Příběh vyhnané smečky Zeiss III.

Tábor
Myšlienky, ktoré sa jej dostali do hlavy spôsobili to, že Naiome napla svaly. S napnutím svalov nasledovalo, že zaryla drápy do kameňa jej jaskyne. Naiome nakoniec samovznietila a plamene vyšľahli hádam do všetkých strán. "ČOŽE?! - vyštekla nahlas a pozrela sa vlkovi do očí. Telekinéziou odsunula Velethera a Naiome zoskočila z jej jaskyne... Pristála pri Dracovi a zvalila ho prednými labami na chrbát. (Sila 100%) Drápy mu zaryla do ramien a svoje zadné laby dala mierne od seba pre lepší základ postoja. Jej zátylok sa zježil. "Ja, som ti dala domov, pocit, že niekam patríš. Jedlo a vodu. A TY sa mi takto...ODVĎAČUJEŠ?!" - vrčala vlkovi do tváre. Z jej srsti sa začala uvoľňovať čierna para. Pomaly sa premiestnila k Dracovmu stehnu, kde mu vypálila znak "N" - pálčivá bolesť, štipľavá. Vlci, čo boli dostatočne blízko si mohli všimnúť ako mu na mieste N bublalo jeho vlastné svalové tkanivo. A horšie bolo to, že "N" sa vyliečiť nedalo. Leda, že by sa Draco pripravil o ďaľšiu z nôh. "Budem si ťa pamätať baranček. Nájdem ťa a zabijem každého, kto ti je blízky a až potom si prídeš na rad ty slaboch." - tlmene zavrčala a zúžili sa jej zrenice. Chvost mala dominantne vysoko. "Zradca!" - vyštekla znechutene a zahryzla sa mu do pysku. Trhla hlavou zo strany na stranu, než sa Naiome zmenila v čiernu paru. Objavila sa na jej jaskyni. Olízala si pysk od jeho krvi a dala pokyn Asmii, Manyakovi a Hotaru. "Vyhnať ho! Presne tak, ako si tá sketa zaslúži! A vy vyhnanci, pamätajte na túto tvár. Čo i len raz príde na toto územie bez rozkazu ho zabijete!" - vyhlásila a švihla chvostom. Sledovala ho...aby si ho zapamätala až do minúty jeho posledného nádychu. Nemohla sa už toho času dočkať. A ona vedela, že ho nájde. Asmia pohotovo vyhupla na nohy. Podvihla horný pysk a vrčala prerývane na vlka. "Parch*nt!" - vyštekla a zahriala svoje laby mágiou. Iba oni poznali cestu zo Zeiss, či vzdušnú, tak cez hranice.

//Jinak Draco má antiohnivy ochránce 6 many

Draco 
Tábor
Když Man'yak zkoušel Dracovi spalit křídlo,  jeho magie na něj negunfovala. Ale tomu Draco nebyl schopen věnovat pozornost. Byl povalen na zemi, nad ním byl Man'yak. Noha ho palila, cítil se jako v ohni. Byl hodně utločenej, a byl si jistej, že něco rupl. Dracova trpěliost přetekla s prvními slovy, které alfa řekla. Draco nepřemýšlel jasně,  bylo jedno, co se mu stane. Byl v záchvatu vzteku.,,Ty? Ty jsi mi nedala nic. Nikomu si nic nikdy nedala. Nejsi toho schopna. Nikdo tady, z těch hroznejch zm#du toho není schopen. " Křikl a naprskal Man'yakovi do tváře sliny spolu s krví,  která mu stekla do pusy z rány na pysku.

Tábor
Cukla sebou, když se táborem ozval Alfin hlas a přimhouřila oči. ,,Tohle nikdy nepochopím." Zavrtěla hlavou při pohledu na toho blázna bez nohy. Nepřizabila ho už minule málem Sirah? Matně si vzpomněla na její hlavu bez srsti, ten souboj patřil mezi jeden z nejhorších které měla kdy možnost vidět a už kvůli tomu se i držela poněkud vzadu. Však nebyla blbá. Navíc měla až moc ráda svou srst. Vytřeštila oči, když ji a dalším vlkům dala pokyn, samozřejmě že ji to potěšilo. Vyhnání toho blázna brala za lepší úkol, jak okoukávaní hranic. Co se týkalo dalších dvou vlků, neznala je a upřímně i tak trochu doufal že to tak zůstane. Zas tolik nových známostí nepotřebovala. Zvedla se ze země a pozorovala vlka jak se po něm vrhnul, prošla kolem nich, věnovala Naiome cestou uznalé pokývnutí hlavy. Jelikož bylo jenom na čase ho konečně vykopnout. Vlastně ani netušila jak se sem zase dostal. ,,Hej, nepral ses tu už s jednou Alfou?" Pronesla poté k zničenému vlkovi s hlavou lehce nakloněnou, nevnímaje že měl právě jeho křídlo v tlamě další vlk. Rozhodně nepotřebovala do něj nějak kousat nebo drápat, to nebyl její styl. ,,Takovou méně barevnou."

Tábor
Naiome sa na Draca uškrnula. "Ty si škemral ako malé vĺča o domov. A ja som ti ho dala. Ak nie, ležal by si mŕtvy na sviťáckom území. Dodnes si pamätám tvoje prosby, slaboch." - odpovedala mu ľadovo chladne. Tak slabý vlk psychicky a fyzicky nemohol Naiome uraziť. Bol len odpadom nikým iným a tak to bude v každej svorke... "Prídem si po teba a dám ti šancu na smrť." - dodala s temným úsmevom. Asmia sa neudržala. "Chcel si to."- zavrčala a skočila po Dracovi. jej oheň nebol taký, ako obyčajný. Bol silnejší. A aj na nízkom lvli, bol stále citeľný. Ohnivou labou pleskla Dracovi po pysku, keď opľul Manyaka. Jej drápy mu na tlame zanechali len ďaľšie pamiatky.

Tábor
Chtě nechtě se ušklíbla, když Stellar zareagovala na Saurona. Však ji vlastně téměř nic neřekl, jenom zopakoval její slova, nebylo se ani čemu divit. Poslouchala její pokyny, ovšem vnímala z toho tak polovinu, jelikož oči ji mezitím běhaly po ostatních vlcích v táboře. Když zahlédla Alfu, jako by se celá trochu zklidnila a i její sed se stal normálnějším. Jinak jako by neustále byla napumpovaná energií a připravená běhat všude kolem. Vlastně ji až teď došlo o co se doopravdy snaží a jak nebezpečné to všechno může být. Tiše přikývla na slova bílé vlčice a vydala se k Alfě pomalým jistým krokem, jako by uvnitř plánovala každý další dopad tlapy na zem. Pár metrů před ní se poklonila a poté si sedla po její pravici, oči upřela na Saurona. Nepovažovala ho za nijak nepředvídatelného vlka, vlastně by ho možná i ignorovala kdyby nebyli na stejné lodi. Ale z nějakého podivného důvodu stále nechtěla věřit že je doopravdy takový a čekala až se nějak víc vybarví.

Otevřel líně oči a zjistil, že je na stejném místě, jako když se probral. Jak jinak, že ano? Líně vstal a protáhnul si všechny svaly. Už nebyl nejmladší a to se na něm značně podepisovalo. Když skončil s protahováním ještě se napil z jezera, jenž bylo studené z toho ledu, který tál. Když se narovnal, jako že fakt narovnal tak mu ruplo v páteři. "Už jsem starej." Už se smířil s tím, že dožije zde na postu Kappy. Ovšem to popíral ten fakt, že má teprve 7 let. Stačil mu však pocit, že někde patří, může to brát jako svůj domov a občas ublížit náhodnému sviťákovi. Odfrknul si a vydal se zpět do Tábora jestli ho náhodou není potřeba. 
Tam zjistil, že není. Alfa si tam dělala pořádek sama. Omega měla vypálené znamení N. Stal se jednou s Naiominých beránků. Znuděně si zívnil a následně si lehnul k nějakému balvanu a chladným pohledem sledoval každou situaci v Táboře. Měl z kraje Tábora celkem dobrý výhled.

Tábor
Vypočul som si inštrukcie od Bety. Možno som pôsobil utiahnutejšie a mlčanlivejšie, ale to asi každý v porovnaní s Beryfel. Všetečnica jedna. Obaja sme boli votrelci a platili pre nás rovnaké pravidlá. Sledoval som mohutnú čierno-bielo-modrú vlčicu ako robí poriadky medzi vlkmi. To je zrejme Alfa. Napadlo ma. Sedel som a oblizol som si drsným jazykom tesáky.

Tábor ---- směr hranice 
Kyselina ho pálila, a tam, kde už na některých místech přestala pálit, bylo místo necitlivé. Kdyby nebyl v záchvatu, asi by trpěl bolestí.,, Pral jsem se asi se čtyřma alfama. " Zavrčel na vlčici. Jeho instinkt mu řikal, že pokud che žít,  musí utéct.  A nenapadla ho jiná možnost útěku,  než tu kterou nesnášel.,,Tohle fakt nesnáším." Tiše dodal, v hlase byla slyšet jeho naštvanost a bolest. Vytvořil pod sebou malý teleport a druhý o pár metrů vedle. Spadl do něj a tím se dostal dál od ostatních vlků. Pomalinku vstal, snažil se při tom nevrískat bolestí. Jak vsal, vykročil pomalu a bolestně směr hranice. A za sebou nechával červenou čáru.

Tábor
S temným úsmevom sledovala Draca. Bež. - poslala mu myšlienku. Asmia za ním ešte vyštartovala a snažila sa mu zahryznúť do členkov na nohách, aby ho vyháňala ako ovcu. Nič iné tento vlk vlastne už nebol. Bol menej ako Omegou, aspoň pre Asmiu. Naiome sa poobzerala po Tábore. "Je tu ešte niekto, kto chce svorku Zeiss, opustiť aby sa pridal k tým nechutným sketám?!" - vyštekla na celý tábor s podvihnutým pyskom. Keď nevidela žiadnu odpoveď, narovnala sa a svôj výraz zmenila na ľadovo chladný. Jej svaly však boli stále napnuté a uši pri jej zátylku naznačovali, že jej momentálny pokoj sa dokáže veľmi ľahko zmeniť. Asklépios,
tvôj post vo svorke ti zostal, preto si stále Deltou. - poslala svôjmu synovi myšlienku. Zoskočila z jaskyne a hrdo sa na svôjho syna pozrela. "Ešte raz ťa vítam." - odpovedala mu a olízala mu čelo. "Tvôj otec,
je žiaľ mŕtvy...a Cäelle. Zradila. Pridala sa k svitu." - posledné slová viac menej zavrčala. Naiome smrť Williama pomerne trápila ešte stále, však nedávala to na sebe poznať. "Si jediný z prvého vrhu, kto mi ostal, Asklépios. Najslabší sa nakoniec stal najsilnejším. Nemala som ťa ako vĺča podceňovať." - dodala, však pri týchto konečných slovách jej tónina hlasu šla dole, akoby si niečo vyčítala...
"Ideme ďalej. Sílime Asklépios, vitaj doma." - uškrnula sa a drgla doň ňufákom. Začula kúsok slov od Stellar. Naiome pozdvihla jeden kútik jej tlamy. Ako dokáže mať niekto až tak kľudnú hlavu...A trpezlivosť. - pomyslela si s ľahkým úsmevom. Acheron sa zadíval na Stellar. "Je tu pomerne živo." - šepol k nej. Keď bol dostatočne blízko z letma sa jeho jazykom dotkol jej líca. Nezabudni na mňa poslať ďaľší sneh. - pomyslel si a šibalsky sa na Stellar uškrnul. Naiome sa otočila znova s chladným výrazom k nováčikom po pravej strane. "Mená..." - začala však pri pohľade na Befyriel sa zasekla. "Moment. Ty si..."- pokračovala však bližšie si priňuchala k vlčici. "To vĺča, čo tu bolo kedysi s Asunou. Befyriel. Nepatríš náhodou k Hunterom?"- spýtala sa jej s menšou podozrievavosťou. Olízala si tesáky. Nevedela, čo od tejto vlčky čakať. Už to nebolo malé vĺča a trocha ju prekvapilo, že sa chce pridať do Zeiss. "Asuna ťa vyhnala?" - temne sa zaškerila. Potom očami pozrela na nováčika. "A ty si kto." - zavrčala na vlka až sa jej zježila šija. Tohoto vlka nepoznala. Ak tu sú na území ešte nejakí votrelci, okamžite ich nájsť a priviesť. VŠETCI.- rozposlala myšlienky vlkom v Tábore.

Tábor
Sledoval som Alfu ako sa porátala s akousi chamraďou v Tábore, bola to mocná vlčica. Potom sa obrátila ku nám, k otravnej Beryfel a mne. ,,Som Sauron Gorthaur, alfa."   Povedal som a vrčivý tón hlasu akým som sa rozprával s Beryfel kamsi zmizol. Toto však spôsobilo, predchádzajúce porátanie s neposlušným vlkom.

Tábor
Představovala si dost reakcí na její přítomnost zde, byla připravená na vyhazov, rádoby drsné otázky a i na ty naprosto od věci. Koneckonců nevěděla ani moc pořádně co od nich čekat. Ovšem to s čím přišla Alfa ji nemálo překvapilo. Byla to už doba a před rodinou se vždy snažila být klidnější a dospělejší, proto myslela že si nevzpomene. Když jsem přišli, byla zkrátka taková malá černá koule vzadu, ne že by ji to nevyhovovalo. Před sourozenci se nechtěla ztrapnit a to se nestalo, pokud byla zticha.
Přikývla na její slova a koukla letmo do strany, jako by tam hledala ta správná slova. ,,Hunteři nejsou mou záležitostí už několik měsíců." Řekla nakonec jistě a vypla hruď. ,,Bohužel ne." Poznamenala poté k otázce která padla ze strany Alfy. Jelikož pokud by ji vyhnala, bylo by to pro ni samotnou o dost lehčí. Neměla by prostě na vybranou, teď vlastně dobrovolně opustila svou rodinu, což ji uvnitř ničilo a zároveň přinášelo jistý podivný klid na duši, který ji děsil ještě víc. ,,Nevyhovovalo mi to tam, hrozná nuda." Řekla ke konci důvod svého odchodu a očima přelétla k Sauronovi, který se hned na to představil. Tentokrát již i s rodem, přimhouřila oči zamyšleně a poté sklopila pohled, přemýšleje zda někdy o někom s takovým rodem už slyšela nebo ne.

Tábor
Překvapeně koukla na vlka, který právě zažíval tu hroznou bolest, díky útokům jednoho ze Zeissanů. ,,Zažil jsi víc bojů a akce, než polovina vlků v tomhle táboře, gratuluju." Hořce se ušklíbla a přitom to řekla až šepotem. Ačkoliv proto neměla sebevětší důvod, byla to pravda. Ona sama byla shnilá a neustále seděla v táboře. Navíc se ji to zdálo tak ironické, že to nešlo neříct. Poté se už jenom dívala na vlka jak pomalu odchází a když se ji vytratil z očí trochu znejistěla. Jednou se tu stejně všichni pozabíjíme. Pohodila rameny a začala vzpomínat na všechny ty mrtvé vlky, které ani neznala a kteří se ji dostali do hlavy pomocí toho prokletého kamene. A proč tu vlastně jsme? Otočila se lehce k Alfě, která mezitím řešila nováčky. Je nás dost a strach už z nás dávno nejde. Schováváme se tu jako srabové. Pomyslela si poté, doufaje že její myšlenky třeba zachytí.

---- Hranice
Draco se snažil jít co nejrychleji, jeho zranění ho, ale bolela. Vyštěkl, když se mu vlčice zakousla do nohy. Odtrhl nohu, a vlčici mezi zuby zůstal kus jeho masa. Nejraději by Draco letěl, ale momentálně toho nebyl schopen. A tak se snažil běžet ze všech sil k hranicím. Byl zmaten, pořád v záchvatu, ale po náročné cestě se mu podařilo doběhnout k hranicím. Když se tam zastavil, klesl vyčerpáním k zemi a omdlel.

Tábor
Zašklebil se. „Nejsem nijak unavený, či tomu něco podobného, abych musel ležet. Nejsem vlče.” prohodil s ještě větším úšklebkem. „Jít do hor... Ale to by bylo pro tebe moc nebezpečné. Slyšel jsem o..pláži? Tady někde?” pohlédnul na ni. Bylo jaro. Přestože není nijak moc velké teplo, dostal chuť si zaplavat. Znuděně zívl a vydechl chvíli zadržovaný vzduch z plic. „Jsi furt nějaká zaražená, stalo se něco?” zdvihl lehce obočí. Nevypadal nijak přehnaně starostlivě, ale ani, že ho to nezajímá.