Příběh smečky Elloris II.

Než Orisea stačila odpovědět, objevil se v jejím zorném poli její bráška. Tedy prvně viděla obrovskou černou věc a až potom jejího bratra. Vykulila modrá očka a potom se trochu přikrčila. Ze zvířete šel samozřejmě strach a ona nebyla žádný dobrodruh, který schválně vyhledával nebezpečí. Tedy ano, byla dobrodruh, ale nebezpečí si hledalo jí, ne ona jej. Když ale poznala, že se Azrael se zvířete kamarádí, opět se normálně postavila a ukázala zoubky v omluvném úsměvu. "Promiň, já no, bylo tu hodně vlků a já se nějak to... stratila. Ale neboj, měla jsem to vymyšlený!" vyhrkla hned co se přiblížili a poté upřela očka na monstrum. "A kdo je tohle?" ukázala packou na jeho patrona a zavrtěla ocáskem. 

S chladnou tváří si vyslechla myšlenku Tess, ale už na ni neodpovídala, protože se nechtěla proříct, že to byla ona, kdo mu řekl o smrti Rias. Nechtěla zbytečné zvědavé otázky, jak o tom ví, protože nechtěla myslet ani trošku na svého zeleného bratra. Chtěla však vyrazit na lov, protože si potřebovala provětrat hlavu. Došlo ji totiž velmi rychle, co odchod z Niwatu způsobí a to ji trhalo srdce. Opustí spící Lumi, matku, otce a kde je její sestřička Zhia? Musí dát sbohem svým synáčkům, možná i vnoučátkům, které nikdy neviděla? Ničilo ji, že by je tady měla nechat, že má ztratit naději na jejich probuzení. Pomocí magie spatřila Diegův výraz a doufala, že to co nejdříve napraví. Vždyť ona je stejně milovala a brala je jako část její drahé rodiny. Upoutaly ji však slova drzého vlčka, který se později představil jako Hato. Tichounce zavrčela, když se jí dostal do čumáku jeho pach, ale to mohla slyšet tak jenom Tess. Nevadilo mu, že byl drzý na Mirokiho, ale nenáviděla jeho otce. Tolik ublížil její rodině, že měla chuť ho na místě zabít. "Klid, je to jen vlče a nemůžeš přece trestat někoho za činy jeho rodičů," napomenula se v mysli, ale stejně se ji nelíbil. Mlčky je poslouchala a v duchu se samolibě usmála při zmínce, že jeho otec usnul, protože ji to nesmírně těšilo. Tedy vlastně jen jednu část její já, ta druhá litovala osud vlčete. "V klid mladej, chovej se ke Klee mileji," poslala mu do hlavy varovně a když utekl a za ním okřídlená vlčka, tak jen zavrtěla nesouhlasně hlavou. Snažila se je už ignorovat a otočila se opět na druhou okřídlenou. "Půjdeme lovit za tvou příbuznou?" Zeptala se a hrábla tlapou do zeme.

Smutně, možná trochu zamyšleně se skláněl nad svým spícím bratrem a do reality ho vrátila až duhová vlčice. Zavrtěl hlavou a pohlédl ji do modro-fialkových očích, které skoro vždycky zakrývala barevná opona její čupřiny. "To po tobě nemohu chtít," zamítl rázněji, než chtěl, protože věděl, že pokud spí, tak bude spát a bylo by to jen zbytečné plýtvání jejich sil. Navíc, on byl samec a byl to jeho bratr, takže její pomoc nemohl a nechtěl přijmout, ale byl ji za tu nabídku vděčný. Pak však překvapeně zamrkal a nasál pachy okolo, protože zachytil jeden, který mu byl blízký a zároveň ne. Nebyl to pach Asuky či Akia, které taky tady viděl, ale jeho otce. Toho viděl naposledy, když byl malý, ale nebyl naštvaný, že ho nechal na krku Asuce a vytratil se mu ze života, ale smutný a také měl o něj strach. "Omluv mě, Ori," hodil k ní omluvný pohled, opět a bylo mu líto, že od ní zase odchází, ale tohle bylo pro něj důležité. Snažil se mezi vlky vyhledat otce a po několika minutách ho spatřil, rozběhl se za ním a zavrtěl ocasem. "Tatí, ani nevíš, jak se mi po tobě stýskalo. Kde si byl? Proč si nebyl se mnou a s mými sourozenci? Kde je matka a sestra?" Vyhrkl otázky, kterého už dlouho trápily a pevně ho objal tak, aby jeho trojnohý tatík nespadl.

Byla ráda, že se k přemlouvání přidal taky bratr, protože se prostě musela naučit. Už byla dospělá a věděla toho tolik jako malé vlče a to se jí vůbec nezamlouvalo. Rozhodla se proto, že se bude snažit všechno dohonit a jednou se snad stát právoplatným členem smečky, do které přišla jako malá kulička chlupů. Radostí vyskočila, když taťka nakonec svolil a darovala ještě jeden pohled matce, než se rozběhla po boku otce se svými sourozenci do blízkého lesa. Naslouchala každému jeho slovu a snažila se to zapamatovat. Zpomalila, když se dostali do stínů stromů a rozhlédla se po neznámém lese. Snažila se našlapovat pomalu a nasála pachy zvířat. Rozeznávala je špatně, ale všimla si nakousaného trsu trávy a tak se odpojila od rodiny. Následovala stopu asi minutu a vnímala pach, ke kterému se přibližovala. U keře, plného pupenů, stál ušák a nevšímal si nebezpečí, které představovala tahle mladá laskavá vlčice. Ta tichounce přišla, co nejblíže a rychlým skokem na něj skočila. Drápky do něj zaryla a kousla ho svými špičatými zoubky do krku. Zajíc klesl k zemi a rohatá se vítězoslavně usmála. Vzala ušáka do tlamy a rozběhla se po čichu zpět a zastavila se u otce. V oříškových očí jí planuly plamínky a lehce vrtěla ocasem čekajíc, co na její úlovek řekne on. Možná to nebyla srna, ale byl to její první lov v dospělosti, takže úlovek byl přiměřený k ní.

Pustil jsem svého otce a přejel ho starostlivým pohledem. Ori, která se objevila vedle mě, měla pravdu. Můj otec byl doopravdy pohublý a nejspíše se probudil ze spavé nemoci, ale já byl rád za jeho přítomnost. "Tati tohle je slečna Orisea, Ori tohle je můj otec Arco Criest," představil je vychovaně a pohlédl děkovně na duhovou vlčici za její nabídku. "To by si byla hodná. Nalovila by si něco a já bych došel pro tu vodu? Ale nemusíš, pokud nechceš," řekl rychle, ale nechtělo se mu lovit, protože to neměl rád. Zabíjet se mu prudce nelíbilo a nechtěl nikdy zabít žádného vlka, zvíře a ani jinou živou bytost, takže pomoc téhle vlčky by se mu hodila. Byl až překvapen, že už znal dvě laskavé, hodné a nápomocné vlčice, tedy ji a ještě Asuku. Hleděl na barevnou a zkoumal, zda ji to nějak nevadí, protože nechtěl zneužívat její laskavosti, kterou překypovala.