábora
Najednou jsem uviděl černou vlčici s křidli která přistála, očividně byla štěně, ale hodně velké štěně, větší než já. Když do mě vrazila led zatnul jsem zuby a místo zaskučení se uchcechtl. Nebylo to ani radostné ani zlomyslné uchetnutí, ale zoufalé. Na toho vlka, Argdema pokud vím jsem se jen usmál. Jehompoznámka mě překvapila "Říká vlk co bojuje bok po boku z vlky, co jsem zatím viděl používat jen magii!" zasmál jsem se. Najednou se mi začala podlamovat noha, začál jsem v ní cítit mráz. " A vlk větší než já, kterej ví, že mu záda drží ostatní." dodal jsem jen. Najednou jsem se začal cítit ještě beznadějněji než před tím, ještě ví c v depresích, ještě víc prázdný. Zoufale jsem se zasmál, málem jsem se neudržel na nohou. "Říkejte si co chcete, dělejte si co chcete, pro mě bude vaše smečka stále jen naprosto stejně slabou smečkou jako byla Ishimura, je schovávající se za fyzickou moc a 'Temno' " dodal jsem a skácel se k zemi. Zadní packy mě už neudrželi, předníma jsem se tak tak držel v sedu.Vlci krteří ostatním berou právo na život, vlci kteří si myslí že jsou víc, jen kvůli rase a tomu čemu věří, pche! Jako lidi.... Kdyby tohle viděl otec, byl by tak neuvěřitelně rád, roztrhán vlky, tak podobnými lidem.... pomyslel jsem si. "Aspoň je tu šance že zabijou i bratra až pro mě pude.." dokončil jsem myšlenku nahlas ale mumlavě.

Nedaleko S. Tábora
Argdem zpozoroval, že Saura se taky přišla zapojit. To bylo dobře, avšak zřejmé bylo i to, že to neměla úplně promyšlené. Nékolik ostnů zasáhlo i Argovo tělo, ale ten jim nevěnoval pozornost. Jen se dál soustředil na Traureho. "Ty si myslíš, že od Zeiss uprchneš, víš? Nosíš stejné růžové brejle. A otevírat vlkům oči je asi obtížnéjší, než se zdá, očividně. Sám si za to můžeš. Ale podívej se na nás - vždyť jsme přece jenom mladí vlci a vlčata, co nic nemají, ne? Síla vítézí. Tohle je život, ty debile," napálil mu přímo do ksichtu. Jelikož psovo tělo zdobilo několik nádherných ostnů, nemohl se přiblížit natolik, aby mu ucvakl nos. Však ono stačilo ho opět skokem přikovat k zemi a vyvolat magii. Byla to ta pára, ve kterou se měnily Argovy nohy, která vyvolávala onu beznaděj a popáleniny. Zvedl od psa velkou hlavu a na krk toho psa přitiskl tlapu, aby se nemohl hnout. Stále cítil bolest ze zad, avšak nejspíš ji rušil stav vlastníka iluze. Ostré zuby se pak zakously do krku psa, ne do tepny, aby žil, ale aby cítil bolest. S touhle ho pak hodil směrem k Sauře.

Nedaleko S, Tábora
Začal jsem se třást, bylo to tím že jsem by podchlazen těmi 'šípky'. "Co máte s těmi 'brýlemi'. Já jsem rozhodně nejpozitivnější pes pod sluncem co? Utekl jsem protože jsem nehodlal poslužně čekat až chcípnu tlapou nějakého maniaka! Já si život nezachraňuju, ale prodlužuju, když mě nezabijete vy, udělá to bratr." řekl jsem mumlavě. Už se mi i hůře mluvilo a nohy se mi podlamovali. "Já nejsem o moc starší než vy...." dodal jsem. "Pokud myslíš hrubou, bezmyslnou sílu, tak bohužel, většinou tomu tak je." dodal jsem usměšně. Když ke mě přišel vlk a přimáčkl mě k zemi, nebyl jsem schopen se ani bránit. To je ale hrdina, to je stejný jako kdyby cloumal mtvolou posmál jsem se mu, tentokrát ale v duchu. Když mě chytl za kůži na krku, rozhodně bych i zaskučel, neměl jsem na to ale síly a tak se ozvalo jen potiché zasičení. Odhodil mě k nohám té druhé. S těží jsem zvedl hlavu a podíval se na ní s nechutí v očích. Něco bych řekl, ale nemělo by to cenu, jak ten debil říkal (Argdem), otevřít vlkům oči je těžší než se zdá. Ani jsem se nepokoušel zvednout, nemělo by to cenu.

Vlčka nevrle zavrčela, když Argdem vyhodil psa k jejím tlapám, když tam tak pracně tvořila jeho ledové vězení. Proto opět led ze země dostala k sobě. Už zbyly jen krvavé, protože ji docházela energie na to udržet jich tolik najednou. ''Má to cenu? Zemřeš tak či tak.'' Štěkla jsem. ''Půjdete s námi zpět do Zeiss, ať už dobrovolně, nebo silou a Naiome už s vámi naloží jak uzná za vhodné.'' Zavrčela další větu a zbytek ledových jehlic, obarvené krvavě rudou, zabodla do Traureho. Tentokrát je nechala rozpustit a ledová krev se mu vrátila do těla. Jelikož se to nacházelo i na zemi, jistě se mu teď do krve dostane nepozorovaně nějaká infekce  a ještě k tomu to náhlé podchlazení.

LKS
Rýchlym klusom sa vydala spolu s Toshiom do lesa, až nakoniec ucítili menšie stádo. ,,Nezabudnite na náš plán. A trochu sa poponáhľajte, ostatní už takmer skončili s lovom. Každopádne, veľa šťastia vám všetkým, určite máte skúsenosti," poslala trochu váhavo myšlienku všetkým členom jej skupiny. Nerada ich kritizovala, hoci sa snažila aby to znelo mierne, no museli si pohnúť. Nakoniec zastala kus od Toshia. ,,Počkáme na ostatných," povedala potichu jeho smerom.
Comtessa Aqua
LKS-Severný tábor
Už-už sa chystala namietnuť, že rozhodne žiadne liečenie nepotrebuje, no tej už vlčica škrabance vyliečila. ,,Ďakujem," povedala nezvyčajne ticho. Tak trochu ju dojalo, že sa o ňu zaujímali vlci, ktorým mohla byť ukradnutá, ktorí ju vlastne ani nepoznali. Potichu chytila časť srny a vliekla ju smerom k táboru spolu s ostatnými. Pridal sa k nim aj nejaký vlk (Diego), na ktorom ju zaujala predovšetkým jedna vec- mal rohy rovnako ako ona! Ešte nikdy predtým nestretla nikoho iného s rohmi. Dorazili nakoniec do tábora, tá okrídlená začala jesť a tá biela Hilary kamsi zmizla, čo ona sledovala nechápavo. ,,Čo sa stalo?" opýtala sa nakoniec.

Aralský les
Čierny vlk mieril k lesu, keď začul hlas volajúci jeho meno. Zastavil a otočil sa. Uprel mierne previnilý pohľad očí, ktorých farba sa absolútne nedala určiť na Akia. ,,Je mi to ľúto," šepol sotva počuteľne. Už nebol tým vlkom, ktorým býval. Teraz bol iba vychudnutý vlk bez svorky, ktorý stratil všetko a všetkých. Krv z rany spôsobenej škrabnutím mačky mu ticho tieklo po labe a kvapkala na zem. Ako za všetkých, ktorých tam nechal. Keby tam nebol Akio, možno by sa rozplakal. A tak len skormútene hľadel do zeme očami, ktorých farba bola nepochopiteľná, hoci teraz tmavá.

//Zase se mi vymazal příspěvek >,<

Akiovi myšlenky se ubírali ke třem vlčicím. K Asuce ke které pociťoval nepopsatelné pocity. K Electře,  která beze stop zmizela před dvěma lety a Alsafi,  která se po pádu Ishimury stále neobjevila. Snad se nepřidala k nim. Pomyslel si a mířil zamýšleně k rodnému Aralskému lesu.  Tam jej zarazil známý pach. Zavrčel a vydal se za ním. "Angelo!" Vyštěkl blížic se k němu.
Vycenil na Angela zuby. "Co ti je líto? Stalo se snad něco Saf? Jestli ano, tak si mě nepřej.  Nedokázal si ji snad ochránit? A to si říkáš její partner?!" Štěkal jeden dotaz za druhým a mezitím mu zlostí oči z modré přeblikly na červeno. Neměl rád samce, kteří se přivtěřili do jeho rodiny a ještě víc nesnášel ty,  kteří jeho rodině nějak ublížili. "Tak mluv!" Štěkl samou zlostí.

Aralský les
,,Netuším kde je. Zaspal som... zobudil som sa až po tom ako Ishimura padla. Netuším kde je, jej pach akoby zmizol. Nevidel som ju dlho... mal som ju ochrániť, viem, mal som tam byť, mal som ochrániť svorku, ju aj svoju rodinu. Som hrozný," hovoril ticho, pohľad sklopený, kapucňu plášťa mal stiahnutú a ofina mu padala do očí. ,,Nikdy by som Alsafi neublížil, nikdy..." šepol sotva počuteľne. Potom začul akýsi hlas. Ignoroval ho.

??? (Někde v bývalém Kirigakure) ---> Aralský les
Jen tak bezcílně jsem se toulal po okolí, koukal po stromech a drobných živočiších, co se pohybovali okolo a přemýšlel, co podniknu, Celkem jsem se nudil. Nebylo tu co na práci, téměř nikoho jsem tu neznal, možná by mi neuškodil výlet za hranice, třeba to tam bude zajímavější. Ale jak jsem tak pochodoval, těžko říct jak dlouho, dorazil jsem do lesa, který pro mě byl naprosto neznámý. Možná že se mi z Niwatu podařilo odejít dokonce omylem. "Haló, je... je tu někdo?" Zavolal jsem. Když se zeptám na cestu, nic tím nepokazím.