Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

Aralský les ---- cesta k táboru
Pes mně doběhl a tak jsem začal kulhat zpět směrem k táboru, bylo to poměrně daleko a o to dál se mi to bude zdát když musím po třech. Překvapivě jsem nezačal na psa hned mluvit a chvíli jsme šli v úplném tichu, okolo nás byli slyšet jen zvuky z roští a zpívající ptáci kteří neodletěli na zimu. Podíval jsem ne na Ezru a všiml si jak je ostražití. Nemohl jsem to nechápat, má noha byla promočená krví a měl jsem na ní šátek který jí byl nasáty, našla by nás jakákoliv šelma, a minimálně mne by i rozhodně zabila. Nepředpokládám že by mně chtěl pes chránit. "Takže,.... Hádám že to s mojí sestrou si slyšel, co?" snažil jsem se narušit nepříjemné ticho. Už jsem to stejně řekl a tak nebyl důvod to nijak skrývat.

EITO
Aralský les - Směr tábor
Určitou dobu šli dva psi bok po boku mlčky. Ozývaly se pouze jejich kroky, a to pouze ve chvíli, kdy šli po listí nebo jim pod tlapami praskaly větvičky. ,,Někoho jsi jmenoval, kdo z těch všech byla tvá sestra ovšem netuším," odpověděl Eito. Lesní porost byl čím dál tím řidší, stromů každých pár metrů méně, až z lesa nakonec vyšli úplně. Slunce se nacházelo přímo nad jejich hlavami, mladý kishu inu tedy usoudil, že musí být poledne. ,,Kolik času si myslíš, že nám cesta do tábora zabere?"

Směr Tábor
"Leadra, Leadra byla moje setra a já jí... No to je jedno stejně tě to nezajímá." Usmál jsem a pokračoval v chůzi jak nejrychleji jsem mohl s třema nohama. Už jsme nešli lesem a nad námi svítilo Slunce. "Pokud se tam oba živí vrátíme, tak bych typoval... Tak den, dva. S tou nohou si budu muset odpočívat. Taky nevím jak dlouho jsme šli sem.", ohlédl jsem se zpátky k lesu a překvapilo mne jak jsme již byli vzdáleni od něho. Pohlédl jsem se po okolí jestli se tu nenachází žádná šelma a díky bodu, ne.
/// Sorry že je to krátky, ale kde vůbec jsme XD?

Jack Ian Snart
Lví hory
Chvíli jsem si odpočinula, a pak jsem začala stoupat nahoru. Nebyl to náročný výstup, aspoň zatím ne. Ani jsem ještě nenarazila na skály. Jen se mi suchá hlína drolila pod nohama. Po chvilce nenáročného výstupu jsem na ty skály konečně narazila. Nevypadalo to složitě. Už jsem lezla na horší.  Akorát kámen, který tvořil skály byl docela klouzavý. Musela jsem si dávat pozor. Ani jsem nemusela lézt moc nahoru, a už jsem viděla kozorožce.

kamenné pláně - západní louka - bizonská řeka - indiánská řeka
držela jsem se v jeho blízkosti a smála se když si to vlče vzal osobně "Hihi" zasměji se a sleduji chvílemi zda stíhá, neběžela jsem naplno, byla jsem už vytrénovaná na rozdíl od něj. ve chvíli kdy mě dohnal jsem prudce zabrzdila a skočila mu na hřbet. Bylo to jak rodeo ale já se u toho smála jak malé, neohrabané vlče. Zakousla jsem se jemně do jeho zátylku a držela se jen co to šlo "Chyť-fi-mě!" zasmála jsem se a držela se jak na toro býkovi. Když jsem ho takhle chvilku provokovala odskočila jsem a rozběhla se pryč "máš babu! chyť si mě!" zasměji se a prudce se rozběhnu pryč z kamenných plání. Běžím směrem k hranicím kirigakure, tak abychom se dostaly blízko hranicím Smečky Stříbrného jezera. Kamenů pod tlapami pomalu ubývalo naše tlapky se přenesly na více zarostlou luční půdu, která již byla k našim tlapkám přívětivější než kameny. Zpomalila sem abych se napila a rychle se ohlédla, zda mám nad Xyrlim nádskok nebo ne ale to byla viditelně chyba, byl kousek odemne, tak velký nádskok jsem neměla! Začala jsem rychle chlemtat vodu a prudce přebrodila řeku, která byla naštěstí v této části louky poměrně nizká, a né tak prudká a nepřející. V podstatě bez problémů jsem se dostala na druhou stranu, nojo, Xyrli to měl snazší, ten přece byl těžší a vyšší než já, já si bříško máčela ve vodě, kdežto on? kdyby chtěl má přeci křídla, klidně mě mohl dohnat ve vzduchu a nebo dokonce tu řeku přeletět. Ha... nojo tuhle výhodu jsem neměla. Když jsem své bříško naplnila vodou, cítila jsem jak je prázdné, jak v něm voda škrundá a jak mi kručí od hladu.

kamenné pláně - západní louka - bizonská řeka - indiánská řeka

Ha! Mám jí ! konečně ji doháním ! Pomyslím si.... když v tom se na mě Marsie vrhne a  než se naději, byla zakouslá v mém zátylku a dělala si ze mě býka !  Netrvalo to dlouho a naše šarvátka skončila a Marsie upalovala dál a dál. Najednou se ozvalo "Máš babu! chyť si mě !" Co jsem mohl dělat ?! Samozřejmě že její výzvu sem bez okolků akceptoval a hbitě jsem vyrazil za ní, s jediným cílem, dohnat ji.  Krajina ubíhala a měnil se i povrch po kterém jsme běželi. Povrch který byl dosud pokrytý nerovnostmi, ostrými, chladnými kameny se náhle začal měnit  na příjemnější ..... Kameny  začínají mizet a objevuje se půda zarostlá nízkou trávou a jinýmy porosty.  Páni,,,, to je krása, takové měkko,  po tom se ale příjemně utíká pomyslím si....   Nejspíše to vnímám více než ostatní vlci... ale to je pochopitelné.... Jsem malé, neznalé vlče které na podobném povrchu doteď nestálo. Z mých myšlenek mě vytrhne jakýsi, nepříjemný až řezavý odlesk v oku .... Je to řeka, která křižuje terén před námi .... Krásná, čistá třpytící se řeka, plná odlesků. Na jejímž břehu stojí Marsie, která se sklání k vodě a pije ....  Naivně si myslí že jsem daleko za ní..... Když v tom se otočí a strne.... Je překvapená ... jsem blíže než doufala, rychle si párkrát lokne aby ukojila žízeň a opět se rozbíhá, jde jí to ztuha. Brodí se až po břícho vodou, což je způsobenou jejím nižším vzrůstem. Stále více se přibližuji břehům řeky.... Nechci se brodit.... nechci se namočit a vláčet s sebou těžký, nasosaný kožich vodou, musí se dát  řeku obejít.... nebo ?! vždyť mám křídla.... co kdybych ji přeletěl ?honilo se mi hlavou.....  Rozbíhám se, nabírám rychlost a vůbec poprvé rozevírám nejistě svá křídla..... Nejistě začnu chaoticky a zmateně mávat křídly ze stranu na stranu, nahoru a dolů....  Po několika  pokusech a mnoha uběhlých metrech se zdá že jsem na to konečně přišel ! Právě v čas ! Předemnou  jsou již břehy. Cítím jak se do mých křídel opírá vítr, zamávám křídly a cítím jak se odlepuji od země, nyní už cítím jak mám přední tlapy pár centimetrů nad zemí a vzdálenost od země se neustále zvětšuje. Nakonec se odrazím a letím !  Já letím ! věděl jsem že to nemůže  být nijak těžké ! Pomyslím si .... Udělám pár temp a rychle doháním Marsie .... Ale když už si naivně myslím, že jsem létání zvládl....  Začnu rychle klesat.... Panicky, zběsile  začnu mávat křídly, ale marně .... Bez účinku...  Žuchl jsem s sebou do řeky.... Celý promáčený se vynořím z řeky. No skvěle.... to jsi se teda předvedl.... to se ti opravdu povedlo... prožene se mi hlavou a plný studu a hněvu se brodím řekou na opačný břeh, kde už na mě čeká Marsie. Třeba to neviděla..... Nalhávám si a uklidnuji se ....

//Hele, já sám nevím, nedaří se mi ten tábor na mapě najít :'D
Směr Tábor
,,...zabil?" zkusil za Traureho dokončit Eito. ,,Ublížil? Znásilnil? Zavraždil partnera?" Napadala ho spousta dalších scénářů, které se mohly udát, však zmínil pouze těch pár, které mu na mysl přišly jako první. ,,Hm, tak to je skvělý," procedil mezi zuby sarkastickým tónem. ,,Nechci to říkat, ale jestli na tom budeš po celou dobu ještě ke všemu v tomhle stavu, což asi budeš, tak budu muset zas něco ulovit." Ale nevím, jestli se s tebou podělím, dodal pro sebe v duchu. Počáteční nesympatie a další negativní pocity, které vůči dobrmanovi cítil, byly ty tam. Stále se ovšem pokoušel být obezřetný, ačkoli svoji největší chybu již učinil. Cítil se ale mnohem bezpečněji s vědomím, že Traure je nemohoucí.

Bodka vypadala, že únavou usnula. Vlčata otevírala postupně očka a tím pádem si všimli, že Arco odešel. Jako první zapištěl nespokojeně Chris. Nahnula jsem se k němu. ''Táta se vrátí, neboj.'' Usmála jsem se na vlčího brášku a poté jsem leknutím povyskočila, když mi něco dopadlo na ocasy. Byl to Hendrik, který se jim snažil snad vyhrožovat.. ''Co? Líbí se ti?'' Zasmála jsem se. Ze tří ocásků jsem udělala takovou plyšově chlupatou postýlku, na které ležel a dalším jedním ocáskem jsem jej začala šimrat na čumáčku. Byl to jakože takový útok na jeho výpad zezadu.

Indiánská řeka- indiánská louka
Vylezla jsem z vody a oklepala se, byla mi zima jeste vetsi nez predtim, ale snažila jsem se to nedátnedát znát, i když mi začínalo byt hodně špatně nejen od hladu alr i zimi, chtela jsem se zahřát během. Když jsem slyšela zblunknuti a viděla zmačeného Xyrliho, musela jsem se zasmát, vylezl z vody jak mokrá slepice a ja si ho s chuti a smíchem prohlížela. "koukám, moc ti létání nejde" zachychotam se pomalu k nemu dojdu. Sednu si před nej a čekám až se oklepe. Když se normálně postavil, prisla jsem k nemu a zvedla cenichem křídla rovnoměrně k tělu, přešla jsem před nej a zadívala se. "machni , oběma najednou, rovnoměrně a stejnoměrně. Aby jsi se na obou stranách vznesl náraz. Takhle..." jen co to doreknu, zmenim se v orla. Rovnoměrně zamávám křídly a vznesu se na nebe. Držím se na nebi a čekám až se za mnou vznese o Xyrli

Colora
Jeden z mých vlčích brášků si zjevně také všiml, že náš tatínek odešel a od ocasé dostal odpověď, která vystačila i mně. Vrátí se? A kdy? Za jak dlouho se tatínek vrátí? přemýšlel jsem si znovu. Už jsem tomu ale nevěnoval takovou část pozornosti jako předtím, protože ty ocásky mě zaujaly mnohem více. Jakto, že já měl jen jeden a ona tolik? Dorostou mi? Doufal jsem, že brzy naleznu odpověď na tuto otázku. Nikdy bych netušil, že je svět tak zajímavý.
Výzva na hru byla asi přijata. Znovu jsem radostně pořádně vypískl a když mě jedním z ocásků začala lechtat na čumáčku, hravě jsem na ní vycenil drobné zoubky. Ha! Boj se mě! volal jsem v duchu. Škoda jen, že jsem to ještě nedovedl nahlas a vycházely ze mě jen ty podivné a nesrozumitelné zvuky.
Po chvilce jsem se začal víc soustředit na její ocásek, který mě lechtal a pokoušel se ho chytnout do své tlamky jako zlobivou žížalu. Něco mi ale říkalo, že bych neměl stisknout moc pevně. Moje zoubky byly přeci jen jako malé jehličky. Znovu jsem tedy povyskočil a chňapl ho aspoň jemně. A...začal ho cumlat! Sice mi jednotlivé chlupy zůstávaly na jazyku a to nebylo nic příjemného, ale i přesto jsem se nevzdával a pokračoval ve své činnosti dál.

////Takže budem jak retardi furt psát směr tábor??? XD
Směr tábor
Když jsem uslyšel psa první typ srdce mi začalo bušet, a já se na něj jen podíval. S tohohle už se nevykroutíš, radši to vyklop říkal jsem si ve vlastní hlavě. "Spoustů psů by to tak nazvalo..." Svěsil jsem hlavu a na chvíli se zastavil. Bylo to poprvé co jsem to řekl někomu kdo to neviděl. Nechtěl jsem jí zabít ale mohla umřít buď ona, nebo mi oba. Logičtější bylo jí.... zabít. Zase jsem se rozešel a na Ezrovo poznamenání dalšího lovu jsem jen kývl hlavou. "Víš, Nikdy bych nevěřil že první komu to řeknu budeš zrovna ty!", zasmál jsem se, "Ale u tebe bych se tomu už nevykroutil." dodal jsem potichu a pokračoval v cestě.

//Zřejmě.
Směr tábor
,,Nazvalo? Tak zabil jsi ji nebo ne?" otázal se nedůvěřivým tónem hlasu Eito a přeměřil si Traureho nejistým pohledem. Po usilovném zírání od něj odvrátil oči a až po pár dalších krocích si všiml, že dobrman již nekráčí vedle něj. Ohlédl se za sebe, ale to už černý pes opět vyrazil na cestu. ,,Mohl jsi to popírat," odfrkl si Eito s opovržením. ,,Pořád jsi mi mohl lhát a přestože já bych si myslel svoje, tak jsi mi tu pravdu říci nemusel." I když bych ti nevěřil, jelikož více důvěřuji své intuici než tobě, ale... udělat jsi to prostě nemusel, pomyslel si, ale jen v duchu. Tak či plánoval ze svého společníka získat detailnější informace, proč a jak svoji sestru zabil. Stále Traureho vnímal jako pouhopouhého cizince. Eitovu duši užírala touha po poznání, s kým má vlastně tu čest.

Lví Hory
Uviděla jsem toho kamzíka, on naštěstí mě ne, protože mezi náma stál zase nějaký šutr. Pozorně jsem ho pozorovala, as se musel odpojiy od stáda, nebo co to ono maj. Jeho rohy byly velké,  alr větší nebezpečí, pro mě asi představovali jeho silné nohy. Musím na něj rovnou skočit,  aby už mě nemohl koupnout. Ale musím počkat až se přiblíží.  A za chvilku sr konečně přiblížil. Mě se stačilo jenom odrazit. A to jsem taky provedla, ne příliš dokonale, protože mi jedna tlapka na kluzkém kameni podjela. Ale stačilo to, a tak jsem se ocitla na kozorohovi. Moje čepele se mu zabodli hluboku do boku, asi mu propýchly nějaké orgány. Pak ale jsem z kozoroha spadla. Kozoroh se snažil dostat pryč , ale byl dost vážně zraněn, a tak vykrvácel na místě . Mezitím jsem se zvedla a došla k němu. Nejdříve se najím a trochu si odpočinu, pak se teprve vypravím do tábora.  A tak jsem utrhla kousek masa, a začala jsem ho jíst.

Směr Tábor
Ezro byl zase jako normálně nepříjemný a začal se mně vyptávat na sestru. Podíval jsem se do země, ale pokračoval dál v cestě. "Mohla umřít ona nebo mi oba, bylo jednoduší se jí zbavit..." řekl jsem potichu. "Zabít jí bylo logičtější, ale logiku zbytek mojí rodiny nechápe. Navíc umřela rychlejc než kdybych jí nezabil. Jestli za mnou bratr šel, a jde furt. Nejspíš mně bude chtít zabít, ale vytratil se mi na jedný poušti." dořekl jsem a podíval se na něj. Zasmál jsem se a pokračoval v cestě. Porozhlédl jsem se jestli se náhodou v okolí nenachází nějaká šelma.

Směr tábor
,,Není tu i možnost, že ona mohla přežít a ty chcípnout?" musel se zeptat, když Traure mezi slovy udělal kratší odmlku. K utvoření ucelenějšího obrázku na dobrmana potřeboval čím dál tím více informací. Čím více ho poznával, tím zmatenějším se stával. Jednalo se o paradoxní jev, Eitovi samotnému se to jistěže nezamlouvalo, nemohl s tím však natropit nic. Všiml si, jak se Traure rozhlížel. ,,Jestli si všimneš něčeho nebezpečného, řekni mi," přikázal mu, ,,když to budeš skrývat, stejnak si nepomůžeš... ten větší mrzák jsi tu ty, mě by ses nezbavil tak snadno jako své sestry." Pohrdavě se uchechtl.

Indiánská řeka- indiánská louka

Celý promočený vylézám na břeh kde už čeká Marsie, která si samozřejmě neodpustila rejpavou poznámku, pošklebek a smích ...... No...zlobit se za to na ní nemůžu..... Být to obráceně, mám co dělat, udržet smích na přijatelné hranici.... Marsie už sedí předemnou a pozoruje mě, jak se párkrát oklepu, abych ze svého kožichu dostal vodu .... Zanedlouho se Marsie zvedne a pomalými, ladnými krůčky přijde až ke mě a čeníškem mi zvedá jedno křídlo a hned na to i to druhé do stejné pozice. "machni , oběma najednou, rovnoměrně a stejnoměrně. Aby jsi se na obou stranách vznesl náraz. Takhle..." řekla a sotva větu dořekla, proměnila se v nádherného orla, který se zkušeně a majestátně vznesl do oblak. Nyní na mě Marsie v podobě orla shlížela z nebe a já jen stál a nestačil jsem se divit. co to ? ona umí létat ? ona se umí proměnit na orla ? jhonilo se mi hlavou a jen jsem nevěřícně zíral. Chvíli váhám... snažím se sebrat odvahu .... Ale....Dělej ! Přece nejsi žádnej srab ! No tak, na co čekáš ? Snažím sám sebe přemluvit. Máchnu jedním křídlem, druhým křídlem a nic.... Vzpomenu si co říkala Marsie.... Začnu máchat oběma křídly najednou a netrvá to dlouho a vznesu se.

Směr tábor
"Kdyby byla, věděl bych o ní." odpověděl jsem mu a jen pokračoval dál v cestě. Jakmile zmínil zbavování se ho musel jsem se zasmát. "Já se tě nechci zbavit." Pak jsem se zastavil když jsem uslyšel zmínění mé sestry. Zavrčel jsem a vyštěkl jsem na něj: "Já jsem se jí nesnažil zabít!" Podíval jsem se psovi do očí a snažil jsem se aby se nemohl podívat mimo. On to vůbec nechápe, NIKDO TO NECHÁPE. Ona, Ona... Nikdy jsem si ne myslel že jediný co to budou chápat budou kočky. Pomyslel jsem si a pak jsem se trochu uklidnil. Vzpomněl jsem si na to jak jsem žil ve městě a na mé společníky. "ONA, nebyla ta kterou jsem chtěl zabít. Připletla se tam. Kdybych jí nezabil, prošla by si něčím horším." dořekl jsem a rozešel jsem se dál.

Směr tábor
,,A nebo mi lžeš a jsi jenom zas*aný sobec," zamumlal si víceméně spíše jen pro sebe, rozhodně se nejednalo o poznámku, u níž toužil, aby ji Traure slyšel také. ,,Protože mě můžeš využívat. Kdybych teďka odešel, šance na život by se ti značně snížily. Ostatně to vlastně mohu udělat." Poslední slova vyřkl s pohledem upřeným na nebe, vypadal lehce zamyšleně, jako by o té možnosti skutečně uvažoval. Agrese, která z Traureho strany následně přišla, byla dle Eitova názoru zbytečná, však polekala ho. Nezareagoval pro tentokrát ustrašeně, nýbrž jím cloumalo nutkání se nad dobrmana povýšit a začít vrčet také. Ačkoli ho svěděly snad všechny svaly v těle, dle přání své vlastní vůle se udržel v klidu. Pouze se narovnal a vypjal hruď, aby vypadal autoritativněji a zmrazil svého společníka pohledem. ,,Nedovedeš se ovládat?" otázal se ho ledovým hlasem. On sám měl se sebeovládáním mnohé problémy, jak se projevilo už například v lese, netrpěl však většími výbuchy hněvu. ,,A nebo sis moh něčím horším projít ty. Chápu to, toleruji to, sobeckost je... přirozená." Nevěděl, co se Trauremu opravdu přihodilo, ale myslel si, že za jeho slovy se skrývá něco víc, něco, co mu nechtěl přiznat.

Směr Tábor
Na jeho další poznámky jsem neměl chuť odpovídat a tak jsem jen pokračoval v cestě. Nechtělo se mi mluvit s nikým, jen jsem šel. Byla pravda že bez jeho bych teď asi nepřežil, ale přiznat jsem to nehodlal. Zase jsem se porozhlédl po okolí jestli poblíž není šelma která si mohla všimnout jeho hlasitého výjevu. "Ona si stála za špatnými psy. Jeden z nich bohužel byl ten, kterého jsem se chtěl zbavit. Bratr to vše všechno schodil na mně, přitom to byla vlastně jeho vina, Kdyby to nebyl srab, umřel by tam on a já jí nemusel zabít, ale k nim, jsem se vrátit nemohl." řekl jsem potichu se smutkem v hlase. Podíval jsem se do země. Posadil se a povídám: "Asi bychom si měli odpočinout." lehl jsem si a otočil se směrem od Ezra.

Směr Tábor
Akorát kvůli tomu, že se chci dostat do smečky, tě opustit nehodlám... Ačkoli z plánu stát se členem můžu stále sejít. ,,A proč ses ho chtěl zbavit?" Oko na rameni bílého psa se podezřívavě přimhouřilo. ,,Hm." Poodstoupil několik metrů a také se usadil do trávy. ,,To už tě to nebolí?" nadhodil a hleděl přitom do dáli, směrem kterým měli namířeno. V dálce již rozpoznával siluetu vlčího tábora. Byl rád, že se konečně blížili ke svému cíli. ,,Myslíš si, že Jack již ulovila toho kozoroha?" Zamračil se a ohlédl se na Traureho. Přestože měl možnost zjistit, že ta vlčka nebyla absolutně neschopná, zužovaly ho obavy, že se jí něco mohlo přihodit. Ostatně to, co se stalo s dobrmanovou končetinou, byla víceméně jen shoda náhod.