Příběh smečky Elloris II.

Jižní Tábor -> Mlžné kopce
Hodnou chvíli přemýšlel a zíral do blba a proto mu možná tu a tam uniklo nějaké to slovo, ale Asuku ku podivu, vnímal, i když třeba nechtěl. Chtěl, ale nechtěl. Chápate, ne? Zavrtěl hlavou, aby se vrátil zpátky do reality a pohlédl na svou barevnou partnerku. "Ale co bychom i pomocí spojení našich magií a sil nadělali proti ostrým věcem a těm co vydávají ten divný hrozný zvuk, co dráždí uši?" Položil ji dotaz místo odpovědi, na ten její. Poté se rozhlédl. Destiny už vyrazila, už jen ze zvyku se chtěl vydat na lov s ní, ale spatřil Diegovu rodinu, která už za ní mířila. Potřebovali být ve vícech skupinách a tak pohlédl na Hilary, ta mu ukazovala jako malému svého rybího patrona, kterého si chtěl usmažit, než se vydal na dlouhé cesty za hranicemi. Pohlédl na Asuku. "Byl bych radši, pokud ty vlčata náhodou mít budeme, aby sis šetřila síly." Řekl a poté se rozběhl za Hilary.

Jižní tábor
Pohlédl jsem na Rialtu a když se Kyurabi uklidnila úplně, vzdálil se od ní, ale neustále pro jistotu k ní směřoval pohled, takový lehce starostlivý Ale i tak jsem se nadále věnoval Rïaltě, kdo ví proč. Ta vlčka se mi dost líbila a nedokázal jsem to popsat slovy. Přesto během chvíle co jsme spolu strávili, se najednou začali dít ony divné věci. Vlk, tu skutečně nemůže mít chvíli klidu. Překvapeně jssm nad jejími slovy zamrkal, ale následně se pousmál. "Neboj, nenechám." Pověděl jsem a mávl ocasy. "Stejně to budou zlé doby, o tom žádná." Ještě jsem dodal se zamýšleným výrazem.

Jižní tábor - Mlžné kopce: 
Dlouhou chvíli jsem čekala na jeho odpověď. Dívala jsem se na něj, jak se dívá do blba, nebo možná na blba, záleželo by kam se dívá: ,, Pokouší se mě snad ignorovat? " Napadlo mě, ale naštěstí mi odpověděl na mou otázku otázkou: ,, Máme tu ohnivé elementy, vodní, určitě zemské a nekteří tu mají své patrony. To bychom vyhráli." Řeknu s přesvědčením a vírou ve své druhy. Pak se rozhlédnu a přemýšlím, s kým půjdeme na lov. V duchu jsem si vybrala Hill, nechtěla jsem teď být s tchýní. Co kdyby jsem se před ní znemožnila? To bych si u ní hezky pohoršila. Zacukám uchem, když uslyším, co Akio říká: ,, Ty máš málo jizev, že chceš další? " Vrhnu na něj vražedný pohled a rozběhnu se za ním. Až po cestě pochopím, co tím chtěl přesně říct. Nechtěl o mě přijít a být březí v této chvíli by mohlo být riziko: ,, Ale já je chci... čím bych byla bez vlčat?" Ptám se sama sebe, protože vlčata byla můj aktuální cíl, který když se nesplní, tak jsem neměla nic: ,, Budu muset přijít s náhradním plánem do budoucna. " Zamumlám si pro sebe a zastavím se za Hill. Před námi je les, ve kterém jsem nikdy nebyla. Nebo jsem si toto místo nepamatovala.

Jižní tábor: 
Stál jsem tam u Azriela a všiml si, že Borůvka ( Anemon) se rozhodla jít vlastní okružní cestou: ,, Zdrhla ti sestra." Oznamim Azrielovi s usklebkem a dlouhou chvíli čekám, jestli se nevrátí. Když se tak nestalo, zaboril jsem čumák do země a snažil se jít po její stopě. Samozřejmě to byl problém, protože se tu sešlo až moc pachů najednou, takže najít jeden pach mezi desítkami dalších bylo skoro nemožné. Jak jsem se tak snažil najít Borůvku, nevšímal jsem si vlků okolo a do jednoho vrazil: ,, Hele, prekazis mi v cestě." Řeknu nevrhle a zvednu pohled k onu vlkovi. Byl černo-zelený ( Miroki ) a stál vedle nějaké vlčice, která se mi moc nezamlouvala. Vyzařovala z ní až přeslazená laskavost, z které se mi dělalo nevolno: ,, Když už mi tu překáží, aspoň se ho můžu zeptat, jestli tu neviděl Borůvku." Po myslím si a narovnam se: ,, Neviděl si tu vlčici, která vypadá jako by se vyvalela v borůvčí? Je asi takhle velká a má oči jako čisté jezero." Popíšu mu ji, i tlapkou naznacim velikost a čekám na jeho odpověď.

Miroki

Vlčici vážně zajímalo kdo že to jsem. Zahlédl jsem tu vlčici co mi oznamovala smrt Rias a tak jsem přestal na Kleeiu koukat a nevšímal si jí. Pořádně se rozhlédnu po okolí. Zahlédl jsem duhovou vlčici. "Ori..!" zavolal jsem na ni. Ona už ale odcházela. Povzdechl jsem si a sklopil trochu uši. Další kdo se tu ukázal byl černej prcek (Hato). "Nebuď drzej," řeknu trochu podrážděně. Kterej si dovolí říct že mu někdo překáží? Jenže pak začal popisovat vlčici, jejíž popis seděl na Anemon. Snad. "Nikoho takového jsem tu poblíž nezáhledl. Kdo jsi?" zeptám se již klidně. Bylo konec konců jenom vlče, sice drzé a nevychované, ale za to mohou většinou rodiče a výchova.

Jižní tábor: 
,, Cože? Já a drzi?! Za prvé nevím, co to znamená a za druhé mě to uráží!" Řeknu zamračeně a zároveň se mi tváři značí to,   že význam slova neznám. Pak se trochu zklidnim: ,, Škoda, třeba se najde. " Řeknu starostlivě, protože jsem měl o ní obavy: ,, Jsem Hato z rodu Gája." Predstavim se a hrdě se postavim: ,, Kdo jsi ty? " Zeptam se ho, protože mě zaujal jeho přístup ke mně.

Miroki
Jižní tábor

V duchu jsem se smál. Mladý vlk byl opravdu dost drzý a hlavně sebevědomý. Už to jak se představil bylo pozoruhodné. Gája mi něco říkalo, ale nemohl jsem si vzpomenout co. Každopádně podle vlkova výrazu to asi nebude nový neznámý rod. Nebo jen dost přehrával. "Jsem Miroki z rodu Green Flame a rodu Věčných Lovců," řeknu své jméno naprosto sebevědomě. Hato měl zřejmě starost o tu borůvkovou vlčici, jejíž popis mi seděl na Anemon. "A kde máš rodiče?" zeptal jsem se s mírným úsměvem. Na chvíli jsem se podíval na Klee abych se ujistil že tu stále je a je v pořádku.

Jižní tábor:
Při jeho představení mírně vykulim oči: ,, To je šíleně dlouhý rod! Jak si to můžeš pamatovat?" Řeknu a zavrtim nechapave hlavou. Pak si sednu, protože vidím, že to bude na déle: ,, Rodiče?" Zopakuji po něm a stahnu uši dozadu: ,, Oba spí za hranicemi." Řeknu smutně a začne se mi stýskat: ,, Matka usnula, když jsem se naučil chodit a otec před několika měsíci." Dodam a snažím se vypadat méně smutně, než doopravdy jsem: ,, Odkud jsi ty? Nezapadas sem." Zeptam se ho, abych změnil téma na více příjemné.

/Cave Glácies -> Rintintinův Les -> Jižní Tábor/
Najednou jsem se zničehonic zase probral, nebo spíše... spíše mě probral ten ukrutný chlad. Trvalo nějakou dobu, než jsem své ztuhlé tělo opět mohl nějak vůlí ovlivnit, než jsem se mohl pohnout. Nejdříve jsem to zpozoroval na ocase. Párkrát jsem s ním zašvihal a poté začal pomaličku, ale jistě, protahovat nohy. Zima ve mě však vyvolala ošlivý třes a mně se zdálo, jakobych snad možná po těch letech i na chvilku viděl. Něco (možná to byl instinkt) mi ukazovalo, kudy se dostat ven. Pootočil jsem i hlavu a střihl ušima. Poté jsem rozpohyboval své tři končetiny trochu více, až jsem si nakonec troufnul se pohnout z místa. Byl jsem celý roztřesený, v ohledu na zimu, která proudila mým tělem. Rozešel jsem se za východem. Měl jsem touhu se zahřát a proto jsem šel za teplem. Zničehonic se kolem mě opravdu oteplilo a já byl najednou jako znovuzrozený. Žil jsem a byl jsem si toho vědom. Docela jsem o tom přestal uvažovat, že bych ještě mohl žít. Ještě jednou jsem se venku pořádně protáhl, užívajíc si o něco málo teplejšího okolí, než jsem měl před chvílí. Poté jsem se natolik, jak mi to moje tři tlapy dovolovaly, rozklusal po té směsce vlčích pachů, které jsem znal i neznal.
Za několik hodin se mi podařilo dostat se do tábora smečky, do které jsem, vzhledem k mé nepřítomnosti či dočasné polomrtvosti, možná už ani nezapadal. Nepřibližoval jsem se moc k ostatním, prostě jakmile jsem poznal, že jsem v táboře, držel jsem se spíše stranou. Byť mi některé pachy něco říkaly a jiné zase ne, rozhodl jsem se, že budu poslouchat z povzdálí. Vlastně jsem doufal, že si mě nikdo nevšimne. Poslouchal jsem, že se něco děje, což mě výrazně znepokojilo. Posadil jsem své vyhublé, avšak houževnaté tělo a nadále poslouchal.

Miroki
Jižní tábor

Zasměju se. "Když to říkám často, zapamatuji si to. A představuji se často," objasním vlčkovi. Hato se posadil. Zřejmě se tu tedy zdrží. Nevadilo mi to, aspoň zabijeme čas, na lov se mi totiž nechtělo, na to jsem byl jaksi... Unavený. "To je mi líto," odpovím mu. I moje matka zřejmě spala. A otec byl samozřejmě mrtvý. "No dovol. Patřím do téhle smečky a narodil jsem se tu," řeknu s úsměvem aby to neznělo tak uraženě. Jeho červené oči jaksi naznačovaly že je zlý, ale jinak takový asi nebyl.

Jižní Tábor
Zavrtěla jsem hlavou směrem k Tesse a Hexy. Nechtěla jsem jít lovit. Ne, že proto, že nešel Miroki, ale prostě se mi lovit nechtělo a viděla jsem, že odešlo lovit už celkem dost vlků. Seděla jsem, a nechápala proč jednou se ke mě chová jako ke své partnerce a jednou je zase takový odtažitý. Z tohohle přemýšlení mě vytrhl hlásek, černého vlčete, jenž k nám přišlo. Mirokiho se vyptával na borůvkově zbarvenou vlčku. Já byla najednou těžce ignorována, až mě zamrzelo, že jsem na ten lov nešla také. Mlčela jsem a jen je z přihlouplým úsměvem pozorovala. I když se dalo téměř říct, že koukám do blba.

Jižní Tábor
''He?'' Otočil hlavičkou k Hatovi, při jeho slovech o tom, že Anemon zmizela. V jeho hrudi se objevil nový pocit. Strach o ní. ''Eerwoo?'' Zajukal na svou patronku v mysli nálehavě. Již ji mohl plně využívat, když ji vyvolal, tím, jak z něj balvan málem udělal placku. ''Co chceš?'' Odfrkla si v jeho mysli. ''Pomůžeš mi najít, An?'' Zeptal se. Tvor ze slizkou černou kůží, černější, než nejtemnější noc se tu tak najednou zjevil, zuby skoro jednadvacet centimetrů dlouhé a už na pohled velmi ostré. Šestinohý svalnatý tvor byl dobré tři metry vysoký a 6 metrů široký, včetně dlouhého ocasu. Žlutýma očima propalovala Azraela. ''Přestaň příště aspoň z hloupostmi, mohl ses projít po Táboře sám a najít ji.'' Promluvila k němu chladným, chraptivým a přesto dost vysokým hlasem, že by jednomu projel mráz po zádech, jen Azraelovi už ne, už si na její hlas zvykl. ''Ale k čemu bych tě jinak měl?'' Zeptal se z úšklebkem a kdyby Eerwa neměla pouze zářivě žluté oči, asi by jimi právě protočila. Na svých čtyřech předních tlapách se předklonila a Azrael ji mohl vyskočit na záda, přičemž měl teď o dost-krát větší výhled, než i ten největší vlk v Táboře. Tudíž jeho patronka, byla dost nepřehlédnutelná i v Táboře plném vlků. Azrael se rozhlížel na všechny strany. Hata spatřil u černozeleného vlka a jakési okřídlené vlčice. Anemon zahlédl o pár chvil později u pestře barevné vlčice (Orisei). ''Tam!'' Az přikázal a Eerwa, ačkoliv neochotně se vydala jejím směrem. Upřímně ji spatřila o dost dříve, než Azrael, jen prostě čekala. A tak Orisea s Anemon mohli vidět přicházet obřího tvora (//kdyby náhodou si někdo nepředstavil můj popis, tak si jednoduše představte Thanatora z Avatara c: ), Eerwa byla o dost vyšší, ale Azraela mohli vidět, protože se ji usídlil na velké a zubaté hlavě, aby mu náhodou sestřička nezmizela zase z dohledu.

Jižní tábor: 
Měl jsem chuť se ho začít vyptavat na jeho rodokmen, ale to by zabralo strašně moc dlouho. Navíc by povídal pouze on, protože já své předky neznám: ,, Mohl bys najít Kaye a zeptat se ho. Mohl by to vědět." Po myslím si a nápad se mi zalíbí: ,, Pouze fráze. Jinak tě to nezajímá."Řeknu trochu nepřátelsky a pohled přesunu na vlcici vedle něj: ,, Kouká jako vlk, kterému šlápli na ocas." Řeknu skodolibe a usklibnu se: ,, Ty si kdo s tím přeslazeným úsměvem?" Rozhodnu se jí zapojit do rozhovoru a znít přátelsky.

Jižní Tábor -> LKS
Isla se vydala obrovským lesem směřující na lov, tentokrát měla vedle sebe jejího otce. Oba pomalu mířili na místo, kde by měli začít lovit, avšak její myšlenky začínaly být obávající, cítila spíše více strach než radost. Dokonce ji i napadlo, jestli by se neměla radši vrátit chůzi do doupěte, nebo rovnou roztáhnout křídla a odletět. I přes takový strach přece jen byla ráda, že podruhé nejde lovit zase sama. Nakonec se nad tím zamyslela znovu, možná by to mohlo být i celkem dobré, mohla bych odkoukat způsob lovení od otce a třeba se v lovu postupně zlepším, příště mi to už půjde možná lépe, pomyslela si.
Podívala se na otce, usmála se a řekla s obavajícím hlasem "Tati, myslím, že bych se určitě chtěla v lovu stále zlepšovat, momentálně se necítím nejlépe, jelikož bych tě nechtěla zklamat"

Jižní tábor

Hato se opět zachoval nepřátelsky. Už jsem měl dojem že bude v pohodě, ale on se opět choval jako neslušné pako. Zamračil jsem se. To že byl hnusný na mě se snést dalo. Neublížil mi jakožto zvyklému na tyto urážky z Zeiss. Jakmile ale urazil i mou partnerku, vycenil jsem zuby. Když pokračoval, nemohl jsem to nechat být. Chňapnu po něm a jakmile ho držím za kůži, nechám ho ať si to vyžere.To že vyhrožují vlci mě je mi jedno, ale jakmile to samé udělají mé rodině, nenechám to být. Vytáhnu Hata do výšky. Nebyl těžký, bylo to vlče. I kdyby to byl mladý vlk, bolest by to taky byla. Když ho pustím, stále ho nepřátelsky sleduji očima. "Moc si dovoluješ," zavrčím a otočím se na Kleeiu. Stále tu byla, nešla na lov. Kvůli mě? Bylo to dost pravděpodobné.

Jižní tábor: 
V jejich společnosti jsem se cítil dobře a jako obvykle vtipkoval, ale Miroki se rozčílil. Chytl mě za kůži na krku a já začal knucet, protože to bolelo: ,, Co jsem provedl? Proč mi to udělal?" Nechápal jsem, co se děje. Doma mé chování nikomu nevadilo a tady jsem byl potrestan. Když mě mě pustil, znova se zvednu a zoufalý vztek se ve mě hromadí: ,, Grr!" Vyjde ze mně a placnu ho tlapou po čumáku. Hned po tom jsem se co nejrychleji na okraj tábora, kde jsem si sednul se slzami v oku: ,, Co jsem provedl? Proč mě nemá rád? "Otázky se mi honily hlavou a snažil jsem se nějak uklidnit.

Jižní tábor
Začala jsem nechápavě sledovat jak se Miroki zachoval, protože Vlček na mě nemluvil hned příjemně. Překvapeně jsem zamrkala. "Vždyť jsi nemusel hned tak vybouchnout. Nic se nestalo." Zašeptala jsem k Mirokimu, stále překvapená, přesto milým a laskavým hlasem. Vydala jsem se za Hatem a viděla jeho slzy. Asi se ho to dotklo. "Nic si z toho nedělej, zlatíčko." Řekla jsem něžným konejšivým hlasem. "Mimochodem, já jsem Kleeia." Usmívala jsem se na něj. Náhodou se mi líbila jeho bojovnost.

Jižní Tábor: 
Seděl jsem na okraji Tábora a smutně hleděl do země. Na jedné straně tváře se mi slepovaly chlupy od slz. Z myšlenek mě probudil hlas, které patřil nějaké vlcici. Podíval jsem se na ní, přičemž jsem poznal, že je to vlcoce od Mirokiho: ,, C-Co? Já nejsem smutný! Akorát se mi dostal prach do oka." Snažil jsem se zakrýt svůj smutek a tlapou si utrel tvář. Připadalo mi trapné, že tu brecim jako slabé vlce: ,, Hato z rodu Gája." Predstavim se na zpatek, ale tentokrát bez hrdosti, kterou jsem tam dával předtím. Vypustil jsem přebytečný vzduch z plic a zadival se na ní: ,, Proč si přišla? Vždyť jsem tě přeci ,,urazil". " Řeknu trochu zamracene a neduverive.